„K zemi!“ zaječela Elain a hodila sebou na záda, mimo dohled ze statku, a průchodem s řevem, který ji téměř ohlušil, proletěl modrostříbrný blesk a rozprskl se do všech stran. Zvedla hlavu se zježenými vlasy, a kdekoliv blesk udeřil, vyletěla do vzduchu fontána hlíny. Z oblohy pršela hlína a kamení.
Náhle se jí vrátil sluch a na druhé straně otvoru promluvil nějaký muž šeplavým hlasem s protáhlým přízvukem, z něhož jí naskočila husí kůže stejně jako z toho, co říkal, „...musíte je chytit živé, hlupáci!"
Náhle přímo před ni skočil na louku jeden z vojáků. Birgittin šíp zasáhl zaťatou pěst, již měl vyobrazenou na kyrysu. O prvního, když ještě padal, zakopl druhý seanchanský voják a Aviendha mu do krku vrazila nůž dřív, než se stačil vzpamatovat. Šípy z Birgittina luku létaly jako krupobití. Jednou nohou stála na otěžích koní a při střelbě se ponuře usmívala. Třesoucí se koně házeli hlavami a tancovali, jako by se chtěli osvobodit a uprchnout, ale Birgitte tam prostě jenom stála a střílela, jak nejrychleji stačila. Křik z druhé strany průchodu prozrazoval, že Birgitte Stříbrný luk stále zasáhne každým šípem, který vypustí. A přišla odpověď, rychle jako zlá myšlenka, černé šmouhy, šipky z kuší. Všechno se odehrávalo strašně rychle. Aviendha upadla a mezi prsty, jimiž si tiskla zraněnou pravou paži, jí crčela krev. Vzápětí ale dala ruku dolů, popolezla blíž a se zachmuřeným výrazem hledala na zemi angrial. Birgitte vykřikla, pustila luk a chytila se za stehno, z něhož jí trčela šipka z kuše. Elain pocítila bolest stejně ostře, jako by byla zraněná sama.
Zoufale popadla další vlákno přímo z místa, kde ležela na zádech. A ke své hrůze si uvědomila, že má co dělat, aby ho vůbec udržela. Pohnulo se vlákno? Uvolnilo se aspoň trochu? Pokud ano, neodvažovala se ho pustit. Pak jí začalo prokluzovat.
„Živé, říkal jsem!“ zaječel Seanchan znovu. „Ten, kdo zabije ženu, nedostane podíl ve zlatě!“ Sprška šipek ustala.
„Ty mě chceš?“ zařvala Aviendha. „Tak už pojď a zatanči si se mnou!“ Náhle kolem ní zazářil saidar, ne příliš jasně i přes angrial, a průchodem začaly létat ohnivé koule. Ne příliš velké, ale výbuchy, když se rozprskly v Altaře, zněly rychle jeden za druhým. Nicméně Aviendha funěla námahou a obličej se jí leskl potem. Birgitte sebrala svůj luk. Vypadala každým coulem jako hrdinka z pověstí, po stehně jí tekla krev, skoro se neudržela na nohou, ale už měla natažený luk a hledala cíl.
Elain se snažila ovládnout dýchání. Už nemohla natáhnout ani kousíček jediné síly - nemohla pomoci. „Vy dvě musíte odsud,“ řekla. Nevěřila svým uším, mluvila klidně jako kus ledu. Věděla, že by měla brečet. Srdce jí bušilo, jako kdyby se chtělo osvobodit z hradního koše. „Nevím, jak dlouho to ještě udržím.“ To platilo pro celé tkanivo stejně jako pro to jedno vlákno. Klouže? Ano? „Utíkejte, jak nejrychleji to půjde. Na druhé straně kopce byste měly být v bezpečí, ale čím dál budete, tím líp. Honem!“
Birgitte cosi zavrčela ve starém jazyce, ale Elain jí nerozuměla. Znělo to jako věty, které by se docela ráda naučila. Pokud ještě bude mít příležitost. Birgitte pak pokračovala jazykem, jemuž Elain rozuměla. „Pustíš tu zatracenou věc dřív, než ti řeknu, a nebudeš muset čekat, až tě z kůže stáhne Nyneiva. Udělám to sama. A pak přijde na řadu ona. Jenom klid a vydrž! Aviendho, pojď sem - za tou věcí! - udržíš to i odtamtud? - pojď sem a nasedni na toho zatracenýho koně."
„Hlavně musím vidět, kde mám tkát,“ opáčila Aviendha a vyškrábala se na nohy. Odkulhala stranou a málem znovu upadla. Do rukávu se jí z ošklivé tržné rány vpíjela krev. „Myslím, že můžu.“ Zmizela za průchodem a ohnivé koule létaly dál. Průchodem bylo z druhé strany vidět rovněž, i když vypadal jako opar z horka. Zezadu se však nedalo projít - pokus by byl nesmírně bolestivý - a když se Aviendha znovu objevila, klopýtala hodný kus za průchodem. Birgitte jí pomohla nasednout na valacha, ale obráceně, no tedy!
Když Birgitte zuřivě zamávala, Elain se ani nenamáhala vrtět hlavou. Například se bála, co by se mohlo stát, kdyby to udělala. „Nejsem si jistá, jestli to udržím, když se pokusím vstát.“ Spíš si nebyla jistá, jestli by dokázala vstát. Už nebyla jen unavená, svaly se jí prostě proměnily ve vodu. „Jeďte, jak nejrychleji to půjde. Já to udržím, co to půjde. Prosím, jeďte!“
Birgitte začala mumlat kletby ve starém jazyce - musel to být starý jazyk, nic jiného takhle neznělo! - a strčila Aviendze do ruky otěže. Cestou k Elain málem dvakrát upadla, ale chytila ležící ženu pod rameny. „Ty to zvládneš,“ řekla hlasem plným stejného přesvědčení, jaké od ní Elain cítila. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s žádnou královnou Andora, ale pár královen jako ty jsem poznala. Páteř z oceli a srdce lva. Ty to zvládneš!“
Pomalu Elain vytáhla na nohy, tvář měla staženou a každé píchnutí bolesti v noze ucítila i Elain. Elain se třásla námahou udržet tkanivo, udržet to jediné vlákno. Tu si užasle uvědomila, že stojí. A žije. Birgittina bolest ji šíleně bodala v hlavě. Snažila se o Birgitte neopírat, ale třesoucí se údy ji prostě neunesly. Když vyrazily ke koním a zpola se o sebe opíraly, Elain se pořád ohlížela přes rameno. Tkanivo dokázala udržet, aniž by se na ně dívala - tedy za normálních okolností - ale potřebovala se ujistit, že to vlákno stále drží, že neklouže. Průchod teď nepřipomínal žádné tkanivo, jaké kdy viděla, prudce se svíjel, kolem něj se kroutila chlupatá chapadla.
Birgitte ji do sedla se zaúpěním spíš zvedla, než jí pomohla. Obráceně, stejně jako Aviendhu! „Musíš vidět,“ vysvětlila kulhajíc ke svému koni. Stále držela otěže všech tří koní, když se s bolestí škrábala do sedla. Bez hlesu, ale Elain cítila její bolest. „Dělejte, co je třeba, a kam jedeme nechte na mně.“ Koně vyrazili, nejspíš se odsud taky chtěli dostat, i když Birgitte toho svého silně pobídla.
Elain visela na vysoké rozsoše svého sedla stejně odhodlaně jako na tkanivu, na samotném saidaru. Cválající kůň s ní házel a ona měla co dělat, aby se udržela v sedle. Aviendha se o rozsochu opírala, aby nepřepadla koni na zadek. Pusu měla otevřenou, jak lapala po dechu, a oči upírala před sebe. Ale stále ji obklopovala záře a ohnivé koule létaly dál. Ne tak rychle jako předtím, pravda, a některé ani netrefily bránu a zanechávaly plamenné stopy v trávě či vybuchly na zemi za průchodem, ale stále létaly. Elain se přinutila sebrat síly. Když může pokračovat Aviendha, ačkoliv vypadá, že každou chvíli upadne, dokáže to ona taky.
Průchod se velice rychle zmenšoval, jak koně cválali, a mezi nimi a otvorem se táhla zhnědlá tráva. Pak začala půda stoupat. Jely na kopec! Birgitte už měla zase nasazený šíp na tětivě a mířila, potlačovala bolest v noze a pobízela koně k větší rychlosti. Bylo jen třeba dorazit na hřeben a dostat se na druhou stranu.
Aviendha zachrčela a sesula se dopředu, nadskakovala v sedle jako pytel. Světlo saidaru kolem ní zablikalo a zhaslo. „Nemůžu,“ funěla. „Nemůžu.“ Víc ze sebe nedostala. A vzápětí začali na louku skákat seanchanští vojáci.