Edarra a Nevarin zamířily tam, a dokonce i přes bachraté sukně téměř nepohnuly kobercem suchého listí na zemi. Seonid je následovala a stále měla tváře nafouknuté kolem roubíku. Otočila se v sedle a podívala se na Perrina. Kdyby dokázal uvěřit, že se Aes Sedai může tvářit úzkostlivě, tak by to teď dělala. Furen a Teryl odjeli zamračeně za ní.
Masuri je viděla přicházet a rychle se zase sklonila nad kotlík. Míchala s obnoveným nadšením a snažila se, aby to vypadalo, že nikdy nepřestala. Dokud Masuri zůstávala v péči moudrých, myslel si Perrin, že se o svou kůži bát nemusí. Moudré ji zřejmě vedly na hodně krátkém vodítku.
Nevarin se na něj ohlédla přes rameno, další z těch temných pohledů, které na něj vrhaly s Edarrou od chvíle, kdy po tom zarostlém chlapíkovi poslal své varování, svou hrozbu. Perrin rozčileně vydechl. O svou kůži si nemusel dělat starosti, dokud se moudré nerozhodnou, že ji chtějí ony. Příliš mnoho osobností. Příliš mnoho cílů.
Maighdin jela vedle Faile a okolí zdánlivě nevnímala, jenže on by na to nevsadil ani zlámaný měďák. Při pohledu na mayenerské hlídky trochu vykulila oči. Věděla, komu patří ty červené kyrysy a barbuty připomínající hrnce, stejně jistě jako poznala tvář Aes Sedai. Většina lidí by nepoznala ani jedno, zvlášť pokud by nosili šaty jako ona. Tahle Maighdin byla pěkně záhadná. Z nějakého důvodu mu byla vzdáleně povědomá.
Lini a Tallanvor - slyšel, jak tak Maighdin oslovuje chlapíka, který přijel za ní. „Mladý“ Tallanvor, třebaže mezi nimi nemohlo být víc než čtyři pět let, pokud vůbec - se držel Maighdin, stejně jako se Aram držel Perrina. Zrovna tak malý šlachovitý mužíček jménem Balwer, který zřejmě věnoval méně pozornosti okolí, než Maighdin předstírala. Přesto si Perrin myslel, že Balwer vidí víc než ona. Nedokázal říci proč, ale párkrát zachytil jeho pach a ten mu připomínal větřícího vlka. Zvláštní, Balwer se vůbec nebál, jen rychle potlačoval podráždění, pronikající mezi chvějícím se pachem netrpělivosti. Zbylí Maighidinini společníci se táhli o hodný kus pozadu. Třetí žena, Breana, cosi zuřivě šeptala kolohnátovi, jenž stále klopil oči a občas mlčky kývl, občas zakroutil hlavou. Byl to očividně pouliční rváč, ale malá žena v sobě také měla jistou tvrdost. Poslední muž jel za těmito dvěma s poničeným slamákem staženým hluboko do čela. U něj meč, jejž nosili všichni muži, vypadal stejně divně jako u Balwera.
Třetí část tábora, rozložená pod stromy kolem svahu kopce za táborem Mayenerů, zabírala stejně velkou část jako okřídlená garda, třebaže tu bylo méně lidí. Tady byli koně uvázaní kus od ohňů na vaření, takže se vzduchem nesla nezkalená vůně večeře. Tady to bylo pečené skopové a tvrdé tuříny, které sedláci chtěli zkrmit prasatům, i když byly těžké časy. Skoro tři stovky dvouříčských mužů, kteří za Perrinem vyšli z domova, hlídaly maso na rožních, spravovaly šaty, kontrolovaly šípy a luky, rozesazení v hloučcích po pěti šesti kamarádech kolem ohně. Téměř všichni mu zamávali a zavolali na přivítanou, i když se stejně často ozývalo „urozený pane Perrine“ jako „Perrine Zlatooký", aby se mu to líbilo. Faile měla na tituly, jimiž ji oslovovali, právo.
Grady a Neald, v černých kabátech, nezpocení, nejásali. Stáli vedle ohně, který si zapálili kousek stranou od ostatních, a jen se na něj dívali. Vyčkávavě. Nač čekali? To byla otázka, již si kladl neustále. Asha’mani ho vyváděli z míry víc než Aes Sedai nebo moudré. Ženy usměrňující jedinou sílu byly přirozené, i když ne něco, co by chtěl mít muž za zadkem. Grady, s nezajímavým obličejem, vypadal i přes kabát a meč na sedláka a Neald byl hejsek s nakroucenými kníry, přesto Perrin nemohl zapomenout na to, čím jsou, co udělali u Dumajských studní. Ale on tam přece byl také. Světlo mu pomáhej, byl. Odtáhl ruku od sekery u pasu a sesedl.
Sloužící, muži i ženy z panství urozeného pána Dobraina v Cairhienu, přiběhli od koní, aby převzali jejich zvířata. Žádný Perrinovi nesahal ani k rameni, byli z venkova a věčně se podlézavě klaněli. Faile řekla, že je jen rozčiluje, když se jim snaží zarazit aspoň to, aby kolem něj tolik neposkakovali. Vlastně tak byli cítit, když jim to říkal, a do hodiny se zase klaněli. Ostatní, bylo jich skoro tolik co Dvouřičských, pracovali kolem koní nebo kolem řad vozů s vysokými koly, na nichž přiváželi zásoby. Jen málokdo se přiblížil k velkému červenobílému stanu.
Jako obvykle ten stan Perrina naštval. Berelain měla ještě větší v táboře Mayenerů a navíc jeden pro své dvě komorné a další pro dva lovce zlodějů, které chtěla mít mermomocí s sebou. Annoura měla vlastní stan, i Gallenne, ale tady měli stan jen on a Faile. Perrin by klidně spal pod širákem jako jeho rodáci. Na noc měli pouze pokrývku. Rozhodně se nemuseli bát deště. Cairhienští sloužící spali pod vozy. Tohle ale po Faile nemohl chtít, ne, když Berelain měla stan. Kdyby tak jen mohl nechat Berelain v Cairhienu. Ale to by pak musel do Bethalu poslat Faile.
Uprostřed na volném prostranství v mírném vánku povlávaly na vysokých, čerstvě osekaných žerdích dva prapory. Ty mu náladu pokazily ještě víc. Mírný vánek vedro nezmenšil, ale Perrin měl dojem, že na západě zaslechl další slabé zahřmění. Prapory se mírně zavlnily, vlastní váha je stáhla k zemi, pak se znovu rozvinuly. Jeho Rudá vlčí hlava s červeným lemem a Rudý orel dávno mrtvého Manetherenu, byly tu všem na očích i přes jeho výslovné rozkazy. Možná se jistým způsobem přestal skrývat, jenomže nynější Ghealdan býval součástí Manetherenu. Alliandru by tenhle prapor rozhodně neuklidnil! Podařilo se mu nasadit velice příjemný výraz a úsměv pro malou buclatou ženu, která udělala hluboké pukrle a odvedla Tanečníka, ale dalo mu to spoustu práce. Pány bylo třeba poslouchat, a jestli měl být Perrin pánem, odváděl špatnou práci.
Když odvedli koně, Maighdin si, s rukama v bok, ty prapory prohlédla. Kupodivu Breana neohrabaně držela oba jejich rance. Mrzutě se na druhou ženu mračila. „Už jsem o takových praporech slyšela,“ ozvala se náhle Maighdin. A rozzlobeně. V hlase hněv neměla, tvář měla hladkou jako led, ale Perrin měl nos plný vzteku. „Zvedli je v Andoru, ve Dvouříčí, lidé, kteří se vzbouřili proti své zákonné vládkyni. Aybara je, myslím, dvouříčské jméno.“
„My toho ve Dvouříčí o zákonných vládkyních moc nevíme, panímámo Maighdin,“ zavrčel. Tentokrát všechny, kdo je vyvěsili, stáhne z kůže. Jestli se příběhy o vzpouře rozšířily až sem... Už tak čelil příliš mnoha komplikacím. „Morgasa asi byla dobrá královna, ale my se museli bránit sami, a ubránili jsme se.“ Náhle věděl, koho mu připomíná. Elain. Ne že by to něco znamenalo. Tisíc mil od Dvouříčí viděl lidi, kteří mohli patřit do rodin, jež znal z domova. Přesto musela mít ke svému hněvu nějaký důvod. Její přízvuk mohl být andorský. „Věci v Andoru nejsou tak zlé, jak jsi možná slyšela,“ řekl jí. „Když jsem byl naposled v Caemlynu, byl tam klid, a Rand - Drak Znovuzrozený - chce na Lví trůn dosadit Morgasinu dceru Elain.“
Maighdin, kterou to rozhodně neobměkčilo, se k němu otočila s ohněm v modrých očích. „Tak on ji hodlá dosadit na trůn? Královnu na Lví trůn nedosazuje žádný muž! Elain si andorský trůn vyžádá svým právem!“
Perrin se poškrábal na hlavě a přál si, aby Faile přestala konečně tu ženskou klidně pozorovat a něco řekla. Ale ona si jen zastrčila jezdecké rukavičky za opasek. Než ho napadlo, co by měl říci, přihnala se Lini, popadla Maighdin za ruku a zatřásla s ní, až jí zacvakaly zuby.