„Ano,“ řekla Elain chabě. Ona prostě jenom nevěděla jak! „Samozřejmě že neznamená.“ Tahle žena skrývala víc překvapení než kejklíř. „Na,“ pravila a vtiskla Aviendze do dlaně ženu zahalenou svými vlasy. „Použij v kruhu tohle.“ Vzdát se angrialu nebylo nijak snadné. Hodlala ho použít sama, ale úsměvy neúsměvy, její přítelkyně - její skoro-sestra - potřebovala trochu zvednout náladu. Aviendha obrátila malou slonovinovou sošku v rukou. Elain skoro viděla, jak se snaží přijít na to, jak ji má vrátit. „Aviendho, víš, jaký je to pocit, když držíš tolik saidaru, kolik můžeš? Tak si představ, že ho držíš dvakrát tolik. Vážně si to představ. Chci, abys to použila. Prosím.“
Aielové možná neukazovali emoce, avšak Aviendze se rozšířily zelené oči. Bavily se o angrialech, když plánovaly jejich hledání, ale ji nejspíš doposud nikdy nenapadlo, jaké by to bylo, kdyby ho skutečně použila. „Dvakrát tolik,“ zamumlala. „To všechno držet. Neumím si to ani představit. To je velmi veliký dar, Elain.“ Znovu se dotkla Elaininy tváře, tentokrát silněji. To u Aielů odpovídalo polibku a objetí.
Ať už chtěla Nyneiva říci Mořskému národu cokoliv, netrvalo jí to dlouho. Odešla od nich a cestou si zuřivě škubala za sukně. Když došla k Elain, zamračila se stejně na Aviendhu jako na kraj útesu. Obvykle popírala, že nesnáší výšky, ale postavila se kus od kraje. „Musím s tebou mluvit,“ zamumlala a odvedla Elain stranou. A od kraje. Jen o kousek, ale dost daleko, aby je nikdo neslyšel. Než začala, několikrát se zhluboka nadechla. Mluvila potichu a na Elain se ani nepodívala.
„Ehm... chovala jsem se jako husa. To je chyba toho zatracenýho chlapa! Když není přímo přede mnou, nemůžu skoro myslet na nic jinýho, a když tu je, tak mi to vůbec nemyslí! Musíš... musíš mi to říct, když se... když se budu chovat jako husa. Spolíhám na tebe, Elain.“ Stále mluvila tiše, ale skoro kňučela. „Nemůžu si dovolit ztratit hlavu kvůli chlapovi, ne teď.“
Elain byla tak šokovaná, že se chvíli nevzmohla na slovo. Nyneiva, a přiznává, že se chová hloupě? Skoro se podívala, jestli nezezelenalo slunce! „To není Lanova chyba, a ty to víš, Nyneivo,“ řekla nakonec. Zahnala vzpomínky na to, jak sama poslední dobou myslela na Randa. Tohle nebylo totéž; A příležitost byla jako dar od Světla. Zítra by se ji Nyneiva nejspíš pokusila vytahat za uši, kdyby řekla, že se chová jako husa. „Vzpamatuj se, Nyneivo. Přestaň se chovat jako jankovitá holka.“ Rozhodně nesmí myslet na Randa! Ona kvůli němu tak hrozně nevyváděla! „Jsi Aes Sedai a máš nás vést. Tak veď! A mysli!“
Nyneiva sepjala ruce a skutečně svěsila hlavu. „Zkusím to,“ řekla. „Vážně se budu snažit. Ty nevíš, jaký to je. Je... je mi to líto.“
Elain málem spolkla jazyk. Nyneiva se ke všemu ještě omlouvá? Nyneiva, a v rozpacích? Možná je nemocná.
Samo sebou že to nevydrželo. Náhle se zamračila na angrial a odkašlala si. „Jeden jsi dala Aviendze, co?“ vyhrkla rázně. „No, asi je to v pořádku. Škoda že musíme nechat jeden použít hledačky větru. Vsadím se, že si ho budou chtít nechat! No, jen ať si to zkusí! Který z nich je můj?“
Elain jí s povzdechem podala náramek s prsteny a Nyneiva odkráčela. Cestou se snažila natáhnout šperk na levou ruku a hlasitě na všechny řvala, ať se postaví na místa. Občas bylo těžké poznat, kdy Nyneiva vede a kdy zastrašuje. Ale hlavně dokud vedla.
Větrná mísa stála na bílé plachtě, ve které byla zavázaná, uprostřed plošiny. Byla to mělká, těžká mísa z čirého křišťálu, loket v průměru, a uvnitř byly vyobrazené husté, vířící mraky. Byla zdobená, ale vzhledem k tomu, co dokázala, byla vlastně docela prostá. Tedy vzhledem k tomu, co doufali, že dokáže. Nyneiva zaujala místo opodál a konečně se jí podařilo zapnout si angrial na zápěstí. Pohnula rukou a překvapilo ji, že jí řetízky nepřekážejí. Náramek jí padl jako ulitý. Tři ženy z rodinky již byly tu, Kirstian a Garenie se choulily za Reanninými zády a vypadaly vyděšeněji než kdy dřív, pokud to tedy ještě bylo možné. Hledačky větru byly stále seřazené za Renaile o dvacet kroků dál.
Elain si nazvedla suknice a setkala se s Aviendhou u mísy. Podezíravě si prohlížela Mořský národ. Chtějí snad nadělat zmatek? Právě toho se bála od první zmínky, že by na statku mohly být ženy dost silné na to, aby se zapojily do kruhu. Atha’an Miere lpěly na hodnostech natolik, aby zahanbily i Bílou věž, a když tady byla Garenie, znamenalo to, že Renaile din Calon Modrá hvězda, hledačka větru paní lodí Atha’an Miere, nebude součástí kruhu. Neměla by být.
Renaile se pátravě zamračila na ženy kolem mísy. Zřejmě je zvažovala, posuzovala jejich schopnosti. „Talaan din Gelyn,“ štěkla náhle, „zaujmi místo!“ Znělo to jako prásknutí bičem! Dokonce i Nyneiva nadskočila.
Talaan se hluboko poklonila, dotkla se rukou srdce a rozběhla se k míse. Jakmile se pohnula, Renaile štěkla znovu. „Metarro din Junalle, zaujmi místo!“ Metarra, kyprá, ale pevná, se vyřítila za Talaan. Ani jedna učednice nebyla dost stará, aby si vysloužila „solné jméno", jak tomu Mořský národ říkal.
Jakmile jednou začala, chrlila Renaile jedno jméno za druhým, poslala Rainyn a další dvě hledačky větru, které sice běžely, jenže ne tak rychle jako učednice. Podle počtu medailonků měly Naime a Rysael vyšší hodnost než Rainyn. Byly to důstojné, velitelské ženy, ale o hodně slabší než ona. Potom se Renaile na chviličku odmlčela, ale v tom, jak předtím mluvila rychle, to bylo významné. „Tebreille din Gelyn Jižní vítr, zaujmi místo! Caire din Gelyn Běžící vlna, převezmi velení!“
Elain se ulevilo, že Renaile neurčila sebe, ale úleva vydržela jen tak dlouho, jako Renailina pauza. Tebreille a Caire si vyměnily pohledy, než dorazily k míse. Tebreille se tvářila zachmuřeně, Caire blazeovaně. Osm náušnic a spousta překrývajících se medailonků označovaly obě za hledačky větru klanových paní vln. Nad nimi stála pouze Renaile. Z Mořského národa na kopci se jim vyrovnala pouze Dorile. Caire, ve žlutém hedvábném brokátu, byla trochu vyšší, Tebreille, v zeleném brokátu, vážnější, obě víc než hezké, a i beze jména bylo jasné, že jsou pokrevní sestry. Měly stejné velké, téměř černé oči, stejný rovný nos, stejnou silnou bradu. Caire mlčky ukázala na místo vedle sebe. Tebreille taky nepromluvila a bez váhání se postavila na místo, kam její sestra ukázala, avšak tvář měla jako z kamene. S ní obklopil mísu kruh třinácti žen, téměř se dotýkaly rameny. Caire jiskřilo v očích, Tebreille je měla jako z olova. Elain si připomněla další Liniino rčení. Není ostřejšího nože, než je sesterská nenávist.
Caire se zamračila na kruh žen kolem mísy, i když ještě nebyly propojené, jako by se snažila zapamatovat si každou ženu. Nebo na ně možná chtěla udělat dojem zamračeným pohledem. Elain se vzpamatovala, rychle předala poslední angrial, malou jantarovou želvu, Talaan a začala jí vysvětlovat, jak jej použít. Vysvětlení bylo prosté, ale každý, kdo by to zkusil bez toho, že by věděl jak, by se mohl snažit celé hodiny. Nestačila říci ani pět slov.
„Ticho!“ zařvala Caire. S potetovanými pěstmi v bok a rozkročenýma bosýma nohama patřila na palubu lodi mířící do bitvy. „Na místě nebude nikdo mluvit bez mého svolení. Talaan, okamžitě po návratu na svou loď se ohlásíš.“ Nic v jejím tónu neprozradilo, že hovoří s vlastní dcerou. Talaan se hluboko uklonila, dotkla se srdce a zamumlala něco nesrozumitelného. Caire opovržlivě frkla - a zamračila se na Elain tak, že bylo jasné, jak lituje, že ji nemůže poslat, aby se taky někomu ohlásila - než pokračovala hlasem, který byl slyšet jistě až na úpatí kopce. „Dnes podnikneme něco, co nikdo neudělal od Rozbití světa, kdy naši předkové, bojující s větry a vlnami, zešíleli. Díky Větrné míse a milosti Světla přežili. Dnes použijeme Větrnou mísu, jež pro nás byla ztracena přes dva tisíce roků a nyní se k nám vrátila. Studovala jsem prastaré příběhy - záznamy ze dnů, kdy se naše pramatky teprve učily o moři a o splétání větrů a sůl nám pronikla do krve. Znám vše, co je známo o Větrné míse, znám víc než kdo jiný.“ Očima zalétla k sestře a tvářila se spokojeně, i když to Tebreille neuznala. Což zřejmě Caire uspokojilo ještě víc. „Co Aes Sedai nedokážou, vykonám dnes já, zlíbí-li se Světlu. Očekávám, že každá žena bude na svém místě až do konce. Neúspěch nepřijmu.“