„Pojďte se mnou,“ řekla rázně, čímž zarazila hádky. „Aes Sedai řekly, že chcete někam do stínu, než se to tu uklidní.“ Slova „Aes Sedai“ zněla hořce, ačkoliv od rodinky byla Elain zvyklá spíš na bázeň. Možná to bylo něco víc. Renaile ztuhla a tmavá tvář jí potemněla ještě víc, ale Alise se hnala dál. „Co se mě týče, tak tady vy divoženky můžete sedět a potit se, co hrdlo ráčí. Jestli si můžete sednout.“ Bylo zřejmé, že žádné Atha’an Miere nevyléčily bolavé pozadí. Stály tam jako ženy, které chtějí zapomenout na zbytek těla od pasu dolů. „Ale rozhodně mě nenechávejte čekat.“
„Víš, kdo jsem?“ zeptala se Renaile vzteky bez sebe, i když se ovládala, jenomže Alise už bez ohlížení odcházela. Renaile viditelně vedla vnitřní zápas. Hřbetem ruky si otřela pot z čela a poté rozzlobeně přikázala ostatním hledačkám větru, aby nechaly ty „břehem prokleté“ koně být a šly za ní. Vytvořily řadu kulhající na rozkročených nohou za Alise, a všechny, až na dvě učednice, si mumlaly - včetně Alise.
Elain začala instinktivně plánovat, jak věci uklidnit, jak vyléčit Atha’an Miere, aniž by o to musely požádat. Nebo aby jim to nějaká sestra nemusela nabízet příliš usilovně. Nyneivu bude třeba také uchlácholit, i ostatní sestry. Ke svému úžasu si uvědomila, že poprvé v životě se jí zrovna nechce někoho chlácholit. Když se dívala, jak hledačky větru kulhají do domu, usoudila, že věci jsou v pořádku právě tak, jak jsou. Aviendha se při pohledu na Atha’an Miere otevřeně zubila. Elain se okamžitě přestala usmívat a obrátila se k nákladním koním. Ale zasloužily si to. Nekřenit se bylo těžké.
S Aviendžinou pomocí šlo pátrání mnohem rychleji než předtím, ačkoliv Aviendha nepoznala, co hledají, tak rychle jako ona. Nebylo divu. Jen pár sester, které Elain cvičila, k tomu mělo větší nadání než ona, ale většina se jí ani zdaleka neblížila. Přesto dva páry rukou našly víc než jeden a k nalezení tu bylo hodně. Olivrejovaní stájníci a ženy odnášeli harampádí a hromádka ter’angrialů na kamenném víku hranaté cisterny rostla.
Rychle vyložily další čtyři koně a získaly sbírku, která by si ve Věži jistě vysloužila oslavu. I když ter’angrialy nikdo nestudoval. Předměty byly nejrůznějších tvarů. Poháry, mísy, vázy, ani dva nebyly stejně velké, stejného tvaru či ze stejného materiálu. V ploché, červotoči prožrané krabičce, která se rozesychala a vycpávka se již dávno rozpadla v prach, byly uloženy šperky - náhrdelník a náramky s barevnými kameny, úzký, drahokamy vykládaný pás, několik prstenů - a bylo tam místo pro další. Jeden každý kousek byl ter’angrial a ladily spolu, měly být nošeny dohromady, ačkoliv si Elain neuměla představit, proč by nějaká žena chtěla naráz mít u sebe tolik ter’angrialů. Aviendha našla dýku s jílcem z parohu, obtočeným zlatým drátkem. Čepel byla tupá a podle všeho taková byla vždycky. Aviendha zbraň obracela v prstech - ruce se jí roztřásly - až jí ji Elain sebrala a položila k ostatním na víko cisterny. I pak Aviendha chvíli jen stála, dívala se na dýku a olizovala si rty, jako by jí vyschlo v ústech. Na hromádce ležely prsteny, náušnice, náhrdelníky, náramky a spony, mnohé vskutku s prapodivnými vzory. Byly tady sošky a figurky ptáků, zvířat a lidí, několik ostrých nožů, půl tuctu velkých medailonů z bronzu a oceli, většina s divnými vzory, avšak ani na jediném nebyl obrázek, který by Elain něco říkal. Byly tu dva divné klobouky, zdánlivě z kovu, ale příliš zdobené a tenké, aby to byly přilbice, a značný počet předmětů, o nichž netušila, co jsou zač. Hůl, silná jako její zápěstí, jasně červená a hladká, spíš pevná než tvrdá, třebaže vypadala z kamene. V ruce se jen neohřála, byla přímo žhavá! Nebyl to skutečný žár, teplo taky nebylo skutečné, ale stejně! A co sada koulí z kovových prutů uložených v sobě? Každý pohyb vyvolal slabé zazvonění, pokaždé v jiné tónině, a Elain měla pocit, že ať se bude dívat sebepozorněji, vždycky tu bude čekat na objevení další, menší kulička. A co ta věc, která vypadala jako kovový hlavolam, ale byla ze skla? Byla dost těžká, takže ji upustila, a ta věc urazila kus z hrany víka cisterny. Nad tou sbírkou by žasla kterákoliv Aes Sedai. Důležitější bylo, že našly další dva angrialy. Ty Elain pečlivě odložila stranou, hezky na dosah.
Jeden byl zvláštní šperk, zlatý náramek spojený čtyřmi plochými řetízky s prsteny, a do každého kousku byl vyrytý složitý vzor. Byl silnější než druhý, dokonce silnější než želva, kterou ještě měla v kapsáři. Byl vyrobený pro menší ruku, než měla ona či Aviendha. Zvláštní - ale náramek měl maličký zámek včetně mrňavého dutého klíčku, jenž visel na tenoučkém řetízku, který bylo očividně možné sundat. Spolu s klíčkem! Druhý angrial vypadal jako soška ženy ze stářím ztmavlé slonoviny, sedící s nohama zkříženýma před sebou a holými koleny, avšak s vlasy tak dlouhými a hustými, že by v silném plášti nebyla víc zahalená. Tenhle nebyl ani tak silný jako želva, ale jí se moc líbil. Žena měla jednu ruku položenou na koleni dlaní nahoru a palcem se dotýkala prostředníku a prsteníku, druhou ruku pak měla zvednutou, ukazovák a prostředník zdvižené, prsteník a malík ohnuté. Z celé sošky vyzařovala nebývalá důstojnost, avšak v dokonale zpodobněné tváři bylo vidět pobavení a veselí. Možná ji vyrobili pro nějakou konkrétní ženu? Vypadala jaksi osobně. Třeba to tak ve věku pověstí dělávali. Některé ter’angrialy byly obrovské, k jejich přemístění bylo třeba koní a lidí, někdy i jediné síly, ale většina angrialů byla malá, aby je lidé mohli nosit u sebe. Ne všechny, ale většina.
Právě sundávaly plachtu z dalšího koše, když k nim přišla Nyneiva. Atha’an Miere zrovna vycházely z domu a už nekulhaly. Merilille hovořila s Renaile, či spíš hledačka větru mluvila a Merilille poslouchala. Elain napadlo, co se tam asi stalo. Štíhlá šedá sestra se už netvářila tak spokojeně. Hlouček žen z rodinky se rozrostl, a zatímco se Elain dívala, na dvůr přišly se zdráháním další tři ženy a další dvě stály na kraji olivového háje a nerozhodně se rozhlížely. Někde mezi stromy cítila Birgitte, byla jen o málo méně rozčilená než předtím.
Nyneiva se podívala na sbírku ter’angrialů a zatahala se za cop. Někde ztratila klobouk. „To může počkat,“ prohlásila znechuceně. „Je čas."
5
Bouře propuká
Slunce bylo teprve v polovině cesty k obzoru, když se po ušlapané stezce vyškrábaly na vršek kopce s prudkými srázem nad stodolami. Tohle místo Renaile vybrala. Z toho, co se Elain od jedné hledačky větru Mořského národa dozvěděla o práci s počasím, to dávalo smysl. Změnit cokoliv dál než v bezprostředním okolí vyžadovalo práci na velké vzdálenosti. A to znamenalo, že musely vidět na velké vzdálenosti, což se snáz udělalo na moři než na pevnině. Nebo na vrcholku hory nebo alespoň kopce. Také bylo třeba obratnosti, musely se vyhnout tomu, aby někde jinde způsobily přívalové deště či větrné víry nebo Světlo ví co. Cokoliv udělají, účinky se budou šířit jako vlny od kamene vhozeného do rybníka. Elain v nejmenším netoužila vést kruh, který Větrnou mísu použije.