Elain nekřičela, ale dalo jí to spoustu práce. „Nakonec zjistíme pravdu,“ řekla Sareitze. Nepochybovala o tom, co rodinka říkala, ale musel tu být důvod, proč ty ženy neměly bezvěký vzhled a také nevypadaly na věk, jaký tvrdily, že mají. Jestli na to přijde. Něco jí říkalo, že je to nasnadě, jenomže ji nenapadalo, co to je. „Nakonec,“ dodala rázně, když hnědá opět otevřela pusu. „To stačí, Sareitho.“ Sareitha nejistě kývla a odjela. Deset minut nato ji nahradila Sibella.
Pokaždé, když přijela jedna z rodinky s nejasnou prosbou, aby je zbavila Ispan, brzy ji následovala jedna ze sester se stejnou prosbou. Jen Merilille se jí vyhýbala a zamrkala pokaždé, když se na ni Elain podívala. Možná mělo křičení taky své využití. Rozhodně už se žádná ze sester nepokusila obvinit rodinku tak přímo.
Například Vandene začala debatou o Mořském národě a jak zrušit účinky dohody s nimi uzavřené a proč je nutné je zrušit, pokud to půjde. Mluvila docela věcně, ani slovem či gestem nikoho neobvinila. Ne že by musela. K tomu stačil už samotný námět, jakkoliv opatrně podaný. Bílá věž, říkala, si udržela svůj vliv ve světě ne silou zbraní nebo přesvědčováním, dokonce ani intrikami a manipulováním s lidmi ne, ačkoliv to poslední rychle přešla. Podle ní Bílá věž ovládala či ovlivňovala události takovou měrou, jakou to dělala, protože všichni viděli, že Věž stojí stranou a nad ostatními ještě víc než králové či královny. A to zase záviselo na tom, aby tak všichni nahlíželi na každou Aes Sedai. Měli je považovat za záhadné, odlišné od všech ostatních lidí. Jiný materiál. Podle historie Aes Sedai, které to nedokázaly - a pár se jich našlo - byly drženy v ústraní, jak jen to bylo možné.
Elain chvíli trvalo, než si uvědomila, že se směr hovoru přesunul od Mořského národa, a pochopila, kam míří. Jiný materiál, tajuplný, nemohl mít přes hlavu natažený pytel a být přivázaný přes sedlo. Ne tam, kde to mohl vidět někdo jiný než Aes Sedai. Sestry by ve skutečnosti byly na Ispan tvrdší, než nač by se šicí kroužek kdy vzmohl, prostě jen ne na veřejnosti. Tato námitka by nejspíš měla větší váhu, kdyby přišla první, ale takhle Elain poslala Vandene pryč stejně rychle jako ostatní. A vzápětí ji nahradila Adeleas, hned poté, co jí Sibella řekla, že nikdo z šicího kroužku nechápe, co si to Ispan mumlá. No, pak by jí nejspíš nerozuměly ani sestry. Mumlání! Světlo! Aes Sedai se střídaly, i když Elain věděla, co mají za lubem, občas bylo těžké pochopit spojitost. Když jí začala Careane vykládat, že všechny ty balvany byly skutečně kdysi prsty, údajně na soše nějaké válečné královny skoro dvě stě stop vysoké...
„Ispan zůstane, kde je,“ řekla jí Elain naprosto chladně, aniž by čekala na další. „A teď, pokud mi nechceš doopravdy říct, proč by Shiotany napadlo postavit takovou sochu...“ Ve starých záznamech zelených stálo, že na sobě měla v podstatě jen zbroj, a to ještě ne moc! Královna! „No? Tak jestli ti to nevadí, chtěla bych si promluvit s Aviendhou. Sama. Děkuju mockrát.“ Ale ani úsečnost je nezarazila. Jen ji překvapilo, že neposlaly taky Merilillinu komornou.
Nic z toho by se samozřejmě nestalo, kdyby byla Nyneiva tam, kde být měla. Alespoň Elain si byla jistá, že Nyneiva by dokázala zarazit šicí kroužek i sestry. Udělala by s nimi krátký proces. To ona uměla. Potíž byla v tom, že Nyneiva se přilepila na Lana, už když vyjížděli z mýtiny. Strážci byli na výzvědách vepředu a po stranách cesty a občas i vzadu, a k zástupu zajížděli, jen aby ohlásili, co viděli, či ukázali směr, kudy se vyhnou statku či ovčákovi. Birgitte zajížděla hodně daleko a s Elain strávila jen chvilku, a Lan jel ještě dál. A kam šel Lan, šla i Nyneiva.
„Nikdo nedělá problémy, co?“ zeptala se s temným pohledem upřeným na Mořský národ, když se poprvé vrátila s Lanem. „No, tak to je dobře,“ dodala, než Elain stačila otevřít ústa, otočila bachratou kobylku, jako kdyby to byl dostihový oř, plácla ji otěžemi a s kloboukem v ruce odcválala za Lanem, jehož dohonila, než zmizel za kopcem. Ovšemže tady nebylo nic, nač by si mohla doopravdy stěžovat. Přijela k ní Reanne i Merilille, a všechno se zřejmě uklidnilo.
Když se ale objevila Nyneiva příště, Elain již protrpěla několik zastřených pokusů předat Ispan sestrám, Aviendha mluvila s Kurin a hledačky větru pomalu bublaly, když to však Nyneivě vysvětlila, ta se na ni jen zamračeně dívala. Pravda, v této chvíli byly všechny tam, kam patřily. Atha’an Miere se mračily, pravda, ale šicí kroužek jel o hodný kus za nimi, a vedle ostatních sester by ani hlouček novicek nevypadal spořádaněji a nevinněji. Elain by nejradši ječela!
„Ty určitě všechno zvládneš, Elain,“ prohlásila Nyneiva. „Máš přece všechen ten výcvik na královnu. Tohle nemůže být nic, co by - mor na toho chlapa! Už zas jede pryč! Ty to určitě zvládneš.“ A hnala tu ubohou kobylku, jako by to byl ten nejlepší válečný hřebec.
Tuhle chvíli si Aviendha vybrala, aby si popovídala o tom, že Rand ji zřejmě rád líbá na krk. A jí se to náhodou líbí. Elain se to taky líbilo, když líbal ji, ale i když si již zvykla probírat takové věci - i když zdráhavě - nechtěla se o tom bavit právě teď. Na Randa se zlobila. Nebylo to spravedlivé, jenže nebýt jeho, mohla Nyneivě říci, aby s Lanem přestala zacházet jako s malým děckem, které by mohlo upadnout, a věnovala se svým povinnostem. Skoro mu chtěla dát za vinu i to, jak se chová šicí kroužek a ostatní sestry a hledačky větru. To je jedna z věcí, na něž jsou muži dobři, můžeš na ně házet vinu, řekla kdysi Lini a smála se. Obvykle si to zaslouží, i když nevíš jak přesně. Nebylo to spravedlivé, ale ona si přála, aby tu byl aspoň na tak dlouho, aby ho mohla spráskat, aspoň jednou. Na dost dlouho, aby ho políbila, aby se nechala políbit na krk. Na dost dlouho...
„On se radami bude řídit, i když je nerad slyší,“ pravila náhle a zrudla. Světlo, jak pořád mluví o studu, neměla Aviendha v některých věcech vůbec žádný. A ona už zřejmě taky ne! „Ale když jsem se ho snažila do něčeho tlačit, zapřel se, i když bylo jasné, že mám pravdu. Dělal ti to taky?“
Aviendha se na ni podívala a zřejmě pochopila. Elain si nebyla jistá, jestli se jí to líbí nebo ne. Aspoň se přestaly bavit o Randovi a o líbání. Aspoň na chvíli. Aviendha něco o mužích věděla - cestovala s nimi jako Děva oštěpu, bojovala po jejich boku - avšak nikdy nechtěla být nic jiného než Far Dareis Mai, a měla tudíž jisté... mezery. Dokonce i s panenkami, se kterými si hrávala jako malá, prováděla nájezdy. Nikdy nekoketovala, nerozuměla tomu a nechápala, proč se cítí tak, jak se cítí, když se na ni Rand podívá, ani stovce dalších věcí, jimž se Elain začala učit od chvíle, kdy si všimla, že se na ni jeden kluk dívá jinak než ostatní. Aviendha čekala, že ji to Elain všechno naučí, a ona se snažila. S Aviendhou se mohla bavit o čemkoliv. Kdyby jen Rand nebyl příklad, který tak často používala. Kdyby byl tady, zpráskala by ho. A zlíbala. A pak zase zpráskala.
Vůbec to nebyla příjemná jízda. Spíš protivná.
Nyneiva se ještě párkrát vrátila, nakrátko, než konečně oznámila, že statek rodinky je těsně před nimi, mimo dohled za nízkým vrškem, který vypadal, že každou chvíli spadne. Reanne byla ve svém odhadu pesimistická. Slunce ještě zdaleka neurazilo dvě hodiny.
„Už tam brzy budeme,“ sdělila Nyneiva Elain a zřejmě si nevšimla, jak mrzutě se Elain tváří. „Lane, vyzvedni, prosím, Reanne. Radši by měly uvidět někoho známého.“ Lan otočil koně a Nyneiva se otočila v sedle a upřela na sestry přísný pohled. „Nechci, abyste je vyděsily. Budete držet pusu zavřenou, dokud nebudeme mít příležitost vysvětlit, co jsme zač. A zakrejte si obličej. Nasaďte si kapuce.“ Narovnala se bez čekání na odpověď a spokojeně kývla. „Tak. Všechno je zařízené. Poslyš, Elain, nechápu, co to tady pořád meleš. Pokud vidím, tak všichni dělají, co by měli.“