Ispan zkřivila rty. Po potlučeném obličeji se jí řinul pot, tmavé cůpky s korálky měla rozcuchané a oblečení pomuchlané, ale přes krvavé oči nebyla zdaleka tak omámená jako předtím. „Černé adžah, to je jen povídačka, a hnusná,“ prskla trochu ochraptěle. V tom pytli muselo být hodně horko a ona nedostala napít od chvíle, kdy vyrazili z Tarasinského paláce. „Překvapuje mě, že tomu věříte. A ještě mě z toho obviňujete! Co jsem udělala, udělala jsem na rozkaz amyrlinina stolce.“
„Elaidy?“ vyplivla Elain nevěřícně. „Ty máš drzost tvrdit, že ti Elaida nařídila, abys vraždila sestry a kradla ve Věži? Elaida ti nařídila udělat to, co jsi dělala v Tearu a Tanchiku? Nebo snad myslíš Siuan? Ty tvoje lži jsou ubohé! Nějak ses zbavila tří přísah a díky tomu je jasné, že jsi černá adžah.“
„Vám nemusím odpovídat na otázky,“ prohodila Ispan mrzutě a schoulila se. „Vy jste se vzbouřily proti zákonné amyrlin. Budete potrestány, nejspíš utišeny. Zvlášť jestli mi ublížíte. Já sloužím pravé amyrlin a vy budete přísně potrestány, jestli mi ublížíte.“
„Mé skoro-sestře odpovíš na všechny otázky.“ Aviendha palcem vyzkoušela nůž, ale oči upírala na Ispan. „Mokřiňané se bojí bolesti. Nevědí, jak ji obejmout, přijmout. Budeš odpovídat, na co se tě zeptají.“ Nemračila se, neprskala, jen mluvila, ale Ispan se na židli stáhla.
„Bojím se, že je to zakázáno, i kdyby nepatřila k Věži,“ řekla Adeleas. „Nesmíme při výslechu prolévat krev, ani dovolit jiným, aby to udělali naším jménem.“ Mluvila váhavě, ačkoliv Elain nepoznala, zda to je kvůli zákazu nebo proto, že přiznala, že Ispan patří do Věže. Sama si vlastně ani neuvědomila, že tak lze Ispan ještě brát. Existovalo rčení, že žádná žena s Věží neskončí, dokud Věž neskončí s ní, ale pravdou bylo, že jakmile se Bílá věž někoho dotkla, už ho nikdy nepustila ze spárů.
Zamračila se na černou sestru, tak ucouranou a stále tak sebevědomou. Ispan se trochu narovnala a vrhala po Aviendze - a po Elain - pohledy plné pobaveného opovržení. Dřív nebyla tak nafoukaná, když si myslela, že ji mají jen Nyneiva a Elain. Vzpamatovala se, když si vzpomněla, že tu jsou i starší sestry. Sestry, jež se budou držet věžového zákoníku, jako by byl součástí jich samých. A zákon zakazoval nejen prolévání krve, ale i lámání kostí a další věci, jež by víc než ochotně použil kterýkoliv bělokabátnický tazatel. Než začalo sezení, muselo být poskytnuto léčení, a pokud výslech začal po východu slunce, musel do soumraku skončit; pokud po soumraku, skončil do rozedněni. Zákon ještě víc omezoval výslechy příslušnic Věže, sester, přijatých i mladších novicek, při výslechu, trestu ani pokání se nesměl používat saidar. Sestra mohla vrazit novicce jednu za ucho s pomocí jediné síly, když byla hodně rozčilená, dokonce ji i plácnout po zadku, ale víc ne. Ispan se na ni usmála. Usmála! Elain se zhluboka nadechla.
„Adeleas, Vandene, chci, abyste teď odešly a nechaly Ispan nám s Aviendhou.“ Žaludek se jí stahoval. Musel existovat způsob, jak tu ženu účinně zmáčknout, aby zjistila, co je třeba, aniž by porušila zákon Věže. Ale jak? Lidé, které Věž začala vyslýchat, obvykle začali mluvit, než se jich někdo dotkl - všichni věděli, že proti Věži nevydrží nikdo! - ale málokdy to byly členky Věže. Slyšela další hlas, tentokrát ne Liniin, ale hlas máti. To, co rozkážeš jiným, musíš být ochotna udělat vlastníma rukama. Jako královna, cokoliv je uděláno na tvůj rozkaz, udělala jsi ty. Jestli poruší zákon... Znovu promluvila máti. Dokonce ani královna není nad zákonem, jinak žádný zákon neexistuje. A Lini. Můžeš udělat, co budeš chtít, dítě. Pokud budeš ochotná zaplatit cenu. Strhla si z hlavy klobouk, aniž by rozvázala stužky. Udržet hlas klidný byla námaha. „Až budeme - až skončíme s výslechem, můžete ji odvést zpátky šicímu kroužku.“ Pak se podvolí Merilille. Libovolných pět sester mohlo sedět při soudu, byly-li požádány.
Ispan otočila hlavu a oteklýma očima přelétla z Elain na Aviendhu a zpátky. Pomalu oči vykulila, až bylo vidět bělmo kolem dokola. Teď už nebyla tak sebejistá.
Vandene s Adeleas si mlčky vyměnily pohled, jako lidé, kteří strávili příliš mnoho času pohromadě, aby ještě museli mluvit nahlas. Pak Vandene vzala Elain a Aviendhu za ruku. „Chtěla bych si s vámi promluvit,“ zamumlala. Znělo to jako žádost, ale už je táhla ke dveřím.
Venku na dvoře se k sobě choulily asi dva tucty žen z rodinky jako ovce. Ne všechny měly ebúdarské šaty, ale dvě měly červené opasky moudrých žen, a Elain poznala Berowin, malou baculku, která se obvykle tvářila pyšněji, než odpovídalo její síle v jediné síle. Teď ale ne. Jako ostatní, i ona se tvářila vyděšeně a mrkala, i přes to, že kolem nich stál celý šicí kroužek a naléhavě s nimi mluvil. O kus dál se Nyneiva s Alise snažila nahnat asi dvakrát tolik žen do jedné větší budovy. „Snažily se“ byl zřejmě odpovídající výraz.
„...je mi jedno, jaká panství ti patří,“ ječela Nyneiva na pyšnou ženu ve světle zeleném hedvábí. „Půjdeš tam a zůstaneš tam a nebudeš se nám plíst do cesty, nebo tě tam dokopu!"
Alise ženu v zeleném prostě popadla za límec a hnala ji do dveří i přes její rozhodné protesty. Ozvalo se hlasité kvíknutí, jako když člověk šlápne na velkou husu, a pak se Alise zase objevila a oprašovala si ruce. Potom už ostatní nedělaly potíže.
Vandene je pustila a zadívala se jim do očí. Stále ji obklopovala záře, přesto jejich spojené prameny musela usměrňovat Adeleas. Vandene by dokázala udržet štít jednou utkaný, aniž by ho viděla, ale kdyby to byla ona, ven by je mnohem spíš vyvedla Adeleas. Vandene mohla odejít několik set kroků, než by začalo propojení slábnout - nepřerušilo by se, ani kdyby ona a Adeleas odešly na opačné strany světa, ačkoliv by dávno předtím přestalo být užitečné - ale ona se držela u dveří. Zřejmě si v hlavě sumírovala slova.
„Vždycky jsem považovala za nejlepší, když takové věci dělaly zkušené ženy,“ řekla nakonec. „Mladším snadno vzkypí krev a neovládnou se. Pak udělají příliš. Nebo si občas uvědomí, že nedokážou udělat dost. Protože ještě neviděly dost. Nejhorší ze všeho je, když v tom najdou... potěšení. Ne že by podle mě tuto charakterovou vadu měla některá z vás.“ Změřila si Aviendhu pohledem, aniž by se odmlčela. Aviendha okamžitě uklidila nůž do pochvy. „S Adeleas jsme viděly dost, abychom věděly, proč musíme udělat, co je třeba, a krev nám vychladla už hodně dávno. Snad nám tu práci necháte. Bude to tak mnohem lepší.“ Vandene zřejmě považovala doporučení za přijaté, takže jen kývla a obrátila se zpátky ke dveřím.
Ještě je nedovřela a Elain už cítila, že uvnitř používají jedinou sílu, tkanivo muselo uzavřít místnost. Ochrana proti odposlouchávání. Cizí uši neuslyší nic, co Ispan řekne. Pak ji napadlo ještě další použití, a ticho zevnitř náhle bylo hrozivější než křik, který snad ochrana zadržovala.
Narazila si klobouk zpátky na hlavu. Horko necítila, ale sluneční záře ji náhle znepokojila. „Nechceš mi pomoct prohlédnout, co je v těch koších?“ vyhrkla. Nenařídila nikomu, aby to udělal - ať už to bylo cokoliv - ale zřejmě to na věci nic nezměnilo. Aviendha překvapivě rychle kývla. Zřejmě chtěla taky co nejdřív odejít.
Hledačky větru čekaly kousek od místa, kam sloužící zavedli nákladní zvířata, čekaly netrpělivě a povýšeně se rozhlížely kolem sebe, ruce měly zkřížené na prsou přesně podle Renaile. Došla k nim Alise a jediným pohledem v Renaile poznala vůdkyni skupiny. Elain a Aviendhy si nevšímala.