„To je v pořádku,“ vypravila ze sebe Elain. V hrdle jako by měla písek. Veškerou vlhkost teď měla na kůži, vpíjela se jí do šatů. „Používat angrial unavuje. Vedla sis docela dobře, teď nás už nechytí.“
Jako na posměch se na louce pod nimi objevila sul’dam a dokonce ani na půl míle se dvojice žen nedala splést. Slunce se již sklánělo k západu, ale jeho paprsky se odrážely od a’dámu, který je spojoval.
„Hřeben!“ vykřikla vesele Birgitte. „Dokázaly jsme to! Teď na nás čeká dobrý víno a dobře stavěnej chlap!“
Sul’dam na louce ukázala a čas se pro Elain zastavil. Ženinu damane obklopila záře jediné síly. Elain viděla tvořící se tkanivo. Věděla, co to je. A nemohla tomu nijak zabránit! „Rychleji!“ vykřikla. Pak štít zapadl. Měla být dost silná - měla být! - aby to nešlo, ale jak byla vyčerpaná, jak se saidaru držela jen zuby nehty, zarazil se mezi ni a pravý zdroj. Dole na louce se tkanivo, které tvořilo průchod, zbortilo do sebe. Třebaže Aviendha vypadala tak ztrhaně, že se ani nedokáže pohnout, vrhla se ze sedla na Elain a obě je srazila na zem. Elain měla jen čas mrknout na svah, než spadla.
Vzduch zbělel a zakryl jí výhled. Ozval se zvuk - věděla, že to je zvuk, mocný řev - ale byl již mimo hranice vnímání. Něco ji udeřilo, jako by spadla ze střechy na tvrdou dlažbu, z hodně vysoké střechy.
Otevřela oči a hleděla na oblohu. Ta byla jaksi divně rozmazaná. Chvíli se nedokázala pohnout, a když to udělala, zalapala po dechu. Bolelo ji celé tělo. Ach, Světlo, bolelo to! Pomalu zvedla ruku k obličeji. Když ji odtáhla, byla rudá. Krev. Ostatní. Musí pomoci ostatním. Cítila Birgitte, cítila bolest stejně hroznou, jako byla její, ale aspoň byla Birgitte naživu. A odhodlaná a očividně rozzlobená. Nemohla být příliš vážně zraněná. Aviendha.
Elain vzlykla, překulila se a zvedla se na všechny čtyři. Hlava se jí točila a bolelo ji v boku. Nejasně si vzpomínala, že pohybovat se byť s jedním zlomeným žebrem může být nebezpečné, ale myšlenky měla stejně rozmazané jako vidění. Myšlení jí připadalo... složité. Mrkání jí ale zřejmě spravilo zrak. Trochu. Byla skoro na úpatí kopce! Vysoko nad dní stoupal z louky kouř. To teď nebylo důležité. Vůbec to nebylo důležité.
O třicet kroků výš na svahu klečela Aviendha a málem upadla, když zvedla ruku, aby si otřela krev, která se jí řinula po obličeji, nicméně se pátravě rozhlížela kolem sebe. Pohled jí padl na Elain a ztuhla. Elain napadlo, jak zle asi vypadá. Určitě na tom nemohla být hůř než sama Aviendha. Druhé ženě chyběla půlka sukně, živůtek měla roztržený téměř vpůli a to, co bylo vidět z jejího těla, bylo pokryté krví.
Elain k ní přilezla. Jak se jí točila hlava, bylo to snazší než vstát a jít. Když se přiblížila, Aviendha si oddechla úlevou.
„Jsi v pořádku,“ řekla a zakrvácenými prsty se dotkla Elaininy tváře. „Tolik jsem se bála. Tolik.“
Elain překvapeně zamrkala. Byla na tom zřejmě stejně špatně jako Aviendha. Sukně jí sice zůstala celá, ale půlku živůtku měla úplně utrženou a zřejmě krvácela ze dvou tuctů tržných ran. Pak jí to došlo. Nespálila se. Při té představě se otřásla. „Obě jsme v pořádku,“ řekla tiše.
O něco dál si Birgitte otřela nůž do hřívy Aviendžina valacha a narovnala se. Kůň ležel nehybně. Birgitte bezvládně visela pravá paže, kabátec měla pryč spolu s jednou botou a zbytek oblečení měla potrhaný. A byla stejně umazaná od krve jako druhé dvě ženy. Šipka z kuše, která jí trčela ze stehna, vypadala jako nejhorší zranění, ale zbytek dohromady vydal za další takové. „Zlomil si páteř,“ řekla a ukázala na koně u svých nohou. „Můj je v pořádku, myslím, ale když jsem ho viděla naposledy, utíkal, jako by chtěl vyhrát Megairilův věnec. Vždycky jsem si myslela, že se z něj vyklube rychlej kůň. Lvice.“ Pokrčila rameny a trhla sebou. „Elain, Lvice byla mrtvá, když jsem ji našla. Je mi to líto.“
„My jsme naživu,“ prohlásila Elain rázně, „a to se počítá.“ Pro Lvici bude plakat později. Kouř nad kopcem nebyl hustý, ale překrýval dost velkou oblast. „Chci vidět přesně, co jsem udělala.“
Všechny tři se musely podpírat navzájem, aby vůbec dokázaly vstát, a když se škrábaly do kopce, funěla a sténala dokonce také Aviendha. Znělo to, jako by z nich někdo málem vytřásl duši - což se podle Elain nejspíš taky stalo - a vypadaly, jako by se vyválely v řeznictví. Aviendha stále pevně svírala angrial, ale i kdyby ona nebo Elain měly víc než nepatrné nadání k léčení, ani jedna by nedokázala uchopit pravý zdroj, natož usměrnit. Na vrcholku kopce se zastavily, opíraly se jedna o druhou a obhlížely tu zkázu.
Oheň zničil celou louku, avšak uprostřed byl černý, doutnající kruh, kde nezůstaly dokonce ani balvany. Polovina stromů na okolních svazích byla zpřelámaná nebo se odkláněla od louky. Začali se objevovat jestřábi, přilétali na horkém vzduchu stoupajícím z ohně. Jestřábi tak často lovívali menší zvířata, která oheň vyhnal na otevřené prostranství. Po Seanchanech nebylo ani vidu, ani slechu. Elain si přála, aby tu byla těla, aby si mohla být jistá, že jsou všichni mrtví. Zvlášť všechny sul’dam. Když se však podívala na spálenou, dýmající půdu, byla náhle ráda, že žádné důkazy nezůstaly. Byl to strašný způsob, jak zemřít. Světlo, smiluj se nad jejich duší, pomyslela si. Nad všemi jejich dušemi.
„No,“ řekla nahlas, „nevedla jsem si tak dobře jako ty, Aviendho, ale asi to je nakonec ze všeho nejlepší výsledek. Příště to zkusím lépe.“
Aviendha se na ni podívala koutkem oka. Na tváři měla dlouhý škrábanec a další na čele a odchlíplý kus kůže s vlasy. „Vedla sis mnohem lépe než já, na první pokus. Já poprvé dostala prostý uzel na prameni větru. Trvalo mi snad padesát pokusů, než jsem ho rozvázala, aniž by mi před obličejem práskl hrom, až mi zazvonilo v uších.“
„Asi jsem měla začít s něčím jednodušším,“ připustila Elain. „Mám takový zvyk dělat věci, na které nestačím.“ Na které nestačím? Udělala to dřív, než se pořádně rozhlédla! Potlačila zahihňání, ale až ve chvíli, kdy jí bokem projela bolest. Takže místo hihňání zasténala se zaťatými zuby. Měla dojem, že jich má několik uvolněných. „Aspoň jsme našly novou zbraň. Možná bych z toho neměla mít radost, ale když jsou Seanchani zpátky, tak jsem.“
„Ty tomu nerozumíš, Elain.“ Aviendha ukázala doprostřed louky, kde byl průchod. „Mohl to být jen záblesk světla, nebo ani to ne. Nedá se to předpovědět. Stojí záblesk za riziko, že spálíš sebe i každou ženu na sto kroků kolem sebe?“
Elain na ni zírala. Aviendha zůstala, i když to věděla? Riskovat život byla jedna věc, ale riskovat, že ztratí schopnost usměrňovat... „Chci, abychom se navzájem adoptovaly jako první sestry, Aviendho. Jakmile najdeme nějaké moudré.“ Co pak udělají s Randem, to si ani neuměla představit. Už samotná představa, že se za něj provdají obě - a navíc ještě Min! - byla víc než jenom směšná. Ale tímhle si byla jistá. „Nepotřebuji o tobě vědět nic víc. Chci být tvou sestrou.“ Jemně Aviendhu políbila na zkrvavenou líc.
Předtím si myslela, že Aviendha se ohnivě červená. Dokonce ani aielští milenci se nelíbali tam, kde to mohl někdo vidět. Západ slunce bledl ve srovnání s Aviendžiným obličejem. „Já tě taky chci za sestru,“ zamumlala. Ztěžka polkla - a loupla okem po Birgitte, která předstírala, že je nevidí - naklonila se a přitiskla rty Elain na tvář. Elain ji pro to gesto milovala stejně jako pro to ostatní.