Caire se bez varování narovnala, protáhla si hřbet a úplně pravý zdroj propustila. Sloup a síť se vypařily a ona se spíš zhroutila než se posadila, a supěla. Mísa byla zase čirá, ale kolem krajů probleskovaly a praskaly kousky saidaru. „Je to hotovo, pokud se zlíbí Světlu,“ řekla unaveně.
Elain skoro neslyšela. Takhle se kruh nezakončoval. Když ho Caire takhle rozpustila, jediná síla zmizela ze všech žen zároveň. Elain vylézaly oči z důlků. Na okamžik měla dojem, že stojí na vrcholku nejvyšší věže na světě, a ta věž tam náhle nebyla! Byla to jen chvilička, ale nic příjemného. Cítila se unavená, i když ne tak, jak by se cítila, kdyby dělala něco víc, než jen sloužila jako vodič, ale hlavně cítila ztrátu. Propustit saidar bylo dost špatné, ale když prostě zmizel, to bylo nemyslitelné.
Ostatní utrpěly ještě mnohem víc než ona. Jak záře kolem kruhu zhasla, Nyneiva se posadila na místě, kde stála, jako by se jí rozpustily nohy, seděla tam, hladila náramek a prsteny, civěla na něj a funěla. Po tvářích se jí řinul pot. „Mám pocit jako cedník, kterým právě protekl celej rybník,“ vrčela. Nést tolik jediné síly si vybralo svou cenu, i když sama nic nedělala, dokonce i s angrialem.
Talaan se zapotácela jako třtina ve větru a vrhla na matku kradmý pohled, jak se očividně bála posadit. Aviendha stála vzpřímeně a její výraz říkal, že s tím má hodně co dělat síla vůle. Ale usmívala se a udělala posunek v řeči Děv - stálo to za to - a další – víc - hned vzápětí. Stálo to za to, a víc. Všechny vypadaly unaveně, i když nejvíc ty, které používaly angrial. Větrná mísa se konečně utišila a vypadala jen jako velká mísa z čistého křišťálu, ale nyní ji zdobily vysoké vlny. Zřejmě tam byl stále saidar, který nikdo neusměrňoval a nebyl viditelný, ale byl cítit, jako matné blesky, které si prve hrály po okraji.
Nyneiva zvedla hlavu a zamračila se na jasnou oblohu a pak na Caire. „To všechno a kvůli čemu? Udělaly jsme něco, nebo ne?“ Přes kopec proletěl nepatrný závan vzduchu, teplý jako z pece.
Hledačka větru se vyškrábala na nohy. „Myslíš snad, že splétání větrů je jako opřít se do kormidla na škuneru?“ zeptala se opovržlivě. „Já právě otočila kormidlem na korvetě velké jako svět! Chvíli potrvá, než se otočí, než si uvědomí, že se má otočit. Že se musí otočit. Ale až se otočí, ani sám Otec bouří ji nezastaví. Dokázala jsem to, Aes Sedai, a Větrná mísa je naše!“
Do kruhu vstoupila Renaile a poklekla k míse. Opatrně ji začala balit do látky. „Zanesu to paní lodí,“ sdělila Nyneivě. „Svou část dohody jsme splnily. Teď, Aes Sedai, musíte splnit svou část.“ Merilille vydávala podivné zvuky, ale když se na ni Elain podívala, vypadala jako zosobněné sebeovládání.
„Možná jste udělaly svou část,“ řekla Nyneiva a nejistě se zvedla. „Možná. Uvidíme, až se ten... ta vaše korveta otočí - jestli se otočí!“ Renaile se na ni ostře podívala přes mísu, jenomže Nyneiva si jí nevšímala. „Zvláštní,“ zamumlala a třela si spánky. Náramek s prsteny se jí zachytil do vlasů a ona se zaškaredila. „Skoro cítím ozvěnu saidaru . Musí to být tenhle krám!“
„Ne,“ řekla Elain pomalu. „Já to cítím taky.“ Ne jenom nejasně vnímané praskání ve vzduchu, nebyla to přesně ozvěna. Spíš stín ozvěny, tak slabý, jako kdyby cítila, jak někdo používá saidar na... Obrátila se. Na obzoru na jihu se zablesklo, desítky jasných modrostříbmých vidlic sjížděly po odpolední obloze. Velmi blízko Ebú Daru.
„Bouřka s deštěm?“ vyhrkla Sareitha dychtivě. „Počasí už se musí spravovat.“ Avšak na obloze nebyly žádné mraky, i když se blýskalo o sto šest. Sareitha nebyla dost silná, aby na takovou dálku vycítila použití saidaru.
Elain se zachvěla. Ona nebyla dost silná. Leda by ho někdo použil tolik, jako ony tady na kopci. Padesát, dokonce sto Aes Sedai, a všechny musely usměrňovat naráz. Nebo... „Není to Zaprodanec,“ zamumlala. Někdo za ní zaúpěl.
„Jeden by tohle nezvlád,“ namítla Nyneiva tiše. „Možná nás nevycítili tak, jako my je, možná, ale určitě to viděli, pokud nejsou všichni slepí. Světlo spal naše štěstí!“ I když mluvila potichu, byla podrážděná. Často Elain nadávala, že používá takové výrazy. „Vezmi všechny, kteří s tebou půjdou do Andoru, Elain. Tam... tam se sejdeme. Mat je ve městě. Musím se pro něj vrátit. Světlo spal toho kluka. Přišel pro mě, tak musím.“
Elain zkřížila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Královnu Tylin nechala vydanou na milost Světla. Tylin přežije, pokud to bude možné. Ale Mat Cauthon, její velmi zvláštní, velmi poučný poddaný. Její velmi nepravděpodobný zachránce. On pro ni rovněž přišel a nabízel víc. A Tom Merrilin, drahoušek Tom. Nejradši by byla, kdyby se z něj vyklubal její skutečný otec, a Světlo spal, jak by pak vypadala její matka. A chlapec, Olver, a Chel Vanin a... Musí myslet jako královna. Růžová koruna je těžší než hora, říkávala máti, a povinnost tě přinutí až k pláči, ale musíš ji nést a dělat, co je třeba.
„Ne,“ řekla a pak rázněji dodala: „Ne. Podívej se na sebe, Nyneivo, vždyť se skoro neudržíš na nohou. I kdybychom šly všechny, čeho bychom tím dosáhly? Kolik Zaprodanců tam je? Zemřely bychom, nebo něco horšího, a bylo by to k ničemu. Zaprodanci nemají důvod hledat Mata nebo ostatní. Ale po nás půjdou.“
Nyneiva na ni civěla s otevřenou pusou, umíněná Nyneiva, zpocená jako kůň a s roztřesenýma nohama. Skvělá, chrabrá, hloupá Nyneiva. „Ty říkáš, že ho máme opustit, Elain? Aviendho, promluv s ní. Řekni jí to o cti, jak o tom pořád mluvíš!“
Aviendha zaváhala, potom zavrtěla hlavou. Byla zpocená skoro stejně jako Nyneiva, a podle toho, jak se pohybovala, taky stejně unavená. „Někdy je čas na beznadějný boj, Nyneivo, jenže Elain má pravdu. Duše Stínu nebudou hledat Mata Cauthona. Půjdou po nás, po té míse. Třeba už opustil město. Jestli se tam vrátíme, budeme riskovat, že jim dáme prostředek, jak zrušit to, co jsme udělaly. Ať už mísu pošleme kamkoliv, dokážou nás donutit, abychom jim řekly, koho jsme s ní poslaly a kam.“
Nyneiva začala natahovat moldánky. Elain jí dala ruku kolem ramen.
„Stínuzvěd!“ zaječel kdosi a náhle všechny ženy na kopci uchopily saidar. Merilille vyletěly z rukou ohnivé koule, pak i Careane a Sareitze, házely je, jak nejrychleji to šlo. Z oblohy se zřítila obrovská okřídlená postava obklopená plameny, za ní se táhl mastný černý kouř. Spadla těsně za útes.
„Támhle je další!“ zaječela Kirstian a ukázala. Od kopce pryč zamířil další okřídlený tvor, velký jako kůň, s žebrovanými křídly a rozpětím patnáct sáhů či víc, dlouhý krk natažený, ocas spuštěný. Na jeho hřbetě se krčili dva lidé. Za létavcem vyletěly plameny, nejrychleji je vrhala Aviendha a Mořský národ, který nemusel při tkaní používat ruce. Ohnivé krupobití bylo tak husté, že se oheň musel tvořit přímo ze vzduchu. Tvor zahnul za kopec na druhé straně statku a zmizel.