Perrin se s Tanečníkem přitočil blíž a dával pozor, aby se sedák ani kopytem nedotkl toho... té věci... na zemi. Nic nechtěl méně než cítit chlapíkův pach, přesto se k němu sklonil. Kyselý pot se svářel se strachem, panikou, nádechem hněvu. Škoda že nedokáže vyčenichat vinu. „Možná to upustil“ nebylo totéž jako „upustil to". Muž vytřeštil oči a přitiskl se zády k Terylovu valachovi. Žluté oči měly jisté výhody.
„Kdybych ti to mohl přišít, tak bys visel na nejbližším stromě,“ zavrčel. Chlapík zamrkal a začal se vzpamatovávat, když mu došlo, co to znamená, jenže Perrin mu nedal čas, aby se začal zase nafukovat. „Jsem Perrin Aybara a poslal mě sem tvůj skvělý pán Drak. Roznes tu zprávu. Poslal mě, a jestli najdu člověka s... trofejemi... bude viset! Jestli najdu člověka, jak vypaluje statek, bude viset! Jestli se na mě někdo z vás jen škaredě podívá, bude viset! A taky můžeš Masemovi vyřídit, že jsem to řekl!“ Znechuceně se narovnal. „Pusť ho, Teryle. Jestli mi nezmizí z očí za dvě...!“
Teryl otevřel ruku a chlapík vyrazil k nejbližším stromům, aniž se ohlédl. Částečně byl Perrin znechucený sám sebou. Vyhrožovat! Jestli se na něj někdo škaredě podívá? Ale jestli ten bezejmenný muž neřezal uši sám, tak se na to díval a nic neudělal.
Faile se usmívala a potem na tváři prosvítala pýcha. Její pohled spláchl část Perrinova odporu. Kvůli tomu by prošel bos ohněm.
Ne všichni to však schvalovali. Seonid měla zavřené oči a ruce na otěžích, zaťaté v pěst, se jí třásly, jako by si chtěla vyrvat šátek ze chřtánu a povědět mu, co si myslí. Nicméně mohl to snadno uhodnout. Edarra a Nevarin si upravovaly loktuše a temně si ho prohlížely. Ach ano, mohl to uhodnout.
„Myslel jsem si, že to má být tajné,“ podotkl Teryl nedbale a díval se, jak zarostlý muž prchá. „Myslel jsem, že Masema se nemá dozvědět, že jsi tady, dokud mu nepromluvíš do ouška.“
Takový byl plán. Rand ho navrhl z opatrnosti, Seonid a Masuri na něm trvaly, kdykoliv k tomu měly příležitost. Nakonec prorok pána Draka nebo ne, Masema se možná nebude chtít ocitnout tváří v tvář s někým, koho poslal Rand, vzhledem k věcem, jež údajně dovoloval. Ty uši nebyly nejhorší, pokud se dalo věřit aspoň desetině toho, co se povídalo. Edarra a ostatní moudré v Masemovi viděly možného nepřítele, jehož je zapotřebí přepadnout ze zálohy dřív, než nastraží vlastní past.
„Mám zarazit... tohle,“ řekl Perrin a rozzlobeně ukázal na kůži na zemi. Slyšel řeči a nic neudělal. Teď to i viděl. „Klidně můžu začít hned.“ A jestli se Masema rozhodne, že on je nepřítel? Kolik tisíc lidí šlo za prorokem, ze strachu, či z přesvědčení? Na tom nezáleželo. „Tohle přestane, Teryle. Přestane to!“
Muranďan pomalu kývl a díval se na Perrina, jako by ho viděl poprvé v životě.
„Můj pane Perrine?“ ozvala se Maighdin. Na ni a na její přátele úplně zapomněl. Ostatní se k ní přiblížili, většina byla opěšalá. Kromě chlapíka, který ji prve sledoval, tu byli ještě tři muži, a dva z nich se schovávali za své koně. Lini působila nejostražitěji, ustaraně si ho prohlížela. Držela se blízko Maighdin a zřejmě byla připravená popadnout jejího koně sama. Ne aby mladé ženě zabránila vyrazit, ale aby vyrazila sama a mladou ženu vzala s sebou. Maighdin sama vypadala úplně klidná, ale na Perrina se také dívala pozorně. Nebylo divu, po všech těch řečech o prorokovi a Draku Znovuzrozeném, navrch k jeho očím. Nemluvě o Aes Sedai s roubíkem. Čekal, že řekne, že chtějí okamžitě jet dál, jenže ona řekla: „Přijímáme tvou laskavou nabídku. Den dva odpočinku ve tvém táboře by mohla být ta správná věc.“
„Jak říkáš, paní Maighdin,“ odpověděl pomalu. Zakrýt překvapení bylo těžké. Zvlášť když právě poznal oba muže, kteří se snažili držet mezi ním a sebou své koně. Práce ta’veren, že jsou tady? Rozhodně zvláštní zvrat. „Mohla by to být ta správná věc.“
8
Obyčejná venkovanka
Tábor ležel asi o legui dál, kus od silnice, mezi nízkými zalesněnými vršky za potokem, jehož koryto bylo široké osm sáhů, pět sáhů kamení a tři sáhy vody stěží po kolena. Koním od kopyt prchaly maličké zelenostříbrné rybky. Obyčejný poutník by sem těžko zavítal. Nejbližší obydlený statek byl míli daleko a Perrin ho osobně zkontroloval, aby se ujistil, že ti lidé chodí svá zvířata napájet jinam.
Skutečně se snažil co nejvíc vyhnout pozornosti, cestoval po bočních stezkách a venkovských pěšinách, když už se nemohl držet v lese. Marná námaha, vážně. Koně bylo možné napást, kdekoliv našli trávu, ale potřebovali i trochu ovsa, a dokonce i malé vojsko muselo kupovat jídlo, hodně jídla. Každý člověk potřeboval čtyři libry na den, mouku, fazole a maso. Po celém Ghealdanu už musela kolovat spousta řečí, i když s trochou štěstí nikdo netušil, co jsou zač. Perrin se zamračil. Možná ne, dokud si nepustil pusu na špacír. Přesto by na tom, co udělal, nic nezměnil.
Vlastně tady stály tři tábory, blízko u sebe, a žádný nebyl daleko od potoka. Cestovali společně, všichni šli za ním, údajně ho poslouchali, bylo zde však příliš mnoho osobností, a nikdo si nebyl opravdu jistý, že ti druzí mají stejný cíl. Asi devět set okřídlených gardistů mělo ohně na vaření zapálené mezi řadami uvázaných koní na široké louce s udupanou hnědou trávou. Perrin se snažil nevnímat pach koní, potu, trusu a vařeného skopového, což byla v horký den nepříjemná kombinace. Tucet hlídek na koních pomalu objížděl po dvojicích tábor. Dlouhá kopí s červenými fáborky měli všichni jezdci sklopená v přesně stejném úhlu, avšak ostatní Mayenerové si sundali kyrysy a barbuty. Bez kabátů, na slunci často i bez košil, leželi natažení na zemi nebo hráli v kostky, zatímco čekali na jídlo. Když Perrin projížděl, někteří vzhlédli a hodně se jich narovnalo, aby si mohli dobře prohlédnout nově příchozí, ale nikdo nepřiběhl, takže hlídky ještě byly venku. Malé oddíly, bez kopí, které viděly, aniž by se nechaly vidět. No, alespoň v to doufaly.
Mezi nízkými hnědošedými stany moudrých na řídce zalesněném kopečku nad Mayenery se pohybovala hrstka gai’šainů. Na tuto vzdálenost vypadaly bíle oděné postavy neškodné, klopily oči a tvářily se pokorně. Zblízka by vypadaly stejně, ale většinou to byli Shaidové. Moudré tvrdily, že gai’šain je gai’šain. Perrin žádnému Shaidovi, kterého neměl na očích, nevěřil, co by se za nehet vlezlo. Na svahu pod ožužlanými tupelami klečelo v kruhu kolem Sulin na tucet Děv v cadin’sorech. Sulin z nich byla nejtvrdší, i když měla bílé vlasy. Ona také vyslala zvědy, ženy, které se dokázaly pěšky pohybovat stejně rychle jako Mayenerové na koních a nechtěné pozornosti se dokázaly vyhnout mnohem lépe. Venku nebyla vidět žádná z moudrých, avšak jedna štíhlá žena, míchající obsahem velkého kotle, se narovnala a protáhla si hřbet, jak si prohlížela Perrina a ostatní. Žena v jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí.
Perrin viděl, jak se Masuri mračí. Aes Sedai nemíchají gulášem, ani neprovádějí dvacet dalších úkolů, jimiž ji a Seonid pověřovaly moudré. Masuri z toho vinila Randa, ale on tu nebyl, kdežto Perrin ano. Kdyby dostala sebemenší příležitost, stáhla by z něj za to kůži.