Trojice jezdců dorazila k bráně, Annoura jela v čele. Strážní rychle zvedli píky a sklonili luky a kuše, nepochybně vzápětí poté, co se ohlásila jako Aes Sedai. Jen málokdo měl odvahu ji vyzvat. Annoura odvedla trojici téměř bez zastavení přímo do města. Vlastně se vojáci zřejmě nemohli dočkat, aby už byli uvnitř, z dohledu každého, kdo by je pozoroval z kopců. Někteří se zadívali na vzdálené vršky a Perrin je nepotřeboval očichat, aby vycítil jejich nervozitu z toho, kdo všechno by se tady mohl schovávat, kdo by mohl, byť to nebylo moc pravděpodobné, poznat sestru.
Perrin se obrátil k severu k jejich táboru a jel v čele podél hřebene, dokud nezmizeli z dohledu bethalských věží. Teprve potom zamířil šikmo dolů na udusanou silnici. Silnici lemovaly roztroušené statky, domy s doškovými střechami a dlouhé úzké stodoly, seschlé pastviny, strniště polí a kozí chlívky s vysokými kamennými zdmi, avšak k vidění zde bylo jenom pár zvířat a ještě méně lidí. Těch pár si jezdce ostražitě prohlíželo, husy pozorující lišky, a ustávali v práci, dokud je koně neminuli. Aram je na oplátku taky pozorně sledoval a občas pohladil jílec meče, který se mu zvedal nad ramenem. Možná si přál najít víc než jen sedláky. Přes kabát se zelenými pruhy v něm z Cikána zůstalo jen málo.
Edarra a Nevarin kráčely vedle Tanečníka, vypadaly, jako kdyby si vyšly na procházku, a přesto s ním snadno udržely krok i přes bachraté sukně. Následovala je Seonid s Furenem a Terylem v patách. Bledolící zelená předstírala, že prostě chce jet dva kroky za moudrými, ale muži se otevřeně mračili. Strážcům na důstojnosti jejich Aes Sedai často záleželo víc než sestře samotné, a že jí Aes Sedai měly dost i na královny.
Faile držela Vlaštovku na druhé straně Aielanek a jela naprosto mlčky, navenek si prohlížela vyprahlou krajinu. Byla štíhlá a půvabná a Perrin se vedle ní cítil přinejlepším neohrabaně. Byla jako rtuť a on to na ní miloval, obvykle, jenže... Zvedl se lehký závan větru, dost na to, aby se její pach smísil s pachy ostatních. Věděl, že by měl přemýšlet o Alliandře a o tom, jaká bude její odpověď, nebo třeba o prorokovi a jak ho najít, jakmile jednou Alliandra odpoví, ať už odpoví jakkoliv, ale v hlavě na to prostě neměl místo.
Čekal, že se Faile rozzlobí, když vybere Berelain, třebaže ji sem Rand právě kvůli tomu poslal. Faile věděla, že ji nechce poslat do nebezpečí, do jakéhokoliv nebezpečí, což se jí líbilo ještě méně než Berelain. A přesto byl její pach hebký jako letní ráno - dokud se nesnažil omluvit! No, omluvy její hněv obvykle udusily, pokud se již zlobila - ukonejšily její vztek - avšak ona se nezlobila! Bez Berelain mezi nimi vše plynulo hladce jako hedvábný satén. Většinou. Když jí ale vysvětloval, že neudělal nic, co by tu ženu povzbudilo - právě naopak! - vysloužil si jen strohé: „Ovšemže jsi neudělal!“ tónem, kterým mu nadávala do hlupáků, že o tom vůbec mluví. Přesto se ale rozzlobila - na něj! - pokaždé, když se na něj Berelain usmála nebo si našla důvod se ho dotknout, bez ohledu na to, jak stroze ji odehnal, a Světlo ví, že to dělal. Pokud by ji rovnou nesvázal, nevěděl, co ještě by mohl udělat, aby ji odehnal. Nesmělými pokusy zjistit od Faile, co dělá špatně, si vysloužil jen „Proč si myslíš, že něco děláš?“ nebo ne tak bezstarostné „Co si myslíš, že jsi udělal?“ či bezvýrazné „Nechci se o tom bavit". Něco dělal špatně, ale nemohl přijít na to co! Ale musel na to přijít. Nic na světě nebylo důležitější než Faile. Nic!
„Urozený pane Perrine?“
Jeho zachmuřené hloubání přerušil Aramův vzrušený hlas. „Neříkej mi tak,“ zamumlal Perrin a podíval se, kam drahý muž ukazoval, na další opuštěný statek v dálce, kde střechy domu a stodoly shořely. Zůstaly stát jen hrubé kamenné stěny. Opuštěný statek, ale ne prázdný. Ozývaly se odtamtud rozčilené hlasy.
Asi desítka chlapíků v hadrech s oštěpy a vidlemi se snažila vynutit si cestu přes po prsa vysokou kamennou zídku ohrady pro kozy, zatímco hrstka mužů uvnitř se je snažila udržet venku. Uvnitř volně pobíhalo několik koní, které polekal hluk, a v sedlech seděly tři ženy. Nečekaly však, aby viděly, jak se to všechno vyvrbí. Jedna z nich zřejmě házela kamení a další se přihnala ke zdi a rozháněla se palicí. Třetí postavila koně na zadní a jeden dlouhán přepadl přes zídku, aby se vyhnul kopytům. Útočníků však bylo příliš mnoho a bylo třeba chránit příliš dlouhou zeď.
„Radím, abychom to objeli,“ řekla Seonid. Edarra a Nevarin se na ni podívaly, ale ona pokračovala, spěch překonával věcný tón. „To jsou určitě prorokovi muži, a zabít jeho lidi není dobrý začátek. Desítky tisíc, stovky tisíc by mohly zemřít, jestli ho nezvládneš. Stojí za to riskovat tohle kvůli záchraně hrstky?“
Perrin nechtěl nikoho zabít, pokud se tomu bude dát vyhnout, ale nehodlal se ani dívat na druhou stranu. Nicméně neplýtval časem na vysvětlování. „Dokážete je vyděsit?“ zeptal se Edarry. „Jenom vyděsit?“ Až příliš dobře si vzpomínal, co moudré provedly u Dumajských studní. A asha’mani. Možná bylo dobře, že tu Grady a Neald nejsou.
„Možná,“ odpověděla Edarra a prohlížela si dav kolem zdi. Potřásla hlavou a pokrčila rameny. „Možná.“ To bude muset stačit.
„Arame, Furene, Teryle,“ štěkl Perrin, „za mnou!“ Pobodl Tanečníka a ten vyrazil. Perrinovi se ulevilo, když ho oba strážci okamžitě následovali. Čtyři útočící muži byli lepší než dva. Držel však ruce na otěžích, ne na sekeře.
Nicméně ho nepotěšilo, že se k němu přidala Faile na Vlaštovce. Otevřel ústa a ona zvedla obočí. Měla nádherné černé vlasy, které jí vlály ve větra. Byla krásná. Jen zvedla obočí, nic víc. Změnil to, co chtěl říci, na: „Hlídej mi záda.“ Usmála se a odněkud vytáhla dýku. S tím, kolik měla po těle poschovávaných čepelí, si občas říkal, jak se mu daří, že se nepopíchá, když ji jen obejme.
Jakmile se zase podívala dopředu, zuřivě zamával na Arama a zároveň se snažil, aby ho neviděla. Aram kývl, ale předkláněl se, s obnaženým mečem, připravený propíchnout prvního z prorokových mužů, k němuž se dostane. Perrin doufal, že Aram pochopil, že má hlídat Faile, kdyby skutečně došlo na půtku s těmito lidmi.
Žádný z darebáků si jich zatím ještě nevšiml. Perrin vykřikl, ale nikdo ho zřejmě přes vlastní jek neslyšel. Jakýsi chlap v kabátě, který mu byl příliš velký, se vyškrábal na zídku, a dvěma dalším k tomu moc nechybělo. Jestli hodlají moudré něco udělat, tak už bylo –
Zahřmění hromu přímo nad nimi Perrina málem ohlušilo. Z toho prásknutí Tanečník klopýtl, než opět nabral krok. Toho si útočníci rozhodně všimli, zaváhali a zmateně se rozhlíželi kolem sebe, někteří se navíc drželi za uši. Muž na zdi přepadl ven. Okamžitě ale vyskočil a rozzlobeně ukazoval na ohradu. Někteří z jeho společníků ihned zase přiskočili. Ostatní si všimli Perrina a ukazovali, hýbali pusou, ale žádný neutekl. Několik jich potěžkávalo zbraně.
Znenadání se nad ohradou objevilo vodorovné ohnivé kolo velké jako muž a plivalo plameny, jak se otáčelo se sílícím a slábnoucím sténáním, pronikavé kvílení zesláblo v truchlivé úpění a zase zpátky.
Muži v hadrech se rozprchli na všechny strany jako zajíci. Vzápětí muž v příliš velkém kabátě zamával rukama a řval na ně, ale pak se podíval na kolo a taky zmizel.
Perrin se málem rozesmál. Nebude muset nikoho zabíjet. A nebude si muset dělat starosti, že Faile skončí s vidlemi mezi žebry.