„Tak pokračuj v ukázce, Nyneivo,“ rozkázala jí Caire drsně. Její tmavý obličej byl hladký jako zamrzlá tůň, ale nebyla moc potěšená.
Nyneiva chvíli kroutila pusou, než vydala nějaký zvuk, a pak to ze sebe sypala, jako by se bála, že ji přeruší někdo jiný.
Další částí výuky bylo, jak předat kontrolu nad kruhem. To se taky muselo udělat dobrovolně, a když se k ní Elain natáhla, zadržela dech, dokud neucítila slabý posun, jenž znamenal, že nyní jedinou sílu, která do ní proudila, ovládá sama. A samozřejmě i tu, která proudila Nyneivou. Nebyla si jistá, jestli to bude fungovat. Nyneiva snadno dokázala vytvořit kruh, byť ne zrovna jemně, ale předat vedení rovněž znamenalo poddat se. Nyneiva měla značné problémy, když měla předat vedení či být sama přivedena do kruhu, právě jako měla kdysi potíže poddat se saidaru. A právě proto Elain nyní vedla. Kruh bylo nutné předat Caire a Nyneivě by se nemuselo podařit předat ho dvakrát. Ty omluvy pro ni musely být snazší.
Elain se propojila s Aviendhou, aby se mohla Talaan podívat, jak se to dělá s angrialem, pokud tu bylo něco k vidění, a proběhlo to skvěle. Aviendha se učila velmi rychle a snadno se propojila. Jak se ukázalo, Talaan byla také rychlá a předala svůj ještě větší, angrialem zesílený proud bez zdráhání. Elain je propojila jednu po druhé a téměř se chvěla, jak do ní proudila řeka jediné síly. Ještě žádná nenatáhla nejvíc, co mohla, ale účinek se sčítal, zvlášť když v tom byl i angrial. Elain s každým dalším proudem saidaru vnímala víc. Cítila těžkou vůni z krabiček s voňavkami, které nosily hledačky větru kolem krku, a dokázala jednotlivé vůně oddělit. Rozeznávala každičký záhyb na šatech stejně ostře, jako by měla látku pod nosem. Cítila na kůži a ve vlasech nejslabší pohyb větru, pohlazení, jehož by si bez jediné síly ani nevšimla.
Samozřejmě to nebylo všechno. Propojení se trochu podobalo poutu se strážcem, bylo stejně silné a jaksi důvěrnější. Věděla, že Nyneivě se cestou do kopce udělal na patě puchýř a bolí ji. Nyneiva vždycky mluvila o dobrých pevných botách, ale měla slabost pro hodně vyšívané střevíčky. Nyneiva se mračila na Caire, ruce měla zkřížené a hýbala prsty s navlečeným angrialem, tahala se za cop, který měla přetažený přes rameno, navenek klidná, ale uvnitř byla vírem emocí. Strach, obavy, starosti, podráždění, ostražitost a netrpělivost se odrážely od sebe a proplétaly se, občas zesílily, vlny tepla, vlny horka, které hrozily vyšlehnout plamenem. Ty Nyneiva rychle potlačila, zvlášť horko, ale vždy se to vrátilo. Elain už si málem myslela, že ty pocity poznala, ale bylo to jako něco, co zahlédla koutkem oka, a když otočila hlavu, bylo to pryč.
Aviendha se kupodivu také bála, ale její strach byl malý a ovládaný, málem ho pohltilo odhodlání. Garenie a Kirstian se viditelně třásly na hranici čiré hrůzy natolik silné, až byl div, že se vůbec dokázaly dotknout pravého zdroje. Reanne přetékala dychtivostí, třebaže si uhlazovala sukni. A Atha’an Miere... Dokonce i z Tebreille vyzařovala opatrná ostražitost. Nebylo třeba kradmých pohledů, které vrhaly i Metarra a Rainyn, aby bylo jasné, že ohniskem je Caire, která je všechny pozorovala, netrpělivá a velitelská.
Ji Elain nechala nakonec a nebylo překvapením, že to musela zkusit čtyřikrát - čtyřikrát! - aby tu ženu přivedla do kruhu. Caire nebyla v poddávání o nic lepší než Nyneiva. Elain zoufale doufala, že ta žena byla vyvolena kvůli svým schopnostem, ne pro svou hodnost.
„Nyní ti kruh předám,“ pravila hledačce větru, když skončila. „Vzpomeň si, co jsem udělala s Ny -“ Slova jí zamrzla v hrdle, jak jí bylo vedení kruhu vyrváno, měla pocit, jako by jí najednou vítr serval všechny šaty nebo jí vyrval kosti z těla. Prudce vydechla, a pokud to znělo jako odplivnutí, budiž.
„Dobrá,“ pravila Caire a zamnula si ruce. „Dobrá.“ Soustředila pozornost cele na mísu a nakláněla hlavu, jak si ji prohlížela. No, možná ne cele. Reanne si chtěla sednout, a Caire, aniž by zvedla hlavu, štěkla: „Zůstaň na místě, ženská! Tohle nejsou rybí prachy! Stůj klidně, dokud ti neřeknu, aby ses hnula!“
Reanne se překvapeně zvedla a něco si mrmlala, ale pro Caire jako by přestala existovat. Hledačka větru upírala oči na plochý křišťál. Elain z ní cítila odhodlání, které by mohlo pohnout i horou. A ještě něco, maličkého, co rychle udusila. Nejistota. Nejistota? Po tom všem ta ženská nevěděla, co má vlastně dělat –
V té chvíli Caire natáhla z pravého zdroje. Saidar proudil Elain až téměř po hranici, kterou dokázala udržet. Zazářil nepřerušený kruh světla a spojil ženy v kruhu, byl jasnější u těch, které používaly angrial, ale nikde nebyl slabý. Elain se pozorně dívala, jak Caire usměrňuje. Hledačka větru vytvořila složité tkanivo všech pěti sil, čtyřcípou hvězdu, kterou položila na mísu. Elain si byla jistá, že ji umístila s naprostou přesností. Hvězda se dotkla mísy a Elain zalapala po dechu. Kdysi do mísy pramínek usměrnila - v Tel’aran’rhiodu, aby to bylo bezpečné, a jenom do odrazu mísy, třebaže i tak to nebylo nejjistější - a čistý křišťál se zabarvil do světle modra a mraky se pohnuly. Teď mísa zmodrala, byla jasně modrá jako letní obloha, a po ní se honily beránky.
Čtyřcípá hvězda se změnila v pěticípou, tkanivo se trochu změnilo a mísa byla zeleným mořem s prudkými vlnami. Z pěti hrotů se stalo šest a objevila se jiná obloha, v jiném odstínu modři, poněkud tmavším, snad jako v zimě, s purpurovými mračny plnými deště či sněhu. Sedm hrotů a šedozelené moře zmítané bouří. Osm hrotů a obloha. Devět a moře, a náhle Elain ucítila, že mísa sama natahuje saidar, divoký proud mnohem větší, než jaký zvládl kruh žen.
Změny v míse pokračovaly dál, z moře v oblohu, z vln v mraky, a z ploché křišťálové mísy vyletěl svíjející se, spletený sloup saidaru, oheň, vzduch, voda, země i duch, sloup jako z krajky, široký jako mísa, stoupal k obloze, až se jeho vrcholek ztratil z dohledu. Caire tkala dál a po tvářích se jí řinul pot. Jenom vždycky zamrkala, aby dostala slané kapky z očí, a dál sledovala obrazy v míse a kladla vrstvy nového tkaniva. Vzor vpletený do silného sloupu se s každým tkanivem změnil a nepatrně odpovídal na to, co Caire setkala.
Elain si uvědomila, že je dobře, že nechtěla vést tento kruh. To, co ta žena dělala, vyžadovalo léta studia navrch ke znalostem, jež doposud získala. Mnoho let. Náhle si uvědomila ještě něco. Proměňující se krajka saidaru se ohýbala kolem něčeho jiného, něčeho neviditelného, díky čemuž byl sloup pevný. Ztěžka polkla. Místa kromě saidaru natahovala i saidín.
Naděje, že na to nepřišly i ostatní ženy, zmizela po jediném pohledu. Polovina zírala na kroutící se sloup s odporem, který měl být vyhrazen pro Temného. Mezi pocity ostatních v její hlavě sílil strach. Strach některých se blížil děsu Garenie a Kirstian, a byl div, že ty dvě neomdlely. Nyneivě bylo špatně, i když se náhle tvářila zcela bezvýrazně. Aviendha vypadala navenek stejně klidně, ale uvnitř pulsoval maličký strach a rostl.
Z Caire bylo cítit jen odhodlání, ocelově tvrdé stejně jako její výraz. Nic se jí nemohlo postavit do cesty, rozhodně ne pouhá přítomnost Stínem pošpiněného saidínu vpleteného do jejího tkaniva. Nic ji nemohlo zastavit. Pracovala s prameny a náhle se z neviditelného vrcholku sloupu rozprostřely sítě saidaru, jako nepravidelné paprsky kola, téměř pevný vějíř směrem k jihu, řidší paprsky k severu a severozápadu, jediný v ostatních směrech. Jak rostly, neustále se měnily, rozšiřovaly se po obloze stále dál, až se i konce vzoru ztratily v dálavách. A ani tam nebyl jen saidar, tím si byla Elain jistá. Místy se síť zadrhla a zkroutila kolem něčeho, co nebylo vidět. Caire tkala dál, a sloup tančil podle jejích příkazů, saidar a saidín společně, a síť se měnila a plula jako nesouměrný kaleidoskop točící se po obloze a mizející v dálce, a tak pořád dál.