7
Ohrada pro kozy
Obloha nad Ghealdanem byla bez mráčku, do zalesněných kopců pražilo ostré dopolední slunce. Ještě nebylo poledne, avšak země se již pekla. Borovice a kaliny ze sucha zežloutly, i další stromy, o nichž Perrin usoudil, že jsou normálně stále zelené. Vzduch byl úplně nehybný. Perrinovi se po tvářích řinul pot a stékal mu do krátkého vousu. Kudrnaté vlasy se mu lepily na čelo. Měl dojem, že někde na západě zaslechl hrom, ale už pomalu přestával věřit, že ještě někdy zaprší. Člověk raději kul železo, které mu leželo na kovadlině, než aby snil o tom, že bude pracovat se stříbrem.
Z výšky na řídce zalesněném hřebeni studoval mosazným dalekohledem opevněné město Bethal. Dokonce i jeho oči potřebovaly na takovou dálku pomoc. Městečko bylo docela velké, domy měly břidlicové střechy a stálo tu půl tuctu vysokých kamenných staveb, což mohly být paláce menších šlechticů či domy úspěšných kupců. Šarlatový prapor, zplihle visící na nejvyšší věži největšího paláce, jediný prapor v dohledu, nepoznal, ale věděl, komu patří. Alliandře Maritze Kigarin, královně Ghealdanu, která byla hezky daleko od svého hlavního města Jehannahu.
Městské brány byly otevřené, v každé stálo dobře dvacet strážných, ale žádný nevyšel ven, a silnice, kam až Perrin dohlédl, byly prázdné, jen od severu se k Bethalu hnal osamělý jezdec. Vojáci byli nervózní, někteří si při pohledu na jezdce posouvali píky či luky, jako kdyby mával zkrvaveným mečem. Další vojáci na stráži se tlačili na hradebních věžích nebo se přesouvali mezi nimi. Dost jich mělo šípy nasazené a zdvižené kuše. Bylo tu hodně strachu.
Nad touto částí Ghealdanu se přehnala bouře. Ještě zuřila. Prorokovy tlupy vytvářely zmatek, čehož využívali loupežníci, a bělokabátníci z Amadicie podnikali výpady přes hranici i takhle daleko. O kus dál na jih k obloze stoupaly sloupy dýmu, označující hořící statky. Práce bělokabátníků či prorokových lidí. Bandité se málokdy namáhali s pálením a ostatní jim toho stejně moc nenechali. Navíc k tomu zmatku se poslední dobou v každé vesnici, jíž prošel, povídalo, že Amador padl, buď do rukou proroka nebo Taraboňanů nebo Aes Sedai, vždy podle toho, kdo příběh vyprávěl. Někteří lidé tvrdili, že Pedron Niall sám je mrtev, padl při obraně města. Bráno kol a kolem dokola tu bylo dost důvodů, proč by se měla královna obávat o své bezpečí. Nebo tady ti vojáci mohli být kvůli němu. Přes veškerou námahu jeho cesta na jih těžko prošla bez povšimnutí.
Perrin se zamyšleně škrábal na bradě. Škoda že mu vlci z okolních kopců nemohli nic říci, ale oni lidské činnosti věnovali pozornost jen natolik, aby se od lidí mohli držet co nejdál. A od Dumajských studní neměl podle svého názoru právo od nich žádat víc, než bylo naprosto nezbytně nutné. Nejlepší ze všeho by nejspíš bylo, kdyby jel dál sám jen s pár Dvouříčskými.
Často měl pocit, že mu Faile umí číst myšlenky, obvykle když to chtěl nejméně, a nyní to prokázala znovu, když svou vranou klisnu Vlaštovku přivedla blíž k jeho šedákovi. Jezdecké šaty s úzkou sukní byly skoro tak tmavé jako její klisna, ale horko zřejmě snášela lépe než on. Byla slabě cítit bylinkovým mýdlem a čistým potem. A odhodláním. V zešikmených očích měla velmi odhodlaný výraz a se svým výrazným nosem se velmi podobala své jmenovkyni sokolici.
„Nerada bych viděla díry v tom pěkném modrém kabátě, manželi,“ řekla tiše, jen pro něj, „a ti chlápci tam vypadají, že by skupinu cizinců klidně nejdřív provrtali šípy, než by se jich zeptali, co jsou zač. Kromě toho, jak se k Alliandře dostaneš, aniž bys ohlásil své jméno světu? Nezapomínej, že tohle se musí udělat potichu.“ Neřekla, že by měla jet sama, že strážní u brány by samotnou ženu považovali za uprchlici, že by se ke královně dostala, kdyby použila matčino jméno, aniž by vyvolala rozruch, ale nemusela. Tohle od ní slyšel každou noc od chvíle, kdy dorazili do Ghealdanu. Byl tu částečně kvůli opatrnému dopisu, který Alliandra poslala Randovi, v němž mu nabízela... Podporu? Spojenectví? V každém případě převažovala její snaha o utajení.
Perrin pochyboval, že dokonce i Aram, sedící na svém nohatém šimlovi o pár kroků za nimi, slyšel, co Faile říkala, ale než domluvila, přivedla k němu z druhé strany svou bílou klisnu Berelain. Obličej se jí leskl potem. Oblakem voňavky, alespoň pro jeho nos to byl oblak, z ní bylo také cítit odhodlání. Kupodivu z jejích zelených jezdeckých šatů nevyčnívalo víc holé kůže, než bylo nutné.
Berelain nechala svoje dva společníky stát opodál, třebaže Annoura, její aessedaiovská rádkyně, si ho zpod čapky tenkých, po ramena dlouhých copánků propletených korálky prohlížela s nečitelným výrazem. Ne jej a obě ženy po jeho boku, ale jenom jeho. A nepotila se. Perrin by byl rád dost blízko, aby si mohl šedou sestru s orlím nosem očichat. Na rozdíl od ostatních Aes Sedai ona nikomu nic neslíbila. Ať už jejich sliby stály za cokoliv. Urozený pán Gallenne, velitel Berelaininy okřídlené gardy, se zřejmě cele věnoval prohlídce Bethalu dalekohledem a pohrával si s otěžemi způsobem, který již Perrin poznal a který znamenal, že je ponořený do výpočtů. Nejspíš uvažoval o tom, jak Bethal dobýt silou. Gallenne vždycky uviděl nejhorší možnost jako první.
„Pořád si myslím, že bych za Alliandrou měla jít raději já,“ řekla Berelain. Tohle taky Perrin slýchal den co den. „Annoura mě okamžitě přijme a navíc se kromě ní nikdo nic nedozví.“ Další div. V jejím hlase se neozval ani náznak koketerie. Zřejmě svým červeným koženým rukavičkám věnovala stejnou pozornost jako jemu.
Tak která? Potíž byla v tom, že nechtěl vybrat ani jednu z nich.
Seonid, druhá Aes Sedai, jež přijela na hřeben, stála opodál vedle svého hnědáka u vysoké uschlé kapinice, ale nedívala se na Bethal, nýbrž na oblohu. Dvě světlooké moudré, který byly s ní, se od ní ostře lišily. Tváře měly vedle její bledé pleti osmahlé sluncem, světlé vlasy vedle jejích tmavých, byly vysoké, ona malá, nemluvě o jejich tmavých sukních a bílých jupkách, v protikladu s jejím jemným modrým suknem. Edarra a Nevarin byly ověšené náramky a náhrdelníky ze zlata, stříbra a slonoviny, kdežto Seonid nosila jen svůj prsten s Velkým hadem. A byly mladé vedle její bezvěkosti. Moudré se však zelené sestře vyrovnaly svým sebevědomím a také sledovaly oblohu.
„Vidíte něco?“ zeptal se Perrin, a tak odložil rozhodnutí.
„Vidíme oblohu, Perrine Aybaro,“ pravila Edarra klidně a její šperky tiše zachřestily, když si upravila tmavou loktuši, kterou měla přes lokty. Horko se Aielů dotýkalo stejně málo jako Aes Sedai. „Jestli uvidíme víc, řekneme ti.“ Doufal, že řeknou. Myslel si, že řeknou. Aspoň pokud to bude něco, o čemž si budou myslet, že to Grady a Neald uvidí taky. Asha’mani by si to pro sebe nenechali. Perrin si přál, aby byli tady, místo v táboře.
Před půl týdnem proletěla oblohou krajka jediné síly a mezi Aes Sedai a moudrými vyvolala slušný rozruch. A rovněž u Gradyho a Nealda. Což vyvolalo ještě větší rozruch, téměř paniku, tedy na Aes Sedai. Asha’mani, Aes Sedai i moudré, všichni tvrdili, že ve vzduchu stále ještě slabě cítí jedinou sílu, i dlouho poté, kdy kus krajky zmizel, nikdo však nevěděl, co to znamená. Neald tvrdil, že mu to připomnělo vítr, ačkoliv nevěděl proč. Nikdo nechtěl říci víc než osobní názor, nicméně jestli byla vidět mužská i ženská polovice jediné síly, musela to být práce Zaprodanců, a to práce velkého rozsahu. Od té doby Perrin většinu nocí trávil přemýšlením, co mohou mít Zaprodanci za lubem.