„No,“ prohlásila Elain a oprašovala si sukni, „říkala jsi, že je to tuze schopná žena.“
„To jsem nikdy neřekla,“ odsekla Nyneiva. „Nikdy jsem neřekla ‚tuze‘. Grrh! Kam se poděl můj klobouk? Myslí si, že všecko zná. Vsadím se, že nezná tohle!“ A odsupěla opačným směrem než Alise.
Elain za ní zírala. Její klobouk? Sama by byla moc ráda věděla, kam se poděl ten její - byl moc hezký - ale vážně! Možná to, že byla v kruhu a zpracovávala tolik jediné síly, navíc s angrialem, ji dočasně vyvedlo z míry. Sama se cítila trochu divně, jako by ze vzduchu kolem sebe mohla škubat kousky saidaru. V každém případě teď měla na starosti jiné věci. Jako připravit se na odchod, než se na ně vrhnou Seanchané. Z toho, co viděla ve Falme, byli klidně schopní přivést stovku damane, nebo víc, a podle toho mála, co jim Egwain dokázala říci o svém zajetí, většina z těch žen bude skutečně dychtit nasadit obojek jiným. Egwain tvrdila, že nejhorší bylo, když viděla damane ze Seanchanu se svými sul’dam, jak se s nimi smějí, podlézají jim a hrají si s nimi, dobře vycvičení lovečtí psi se svými milujícími psáři. Egwain říkala, že některé z žen, které chytili ve Falme, se chovaly stejně. Z toho Elain stydla krev v žilách. Raději by zemřela, než si nechala nasadit vodítko! A raději by to, co našla, vydala Zaprodanci než Seanchanům. Rozběhla se k cisterně a Aviendha vedle ní funěla skoro tolik co ona.
Alise ale zřejmě myslela na všechno. Ter’angrialy byly naložené na koně. Neprohledané koše zůstaly plné harampádí a Světlo ví čeho, ale ty, které s Aviendhou vyprázdnily, teď byly nacpané pytli s moukou, solí, fazolemi a čočkou. Pár stájníků zůstalo u koní, místo aby někde pobíhalo. Nepochybně na Alisin příkaz. Dokonce i Birgitte na její zavolání odklusala!
Elain zvedla plachtu, aby se podívala na ter’angrialy, aniž by je vyndávala. Všechno tu zřejmě bylo, naházené do dvou košů, které sice nebyly plné, ale nic se nerozbilo. Tedy ne že by něco kromě jediné síly mohlo většinu ter’angrialů rozbít, ale i tak...
Aviendha se se zkříženýma nohama posadila na zem a velkým lněným kapesníkem, který se naprosto nehodil k hedvábným jezdeckým šatům, si otřela pot z obličeje. Nicméně i na ní se projevovala únava. „Co si to mumláš, Elain? Mluvíš jako Nyneiva. Alise nám jenom ušetřila starosti s nakládáním těch věcí.“
Elain lehce zruměněla. Nechtěla mluvit nahlas. „Jenom nechci, aby se dostaly do rukou někomu, kdo neví, co dokážou.“ Některé ter’angrialy mohl spustit i člověk, který neuměl usměrňovat, když udělal něco špatně, ale pravdou bylo, že k nim nechtěla pustit nikoho. Byly její! Sněmovna je nedostane do spárů, aby je předala nějaké jiné sestře, jen proto, že je starší a zkušenější, nebo aby je schovala, protože studium ter’angrialů je příliš nebezpečné. Když měla ke studiu tolik exemplářů, třeba přijde na to, jak vyrobit ter’angrial, který by fungoval stále. Už viděla příliš mnoho neúspěchů a polovičních úspěchů. „Chce to někoho, kdo ví, co dělá,“ řekla a přetáhla plachtu zpátky.
V chaosu se začal objevovat řád rychleji, než Elain čekala, třebaže ne tak rychle, jak by si přála. Musela si zdráhavě přiznat, že jejímu přání by odpovídalo jet okamžitě. Nedokázala odtrhnout oči od oblohy a poslala Careane nahoru na kopec, aby dávala pozor směrem k Ebú Daru. Podsaditá zelená chvíli reptala, než udělala pukrle, a dokonce se zamračila na ženy z rodinky, které pobíhaly kolem, jako by chtěla poslat jednu z nich, ale Elain chtěla mít nahoře někoho, kdo při pohledu na blížícího se „Stínuzvěda“ rovnou neomdlí, a Careane měla mezi sestrami to nejnižší postavení. Adeleas a Vandene přivedly Ispan, pevně odstíněnou a s koženým pytlem přes hlavu. Šla klidně, nevypadalo to, že jí něco udělaly, až na to, že... držela ruce dole, nesnažila se ani vyhrnout pytel, aby se mohla podívat, a když ji zvedly do sedla, natáhla bez říkání ruce, aby jí je mohly přivázat k sedlové hrušce. Jestli byla tak povolná, třeba od ní něco zjistily. Elain nechtěla ani pomyslet na to, jak toho mohly dosáhnout.
Objevily se jisté... potíže, samozřejmě, i přes to, co se na ně možná řítilo. Co se na ně jistě řítilo. Sehnat Nyneivě její klobouk s modrým peřím nebylo zase tak obtížné, jen trochu. Alise ho našla a vrátila se slovy, že si Nyneiva potřebuje zastínit obličej před sluncem, jestli si chce uchovat tak hezkou a hladkou pleť. Nyneiva za ní jen zírala, když Alise odbíhala, aby vyřešila spoustu menších problémů, a pak klobouk okatě nacpala pod řemen u sedla.
Od začátku chtěla Nyneiva řešit skutečné potíže, ale Alise se tam většinou dostala první, a když se Alise setkala s potížemi, ty se vyřešily samy. Několik šlechtičen chtělo, aby jim někdo pomohl sbalit jejich věci, jen aby jim bylo jasně sděleno, že Alise myslela vážně, co říkala, a jestli se do toho rychle nepustí, můžou jet pouze s tím, co mají na sobě. A ony se hned pustily do balení. Některé ženy, a nejen urozené, změnily názor, když slyšely, že se jede do Andoru, a byly doslova zahnány pryč. Pěšky, a řekly jim, ať utíkají, dokud můžou. Potřebovali každého koně, ale než se objeví Seanchané, měly by se i pěšky dostat dost daleko. Přinejmenším se dalo čekat, že Seanchané každého poblíž statku vyslechnou. Jak se mělo čekat, Nyneiva se pohádala s Renaile kvůli míse a želvě, kterou použila Talaan a kterou si Renaile prostě nacpala za šerpu. Ale ještě si nezačaly šermovat rukama pod nosem, když se u nich objevila Alise, a zakrátko byla mísa zpátky u Sareithy a želva u Merilille. Poté se Elain ohromeně dívala, jak Alise mává prstem pod nosem hledačce větru paní lodí Atha’an Miere a peskuje ji za to, že kradla. Renaile jenom rozčileně prskala. Nyneiva taky prskala, když odcházela s prázdnýma rukama, ačkoliv Elain si pomyslela, že ještě nikdy neviděla nikoho tak politováníhodného.
Ale netrvalo to dlouho. Zbývající ženy ze statku se shromáždily pod pozorným dohledem šicího kroužku - a Alise, která si pečlivě poznamenala posledních deset, jež dorazily; až na dvě byly všechny v hedvábných šatech podobných těm, které měla Elain. Rozhodně nepatřily k rodince. Elain si byla jistá, že stejně budou prát. Alise nedopustí, aby se jí do toho pletla taková maličkost jako urozená krev. Hledačky větru stály u svých koní a kupodivu mlčely, až na Renaile, která zaklela, kdykoliv spatřila Alise. Careane odvolali z kopce a strážci sestrám přivedli koně. Skoro všichni sledovali oblohu a kolem všech starších Aes Sedai a většiny hledaček větru zářil saidar. A kolem pár žen z rodinky taky.
Nyneiva dovedla svou kobylu do čela řady u cisterny a hladila angrial, který měla stále na ruce, jako by měla průchod udělat ona, jakkoliv to byla směšná představa. Například, třebaže si opláchla obličej - a nasadila klobouk, což bylo, vzhledem k okolnostem, divné - se zapotácela pokaždé, když si přestala dávat pozor. Lan se držel těsně u ní, s kamenným výrazem jako obvykle, ale rozhodně byl připravený ji chytit, kdyby upadla. Dokonce ani s náramkem a prsteny by Nyneiva nejspíš nedokázala vytvořit tkanivo na průchod. Důležitější ovšem bylo, že od jejich příjezdu pořád pobíhala kolem. Elain strávila dost času se saidarem na místě, kde teď stála. Znala to místo. Když Elain uchopila pravý zdroj, Nyneiva se mrzutě zamračila, ale aspoň měla dost rozumu, aby nic neříkala.