Vrcholek kopce byl bez křoví, plochý, byť ne rovný, kamenná tabule padesát kroků dlouhá i široká, bylo tu dost místa pro každého, kdo tu musel být, i pro pár dalších, kteří tu neměli co dělat. Z výšky alespoň padesáti kroků nad stodolou odtud byl překrásný výhled na míle do krajiny, připomínající sešívanou pokrývku, byly tu statky, pastviny, lesy a olivovníkové háje. Spolu se stovkou zelených odstínů tu bylo příliš mnoho hnědé a spálené žluté, takže bylo nad slunce jasné, jak je nutné udělat to, k čemu se chystaly, Elain však krajina přesto připadala nádherná. Třebaže ve vzduchu visel prach jako řídká mlha, viděla tak daleko! Země tu byla až na těch pár kopců více méně rovná. Ebú Dar ležel těsně mimo dohled na jihu, nezahlédla ho, ani když uchopila jedinou sílu, a přesto se jí zdálo, že by ho měla spatřit, kdyby se jen trošku snažila. S trochou námahy by jistě uviděla i řeku Eldar. Překrásná vyhlídka. Ale ne každého zajímala.
„Promarněná hodina,“ bručela Nyneiva a zlobně se mračila na Reanne. A skoro na všechny ostatní taky. Když tu nebyl Lan, zřejmě měla dojem, že je to příležitost popustit uzdu vzteku. „Skoro hodina. Možná víc. Úplně promarněná. Alise je asi docela schopná, ale myslela jsem si, že Reanne bude vědět, kdo tu je! Světlo! Jestli mi ta pitomá ženská zase omdlí...!“ Elain doufala, že se ještě chvíli udrží. Jakmile jednou povolily hranice, byla z toho vždycky hotová bouře.
Reanne se snažila zachovat veselý, dychtivý výraz, ale rukama neustále něco popotahovala a uhlazovala na svých sukních. Kirstian měla ruce zaťaté v pěst, potila se a vypadala, že každou chvíli začne zvracet. Když se na ni kdokoliv podíval, zachvěla se. Třetí žena z rodinky, Garenie, byla saldejská obchodnice se silným nosem a širokými ústy, malá, hubená, silnější v jediné síle než druhé dvě, a vypadala stejně stará jako Nyneiva.
Vážně tu byl další párek, který mohl být dost silný - nejspíš rodinka tomu nikdy nevěnovala pozornost - ale poslední žena odešla před třemi dny. Nikdo jiný na statku se jim zdaleka nepřibližoval. Proto byla Nyneiva tak znechucená. Alespoň to byl jeden z důvodů. Dalším bylo, že Garenie byla jednou z prvních, které našly, omdlela přímo na dvoře. Vlastně ještě dvakrát omdlela poté, co ji vzbudily, jakmile jí oči padly na některou sestru. Jelikož však Nyneiva byla Nyneiva, nehodlala přiznat, že měla udělat něco tak jednoduchého, jako požádat Alise, která byla stále ještě na statku. Nebo aspoň říci Alise, co hledá, než se jí ta žena zeptala. Nyneiva nikdy nečekala, že kdokoliv bude mít dost rozumu, aby poznal, kde je nahoře a kde dole. Kromě ní.
„Už to mohlo být vyřízený!“ remcala mrzutě. „Mohly jsme se zbavit -!“ Málem se třásla úsilím nemračit se na Mořský národ. Ženy stály na východním okraji kamenné tabule a Renaile důrazně mávala rukama a zřejmě jim vydávala příkazy. Elain by dala hodně za to, aby je slyšela.
Nyneiva se mračila i na Merilille, Careane a Sareithu, která stále pevně svírala mísu zabalenou v hedvábí. Adeleas a Vandene zůstaly dole, zavřené s Ispan. Tři sestry stály stranou a bavily se spolu, Nyneivě nevěnovaly pozornost, pokud na ně přímo nepromluvila, avšak Merilille občas zalétla pohledem k hledačkám větru a hned zase uhnula. Masku vážnosti trochu narušovalo, že si špičkou jazyka olizovala rty.
Udělala snad nějakou chybu, když je dole léčila? Merilille dojednávala smlouvy a vyjednávala při mezistátních sporech. Jenom málokdo v Bílé věži byl lepší než ona. Ale Elain si vzpomínala na příběh, který kdysi slyšela, takový vtip, o domanské obchodnici, správci nákladu Mořského národa a Aes Sedai. Jen málo lidí vykládalo vtipy o Aes Sedai. Nemuselo to být nejzdravější. Obchodnice a správce nákladu si na břehu našli obyčejný kámen a prodávali si ho navzájem, přičemž se jim podařilo oběma pokaždé vydělat. Potom přišla Aes Sedai. Domanka Aes Sedai přesvědčila, aby kámen koupila za dvojnásobek ceny, kterou sama naposledy zaplatila. Poté Atha’an Miere přesvědčil Aes Sedai, aby si od něj koupila tentýž kámen za dvakrát vyšší cenu znovu. Byl to jenom vtip, ale ukazoval, čemu lidé věřili. Starší sestry možná nejsou lepší vyjednavačky než Mořský národ.
Jakmile se dostaly nahoru, Aviendha došla přímo na kraj útesu. Stála tam a zírala k severu, nehybná jako socha. Po chvíli si Elain uvědomila, že neobdivuje krajinu. Aviendha prostě civěla. Elain si zvedla sukně, což bylo se třemi angrialy v ruce obtížné, a připojila se k ní.
Útes spadal na deset sáhů k olivovníkům, zubatá kamenná stěna, holá až na několik usychajících keříků. Nebyla to zrovna velká hloubka, ale rovněž to nebylo jako dívat se na zem z vrcholku stromu. Zvláštní, když se podívala dolů, trochu se jí zatočila hlava. Aviendha si však zřejmě ani neuvědomovala, že stojí těsně na kraji.
„Něco ti dělá starosti?“ zeptala se Elain tiše.
Aviendha odtrhla zrak od dálavy. „Zklamala jsem tě,“ řekla nakonec. Mluvila hluše. „Nedokážu udělat průchod pořádně a všichni viděli, jak jsem tě zahanbila. Myslela jsem si, že ten sluha je jedna z Duší Stínu, a chovala jsem se pitomě. Atha’an Miere mne ignorují a místo toho se mračí na Aes Sedai, jako bych byla pes Aes Sedai, co štěká na jejich rozkaz. Předstírala jsem, že dokážu přimět Stínuzvěda, aby s tebou promluvil, ale žádná Far Dareis Mai nesmí vyslýchat zajatce, pokud není sezdána s oštěpem nejmíň dvacet let, ani dívat se nesmí, pokud ho nenosí deset let. Jsem slabá a měkká, Elain. Nesnesu, abych tě zahanbovala dál. Jestli tě ještě jednou zklamu, zemřu.“
Elain úplně vyschlo v ústech. To se příliš podobalo slibu. Pevně Aviendze sevřela ruku a odtáhla ji od srázu. Aielové byli skoro takoví podivíni, za jaké je Mořský národ považoval. Nemyslela si, že by Aviendha skutečně skočila dolů - ne vážně - ale nehodlala nic riskovat. Aspoň se Aviendha nevzpírala.
Všichni ostatní zřejmě byli zabraní do sebe nebo do hovoru. Nyneiva mluvila s Atha’an Miere, oběma rukama mačkala cop a z námahy, jak se ovládala, aby nekřičela, měla tvář stejně temnou jako ony, zatímco jí hledačky větru naslouchaly s neskrývanou opovržlivou nadutostí. Merilille a Sareitha stále hlídaly mísu a Careane se pokoušela domluvit s rodinkou, byť bez většího úspěchu. Reanne odpovídala a nejistě při tom mrkala a olizovala si rty. Kirstian stála roztřeseně stranou a mlčela a Garenie měla pevně zavřené oči. Elain stejně mluvila tiše. Do tohohle ostatním nic nebylo.
„Nikoho jsi nezklamala, a nejmíň ze všeho mě, Aviendho. Nic, co jsi udělala, mě nikdy nezahanbilo, a nic, co uděláš, mě nikdy nezahanbí.“ Aviendha pochybovačně mrkala. „A slabá a měkká jsi asi jako kámen.“ To byla nejpodivnější poklona, jakou kdy komu složila, ale Aviendha se zatvářila skutečně vděčně. „Vsadím se, že Mořský národ je z tebe taky strachem bez sebe.“ Další divný kompliment. Teď se Aviendha usmála, ačkoli slabě. Elain se nadechla. „A Ispan...“ Na tohle se jí nechtělo ani pomyslet. „Taky jsem myslela, že dokážu, co je nezbytné, ale jenom když na to pomyslím, potí se mi ruce a obrací žaludek. Kdybych to zkusila, budu zvracet. Takže jsme na tom stejně."
Aviendha udělala rukama znamení Děv pro „lekáš mě". Začala Elain učit některé znaky, třebaže říkala, že je to zakázané. Očividně se to změnilo díky tomu, že se staly skoro-sestrami, které se učí být něčím víc. I když vlastně ne. Aviendha si zřejmě myslela, že její vysvětlení je dokonale jasné. „Nemyslela jsem, že bych nemohla,“ řekla nahlas, „jenomže nevím jak. Nejspíš bych ji při tom pokusu zabila.“ Náhle se usmála, mnohem víc a hřejivěji než předtím, a dotkla se Elaininy tváře. „Obě máme slabosti,“ zašeptala, „ale neznamená to hanbu, pokud o tom víme jenom my dvě."