Lidé v kozí ohradě byli očividně stejně vyděšení jako ti venku, alespoň jeden z nich. Žena na vzpínajícím se koni otevřela vrátka a pobídla koně do neohrabaného cvalu. Po silnici pryč od Perrina a ostatních.
„Počkej!“ křičel za ní Perrin. „Neublížíme ti!“ Ať už ho slyšela nebo ne, plácala dál koně otěžemi. Ranec, který měla přivázaný za sedlem, divoce nadskakoval. Ti muži zatím utíkali ze všech sil, ale jestli uprchne sama, již dva tři by jí mohli ublížit. Perrin se položil Tanečníkovi na krk a pobodl ho do slabin. Sedák se řítil jako vystřelený z luku.
Byl velký chlap, ale Tanečník si své jméno vysloužil nejen přešlapováním na místě. Kromě toho, podle houpavého kroku se ženin kůň pod sedlo moc nehodil. Tanečník ji každým krokem dotahoval, až se Perrin mohl natáhnout a popadnout druhého koně za otěž. Takhle zblízka byl její klabonosý hnědák o málo lepší než žrádlo pro psy, celý zpěněný a zedřený víc, než by odpovídalo krátkému běhu. Perrin pomalu oba koně zastavil.
„Odpusť, jestli jsem tě polekal, paní,“ pravil. „Vážně ti nechci ublížit.“
Podruhé za den omluva nevyvolala reakci, jakou by očekával. Z tváře rámované dlouhými rudozlatými kudrnami na něho zíraly rozzlobené modré oči. Z tváře vznešené jako tvář královny, i přes pot a prach. Šaty měla z prosté vlny, špinavé a zaprášené stejně jako obličej, ale byla rozzuřená stejně jako vznešená. „Nepotřebuji,“ začala mrazivým hlasem a snažila se osvobodit svého koně, ale odmlčela se, když k nim docválala další žena, bělovlasá a vyzáblá, na hnědé kobyle s propadlými boky v ještě horším stavu než valach. Tihle lidé už koně dřeli nějakou dobu. Starší žena byla stejně rozedraná a zaprášená jako mladší.
Střídavě se usmívala na Perrina a mračila na ženu, jejíhož koně stále držel. „Děkuji ti, můj pane.“ Hlas měla slabý, ale rázný, a když si všimla jeho očí, škytla, nicméně muž se zlatýma očima ji vůbec nezarazil. Tuhle ženu jen tak něco nevyvede z míry. Stále držela silnou hůl, kterou se předtím rozháněla. „Velmi včasná záchrana. Maighdin, co sis to myslela? Mohla ses nechat zabít! A nás taky! Je to umíněná holka, můj pane, vždycky skočí dřív, než se rozhlídne. Pamatuj, dítě, hlupák opustí přátele a vymění stříbro za lesklou mosaz. Děkujeme ti, můj pane, Maighdin taky, až se vzpamatuje.“
Maighdin, o dobrých deset roků starší než Perrin, mohl nazvat holkou jen někdo tak starý jako bába na druhém koni, ale přes unavené škleby, které odpovídaly jejímu pachu, zoufalství promísené s hněvem, tu tirádu snášela, jen se znovu pokusila osvobodit svého koně, ale pak to vzdala. Položila ruce na vysokou sedlovou hrušku, protivně se na Perrina zamračila a pak zamrkala. Zase ty zlaté oči. Přesto z ní stále nebyl cítit strach. Ze starší ženy ano, ale Perrin si nemyslel, že by se bála jeho.
Dojel k nim další z Maighdininých společníků, neoholený muž na dalším zuboženém koni, šimlovi se špánky, mezitímco stařena mluvila, ale držel se zpátky. Byl vysoký jako Perrin, byť neměl tak široká ramena, měl rozedraný tmavý kabát a byl opásaný mečem. Jako ženy, i on měl za sedlem přivázaný ranec. Poté lehounký vánek donesl jeho pach k Perrinovi. Ten muž se nebál, byl ostražitý. A pokud se dalo soudit podle toho, jak se díval na Maighdin, tak si dával pozor na ni. Možná tohle nakonec nebyla jen prostá záchrana poutníků před tlupou zbojníků.
„Asi byste měli všichni jet se mnou do mého tábora,“ navrhl Perrin a konečně pustil uzdu. „Tam budete v bezpečí před... bandity...“ Zpola čekal, že Maighdin vyrazí k nejbližšímu lesu, ale ona otočila koně zpátky k ohradě. Byla cítit... odevzdaně.
Přesto řekla: „Děkuji ti za nabídku, ale musím... musíme pokračovat v cestě. Pojedeme dál, Lini,“ dodala rázně a stařena se na ni zamračila tak přísně, až Perrina napadlo, zda se nejedná o matku a dceru, i když bábu oslovila jménem. Rozhodně si nebyly podobné. Lini měla hubený obličej s kůží vyschlou jako pergamen, samá šlacha, kdežto Maighdin by pod prachem mohla být hezká. Pokud se muži líbily světlé vlasy.
Perrin se ohlédl přes rameno na cizího muže. Vypadal dost tvrdě a potřeboval oholit. Jemu se možná plavé vlasy líbily. Možná až moc. Muži kvůli nim už dřív nadělali spoustu potíží sobě i jiným.
Faile seděla na Vlaštovce a dívala se přes zeď na lidi v ohradě. Možná byl někdo z nich zraněný. Seonid a moudré nebyly nikde v dohledu. Aram ho očividně pochopil a držel se u Faile, i když se netrpělivě ohlížel po Perrinovi. Nebezpečí zřejmě pominulo.
Než byl Perrin v polovině cesty k ohradě, objevil se Teryl a vedle jeho grošáka klopýtal chlapík s úzkýma očima a strništěm na tvářích. Strážce v pěsti svíral jeho límec. „Napadlo mě, že bychom mohli jednoho chytit,“ řekl Teryl s úsměvem. „Můj táta říkával, že je vždycky lepší vyslechnout obě strany, ať už si člověk myslí, že viděl cokoliv.“ Perrina to překvapilo. Myslel si, že Teryl nedokáže myslet dál než na špičku svého meče.
Zarostlému muži byl jeho kabát, i když celý zablácený, očividně příliš velký. Perrin pochyboval, že by na takovou vzdálenost někdo viděl stejně dobře jako on, ale poznal i jeho velký nos. Tento muž utekl jako poslední a nebyl ani zastrašený. Ohrnoval nos nade všemi. „Kvůli tomu jste v pěkným průšvihu,“ chrčel. „Dělali jsme, co chtěl prorok, to jsme dělali. Prorok říká, že když nějakej chlap obtěžuje ženu, co ho nechce, umře. Tahle banda ji honila,“ - ukázal bradou na Maighdin - „a ona zdrhala jako o život. Prorok za to dostane vaše uši!“ Na zdůraznění plivl.
„To je směšné,“ prohlásila Maighdin jasným hlasem. „Tito lidé jsou mí přátelé. Tenhle člověk naprosto nepochopil, co vidí.“
Perrin kývl, a jestli si myslela, že s ní souhlasí, budiž. Ale když si dal to, co říkal zarostlý chlapík, dohromady s tím, co Lini... Vůbec to nebylo jednoduché.
Připojili se k nim Faile a ostatní a také zbývající Maighdinini společníci, další tři muži a žena. Všichni vedli unavené koně, kteří toho měli hodně za sebou. Ne že by to již pár let byli skvělí koně, pokud vůbec někdy. Na lepší sbírku naběhlých kloubů, oteklých šlach, špánků a prohnutých beder si Perrin nevzpomínal. Jako vždycky se podíval nejdřív na Faile - snažil se ji zvětřit - ale jeho pozornost upoutala Seonid. Zhroucená v sedle, rudá jako rak, mrzutě se mračící, s prapodivným výrazem. Měla nafouknuté tváře a ne úplně zavřenou pusu. Bylo tu něco, červenomodrý kus... Perrin zamrkal. Pokud si něco nepředstavoval, tak měla v puse nacpaný šátek! Očividně když moudré řeknou učednici, že má mlčet, dokonce i učednici Aes Sedai, tak to myslí vážně.
Nebyl jediný s bystrým zrakem. Maighdin spadla brada, když Seonid uviděla, a pak si Perrina pozorně prohlédla, jako by za ten šátek byl zodpovědný on. Takže Aes Sedai poznala od vidění. Na venkovanku, na niž vypadala, to bylo neobvyklé. Neřekla však nic.
Furen, jedoucí za Seonid, měl tvář jako bouřkový mrak. Všechno ještě víc zamotal Teryl, když cosi hodil na zem. „Tohle jsem za ním našel,“ řekl, „možná to upustil, když utíkal.“
Zprvu Perrin nevěděl, na co se dívá. Vypadalo to jako smyčka z nevydělané kůže, na níž bylo natažené cosi jako kousky svraštělé kůže. Pak mu to došlo a vycenil zuby. „Prorok dostane vaše uši, říkal jsi.“
Zarostlý muž přestal civět na Seonid a olízl si rty. „To... to je Hariho práce!“ namítal. „Hari je ten zlý. Rád si hlídá počty, bere trofeje, on... ehm...“ V ukradeném kabátě se ještě víc srazil, stáhl se jako pes zahnaný do kouta. „Tohle mi nemůžete přišít! Prorok vás pověsí, jestli na mě šáhnete! Už pár šlechticů pověsil, vznešený pány i paničky. Já kráčím ve Světle požehnaného pána Draka!“