Hned od samého začátku si Elain přála, aby byla Aviendhu požádala o ženu zahalenou do svých vlasů. Byla také unavená, a všechen saidar, který dokázala natáhnout, stěží stačil na to, aby tkanivo fungovalo. Prameny se jí v sevření chvěly, skoro jako by se chtěly vykroutit, a pak sjely na místo tak náhle, až málem nadskočila. Usměrňovat, když byla unavená, nebylo stejné jako jindy, ale teď to bylo přímo hrozné. Alespoň se svislá stříbrná čára objevila, jak měla, hned vedle cisterny, a rozšířila se do otvoru. Otvor nebyl větší, než jaký udělala Aviendha, a Elain byla vděčná, že je dost velký, aby jím mohl projít kůň. Zprvu si tím totiž nebyla jistá. Ženy z rodinky lapaly po dechu, když se náhle mezi nimi a známou šedou cisternou objevila horská louka.
„Měla jsi to nechat zkusit mě,“ poznamenala tiše Nyneiva. Tiše, ale stejně ostře. „Skoro jsi to všechno zmotala."
Aviendha se na ni upřeně zadívala tak, že ji Elain málem uchopila za ruku. Čím déle byly skoro-sestrami, tím víc si zřejmě myslela, že musí chránit Elaininu čest. Jestli se stanou prvními sestrami, bude ji muset Elain dostat pryč od Nyneivy a Birgitte!
„Je to hotovo, Nyneivo,“ vyhrkla. „A to se počítá.“ Nyneiva se upřeně podívala na ni a cosi zavrčela o tom, že den je divný, jako by Elain pořád na někoho štěkala.
Birgitte prošla první, v jedné ruce otěže, v druhé připravený luk - a drze se zakřenila na Lana. Elain z ní cítila dychtivost, nádech uspokojení, že možná tentokrát povede ona místo Lana - mezi strážci vždycky panovala jistá řevnivost - a taky ostražitost. Jen nepatrná. Elain tu louku dobře znala. Kousek odsud ji Gareth Bryne učil jezdit na koni. Asi pět mil za prvními řídce zalesněnými kopci ležel zámek na panství, které patřívalo máti. Které patřilo jí. Musí si na to zvyknout. Sedm rodin, které o zámek a pozemky pečovalo, bude jedinými lidmi na půl dne jízdy odsud.
Elain si to místo vybrala, poněvadž odsud to bylo do Caemlynu dva dny cesty. A poněvadž byl zámek opuštěný, mohla by se do Caemlynu dostat dřív, než se někdo dozví, že je v Andoru. To by mohlo být důležité opatření. Během andorských dějin tu bývaly soupeřky o Růžovou korunu drženy jako „hosté", dokud se svého nároku nevzdaly. Její máti tak držela dvě, dokud neusedla na trůn. S trochou štěstí by tu mohla mít pevnou základnu, než dorazí Egwain s ostatními.
Lan provedl Mandarba hned za Birgittiným hnědákem a Nyneiva sebou škubla, jako by se za jeho vraníkem chtěla rozběhnout, ale pak se vzpamatovala a jen na Elain upřela pohled, kterým jako by říkala, ať se jenom opováží něco říci. Zuřivě si pohrávala s otěžemi a viditelně se nutila dívat jinam než do průchodu za Lanem. A pohybovala rty. Po chvíli si Elain uvědomila, že počítá.
„Nyneivo,“ řekla tiše, „vážně nemáme čas na -“
„Hněte sebou,“ zaječela vzadu Alise a ostře tleskla, aby svým slovům dodala důraz. „Netlačit se a nestrkat, ale taky žádný loudání! Pohyb, pohyb.“
Nyneiva prudce otočila hlavu, očividně nerozhodná. Z nějakého důvodu si sáhla na klobouk, pár brk na něm bylo zlomených a viselo dolů, ale pak ruku odtáhla. „Á, ta kozojedská stará...!“ vrčela, ale zbytek se ztratil, když protáhla klisnu průchodem. Elain si odfrkla. A Nyneiva měla tu drzost vykládat jiným něco o jejich jazyku! Přesto by byla Elain ráda slyšela i zbytek. První část už znala.
Alise ženy dál popoháněla, ale už to zřejmě nebylo potřeba. Dokonce i hledačky větru spěchaly a ustaraně se ohlížely přes rameno na oblohu. Dokonce i Renaile, která si mručela o Alise cosi, co si Elain uložila do paměti. I když nazvat někoho „rybomilný mrchožrout“ znělo docela mírně. Myslela si, že Mořský národ jí ryby pořád.
Alise šla jako poslední, kromě zbývajících strážců, jako kdyby chtěla pohánět dokonce i nákladní koně. Zastavila se, jenom aby Elain předala klobouk se zeleným peřím. „Nebudeš chtít, aby ti na tu sladkou tvářičku svítilo slunko,“ prohodila s úsměvem. „Taková hezká holka. Není třeba si zkazit pleť předčasně.“
Aviendha, sedící opodál na zemi, přepadla na záda a se smíchem kopala nohama.
„Asi ji požádám, aby našla klobouk i tobě. Se spoustou peří a širokou krempou,“ pronesla Elain nejsladším tónem, než rychle následovala ženu z rodinky. To Aviendžin smích zarazilo.
Zvlněná louka byla široká a skoro míli dlouhá, obklopená kopci vyššími než ty, které nechali za sebou, a stromy, jež znala, duby, borovicemi, kapinicemi, tupelami, kalinami a jedlemi. Na jihu, západě a východě se táhly husté lesy s vysokými stromy, i když letos se asi moc kácet nebude. Na palivové dříví se mnohem lépe hodily spíš řidší porosty na severu směrem k zámku. Z husté hnědé trávy vykukovaly balvany a nikde nebylo ani stopy po lučním kvítí, ani jediný uschlý stonek. V tom se krajina od jihu nijak nelišila.
Nyneiva pro jednou nekoukala po kraji, aby našla Lana. S Birgitte určitě nebudou pryč dlouho, ne tady. Nyneiva místo toho prošla mezi koňmi, hlasitě lidem přikazovala sesednout, zaječela na sloužící s nákladními zvířaty, několika ženám z rodinky, které neměly koně, stroze řekla, že pět mil ujde i dítě, na štíhlou altarskou šlechtičnu s jizvou na tváři, nesoucí ranec skoro tak velký, jako byla sama, zavřískla, že když už byla tak hloupá a přinesla si všechny své šaty, tak si je taky ponese. Alise kolem sebe shromáždila Atha’an Miere a vysvětlovala jim, jak nasednout na koně. A ony kupodivu dávaly pozor. Nyneiva se po ní podívala a zřejmě ji potěšilo, že Alise stojí na místě. Dokud se na ni Alise povzbudivě neusmála a neukázala jí, ať pokračuje v tom, co dělala.
Nyneiva ztuhla a chvíli na ženu jen civěla. Potom si to namířila k Elain. Oběma rukama popadla klobouk, zaváhala a zamračila se nahoru a potom ho narovnala. „Tentokrát ji prostě nechám, ať se o všechno postará,“ prohlásila podezřele rozumným tónem. „Uvidíme, jak dobře si povede s těma... s Mořským národem. Ano, uvidíme.“ Rozhodně to znělo příliš rozumně. Náhle se zamračila na stále otevřený průchod. „Proč ho ještě držíš? Pusť ho.“ Aviendha se také mračila.
Elain se zhluboka nadechla. Přemýšlela o tom a neexistoval jiný způsob, ale Nyneiva by se s ní kvůli tomu chtěla hádat a na hádky nebyl čas. Průchodem byl vidět opuštěný statek, dokonce i slepice nakonec ten zmatek polekal, ale za jak dlouho se tady objeví lidé? Prohlížela si své tkanívo, tak dokonale propojené, že rozeznávala jenom pár vláken. Samozřejmě viděla každý pramen, ale až na těch pár vypadaly všechny neoddělitelně spletené. „Odveď všechny do zámku, Nyneivo,“ řekla. Slunce mělo za chvíli zapadnout, zbývaly tak dvě hodiny denního světla. „Pantátu Hornwella tolik návštěvníků po setmění překvapí, vyřiď mu však, že to jsou hosté dívky, která plakala kvůli červené tanagře se zlomeným křídlem. Na to si vzpomene. Přijdu, hned jak to půjde.“
„Elain,“ začala Aviendha překvapivě znepokojeným tónem a zároveň Nyneiva vyjela: „Co si myslíš, že -“