Existoval jen jeden způsob, jak je zarazit. Elain z tkaniva vytáhla jedno z těch viditelných vláken. Chvělo se a zmítalo jako živé chapadlo, pak se rozpadlo a rozstříklo, oddělovaly se z něj vločky saidaru a vytrácely se. Nevšimla si toho, když Aviendha rozplétala své tkanivo, ale tam vlastně viděla jenom konec. „No tak,“ pravila Nyneivě. „Se zbytkem počkám, dokud nebudete z dohledu.“ Nyneiva zírala s otevřenou pusou. „Musí se to udělat.“ Elain si povzdechla. „Seanchani budou na statku už za pár hodin, to je jisté. I kdyby počkali až do zítra, co když má některá z damane nadání najít zbytky? Nyneivo, já Seanchanům cestování nevydám, to neudělám!“
Nyneiva o Seanchanech zavrčela něco, co muselo být obzvlášť sprosté, soudě podle jejího tónu. „No, a já ti nedovolím, aby ses spálila!“ prohlásila nahlas. „Teď to vrať zase hezky zpátky! Než to celé vybuchne, jak říkala Vandene. Mohla bys nás klidně všechny zabít!“
„To se nedá vrátit,“ poznamenala Aviendha a položila Nyneivě ruku na rameno. „Už začala, a teď to musí dokončit. Musíš ji poslechnout, Nyneivo.“
Nyneiva svraštila obočí. „Muset“ bylo slovo, které hrozně nerada slyšela, ne, když platilo jí. Ale nebyla hloupá, takže se jen chvíli chmuřila - na Elain, na průchod, na Aviendhu, na svět všeobecně - a pak Elain objala, až jí zapraskala žebra.
„Buď opatrná, rozumíš,“ zašeptala. „Jestli se necháš zabít, tak přísahám, že z tebe stáhnu kůži zaživa!“ Přese všechno se Elain rozesmála. Nyneiva si odfrkla a odtáhla se na délku paží. „Víš, co myslím,“ prskla. „A nemysli si, že to nemyslím vážně, protože já to myslím vážně! Vážně,“ dodala tišeji. „Opatruj se.“
Nyneivě chvíli trvalo, než se vzpamatovala, zamrkala a natáhla si modré jezdecké rukavičky. V očích měla jaksi vlhko, i když to nebylo možné. Nyneiva nutila k pláči jiné lidi, sama nikdy neplakala. „Tak dobrá,“ řekla nahlas. „Alise, jestli už nemáš všechno připravené -“ Obrátila se a přiškrceně vykřikla.
Ty, které měly jet, seděly na koních, dokonce i Atha’an Miere. Strážci se shromáždili kolem sester. Lan a Birgitte se vrátili a Birgitte ustaraně pozorovala Elain. Sloužící měli nákladní koně seřazené a ženy z rodinky trpělivě čekaly, většina, kromě šicího kroužku, byla opěšalá. Na většině jezdeckých koní byly naloženy pytle s jídlem a rance s věcmi. Ženy, jež si vzaly víc, než Alise dovolila - žádná nepatřila k rodince - nesly rance na zádech. Štíhlá šlechtična s jizvou se pod svým ohýbala a mračila se na každého kromě Alise. Každá žena, která uměla usměrňovat, zírala na průchod. A všechny, jež byly při tom, když Vandene vykládala o nebezpečí, sledovaly to zmítající se vlákno, jako by to byla červená zmije.
Alise osobně přivedla Nyneivě jejího koně. A narovnala jí klobouk s modrým peřím, když Nyneiva vložila nohu do třmene. Nyneiva otočila kobylu k severu a pokořeně se zařadila vedle Lana na Mandarbovi. Elain nechápala, proč Alise prostě neusadí. Podle toho, co vykládala, byla schopná vykázat na své místo i ženy starší, než byla sama, od chvíle, kdy odrostla dětským střevíčkům. A teď navíc byla Aes Sedai. To by u každé z rodinky mělo mít značnou váhu.
Když zástup vyrazil do kopců, Elain se podívala na Aviendhu a Birgitte. Aviendha tam prostě stála s rukama zkříženýma na prsou. V jedné ruce držela angrial, ženu zahalenou ve svých vlasech. Birgitte od Elain vzala otěže Lvice, takže držela všechny tři jejich koně, poodešla k malému balvanu opodál a posadila se na něj.
„Vy dvě musíte,“ začala Elain a pak zakašlala, když Aviendha překvapeně zvedla obočí. Poslat Aviendhu do bezpečí prostě nemohla, pokud by ji nechtěla zahanbit. Možná ani pak ne. „Chci, abys šla s ostatními,“ řekla Birgitte. „A Lvici vezmi s sebou. My s Aviendhou se můžeme střídat na jejím koni. A stejně bych se ráda prošla, než půjdu spát.“
„Jestli budeš někdy s chlapem zacházet alespoň z poloviny tak dobře jako s tím koněm,“ procedila Birgitte mezi zuby, „bude tvůj na celý život. Myslím, že si tady prostě na chvilku sednu. Už jsem se dneska najezdila dost. Nejsem tvůj poskok na zavolání. Tu hru můžeme hrát před sestrami a ostatními strážci, abychom tě ušetřily rozpaků, ale my dvě známe pravdu.“ Přes posměšná slova od ní Elain cítila náklonnost. Ne, něco silnějšího. Najednou ji začalo pálit v očích taky. Její smrt by Birgitte hluboce ranila - kvůli poutu strážce - ale teď to bylo přátelství, co ji přimělo zůstat.
„Jsem ráda, že mám takové dvě přítelkyně,“ řekla prostě. Birgitte se na ni zazubila, jako by řekla nějakou pitomost.
Ale Aviendha zrudla jako vlčí mák a s vytřeštěnýma očima na Birgitte rozčileně zírala, jako kdyby strážce mohl za to, že jí hoří tváře. Rychle přenesla pohled na lidi, kteří byli asi míli daleko na prvním kopci. „Lepší bude počkat, dokud nebudou z dohledu,“ poznamenala, „ale moc dlouho nečekej. Jakmile jednou začneš, prameny začnou po čase... klouzat. Stačí, aby ti jeden vyklouzl, než ho vytáhneš z tkaniva, a je to, jako bys tkanivo propustila. Pak se zbortí do tvaru, jaký bude samo chtít mít. Ale nesmíš ani spěchat. Každé vlákno musíš úplně vytáhnout. Čím víc jich uvolníš, tím snáz rozeznáš ostatní, ale vždycky musíš vybrat vlákno, které je vidět nejlépe.“ S hřejivým úsměvem přitiskla prsty Elain na tvář. „Povedeš si dobře, když budeš opatrná.“
Neznělo to složitě. Jen musí být opatrná. Než za kopcem zmizela poslední žena, štíhlá šlechtična ohnutá pod velkým rancem, trvalo to celou věčnost. Slunce se téměř nepohnulo, ale Elain to připadalo jako celé hodiny. Co přesně Aviendha myslela slovem „klouzat"? Neuměla to lépe vysvětlit. Prostě je těžké vlákna udržet, to bylo vše.
Elain to zjistila, jakmile znovu začala. „Klouzala“ jako úhoři namazaní vazelínou. Elain skřípala zuby, jenom držela první vlákno, které bylo nahoře, a snažila se ho uvolnit. Málem si vydechla úlevou, když pramen vzduchu konečně vytáhla a on se začal svíjet, ale zabránilo jí v tom, že jich na ni čekalo tolik. Jestli budou ještě „kluzčí", netušila, jak to zvládne. Aviendha ji pozorovala, ale neřekla ani slovo. Jen měla pro Elain vždy připravený povzbudivý úsměv. Elain neviděla Birgitte - neodvažovala se podívat jinam než na tkanivo - nicméně v hlavě cítila uzlík důvěry pevné jako skála, dost důvěry, aby to stačilo i jí.
Po tvářích, po zádech i po břiše se jí řinul pot, až se sama cítila „kluzká". Koupel dnes večer bude velmi vítaná. Ne, nesmí na to myslet, musí se cele soustředit na tkanivo. Bylo stále těžší je zvládnout, prameny se jí třásly v ruce, jakmile se jich dotkla, ale ona je přesto vytahovala ven, a pokaždé, když se nějaké vlákno začalo svíjet, další jako by vyskočilo z tkaniva a náhle bylo vidět tam, kde před chvílí byl jen pevný saidar. Průchod jí připomínal obludného, pokrouceného nezmara na dně rybníka se spoustou svíjejících se ramen. Každé rameno jako by bylo porostlé hustými chloupky vláken jediné síly, která se svíjela, rostla a mizela, jenom aby je nahradila nová. Otvor viditelný pro každého se na krajích srazil a neustále měnil tvar i velikost. Začaly se jí třást nohy. V očích ji pálily slzy stejně jako pot. Nevěděla, jak dlouho ještě dokáže pokračovat. Bojovala se zaťatými zuby. Jedno vlákno po druhém. Jedno po druhém.
O tisíc mil dál a rozvlněným průchodem jen sto kroků od ní obklopily bílý statek desítky vojáků, menších, s kušemi, hnědými kyrysy a pomalovanými přilbami, které vypadaly jako velké hmyzí hlavy. Za nimi přicházela žena s červenými štítky a stříbrným bleskem na sukních, s náramkem na zápěstí, spojeným stříbrným vodítkem s obojkem kolem krku ženy v šedém, a pak další sul’dam se svou damane, a ještě jedna dvojice. Jedna ze sul’dam ukázala na průchod a její damane náhle obklopila záře saidaru.