„Omluv se!“ štěkla stařena. „Tento muž ti zachránil život, Maighdin, a ty ses zapomínáš, obyčejná venkovanka, a takto mluví s pánem! Pamatuj, kdo jsi, a nedovol, aby tě tvůj jazyk dostal do horké kaše! Jestli má tento mladý muž nějaké nevyřízené účty s Morgasou, no, každý ví, že je mrtvá, a tobě do toho v každém případě nic není! Teď se omluv, než se rozzlobí!“
Maighdin na Lini zírala a hýbala pusou a žasla ještě víc než Perrin. Znovu ho překvapila. Místo aby na bábu vyjela, pomalu se narovnala a podívala se mu do očí. „Lini má naprostou pravdu. Nemám právo s tebou takto mluvit, urozený pane Aybaro. Omlouvám se. Pokorně. A žádám tě o prominutí.“ Pokorně? Vypadala umíněně a mluvila pyšně jako Aes Sedai. Podle toho, jak páchla, by nejradši do něčeho vyhryzala díru.
„Máš je,“ vyhrkl Perrin. Což ji asi vůbec neuklidnilo. Usmála se, možná to měl být vděk, ale on slyšel, jak skřípe zuby. Copak se všechny ženy úplně zbláznily?
„Je jim horko a jsou špinavé, manželi,“ řekla Faile, když se do toho konečně vložila, „a vím, že posledních pár hodin pro ně bylo náročných. Ať Aram ukáže mužům, kde se můžou umýt. Já vezmu ženy s sebou. Nechám vám přinést namočené osušky, abyste si mohly očistit obličej a ruce,“ pravila Maighdin a Lini. Posunkem si přivolala Breanu a začala ženy odhánět do stanu. Perrin kývl a Aram mužům ukázal, aby šli za ním.
„Jakmile se umeješ, pantáto Gille, rád bych s tebou mluvil,“ poznamenal Perrin.
Stejně dobře mohl vytvořit to ohnivé kolo. Maighdin se na něj otočila s otevřenou pusou a druhé dvě ženy ztuhly. Tallanvor náhle znovu sevřel jílec meče a Balwer se zvedl na špičky, aby viděl přes svůj ranec, a hlavu nakláněl hned na jednu, hned na druhou stranu. Možná to nebyl vlk, spíš pták, co dává pozor na kočky. Podsaditý muž, Basel Gill, upustil své věci a vyskočil půl sáhu do vzduchu.
„No, Perrine,“ koktal a strhl si slamák z hlavy. Pot si dělal cestičky špínou na jeho tvářích, jak se sklonil pro ranec, ale pak si to rozmyslel a zase se narovnal. „Totiž, urozený pane Perrine. Já si... ehm... myslel jsem si, že jsi to ty, ale... ale když ti oni říkají urozený pán, tak jsem si nebyl jistý, jestli se chceš znát ke starýmu hostinskýmu.“ Šátkem si otřel téměř holou hlavu a nervózně se zasmál. „Ovšemže si s tebou promluvím. Mytí může chvíli počkat.“
„Ahoj, Perrine,“ pozdravil hromotluk. S těžkými víčky vypadal Lamželezo Dorn i přes svaly a jizvy na obličeji a na rukou jako povaleč. „Doslechli jsme se, že mladý Rand je Drak Znovuzrozený, já a tady pantáta Gill. Mělo nám dojít, že se taky vydáš do světa. Perrin Aybara je dobrej chlap, panímámo Maighdin. Myslím, že se mu můžeš svěřit se vším, co tě napadne.“ Nebyl líný a nebyl ani hloupý.
Aram netrpělivě trhl hlavou a Lamželezo i druzí dva jej následovali, třebaže Tallanvor a Balwer se courali a vrhali zvědavé pohledy na Perrina a pantátu Gilla. Ustarané pohledy. A na ženy taky. Faile je rovněž popoháněla, i když vrhala spoustu pohledů na Perrina, pantátu Gilla a na muže táhnoucí se za Aramem. Náhle se jim tolik nelíbilo, že se musejí rozdělit.
Pantáta Gill si otřel čelo a nejistě se usmál. Světlo, proč tolik páchne strachem? říkal si Perrin. Kvůli němu? Kvůli muži, jenž je připoutaný k Draku Znovuzrozenému, vydává se za urozeného pána a vede vojsko, byť malé, a vyhrožuje prorokovi. Klidně k tomu mohl přihodit i to, že dá roubík Aes Sedai. Tak nebo tak, určitě vinu za to hodí na něj. Ne, pomyslel si Perrin trpce. Nic z toho by přece nemohlo někoho vyděsit. Celá ta banda se nejspíš bojí, že je nakonec povraždí.
Ve snaze pantátu Gilla uklidnit ho odvedl k velkému dubu sto kroků od rudobílého stanu. Většina listí byla pryč a polovina z toho, co zbyla, byla zelená, ale mohutné roztažené větve poskytovaly trochu stínu a pár pokroucených kořenů bylo dost vysoko, aby se na nich dalo sedět. Perrin jeden použil a točil palci, zatímco se tábor uklidňoval. Kdykoliv se snažil udělat něco užitečného, vždy mu to aspoň deset rukou ukradlo.
Basel Gill se neuklidnil, ani když se Perrin vyptával na Královnino požehnání, jeho hostinec v Caemlynu, ani když vzpomínal na svou návštěvu v hostinci. Avšak Gill si možná pamatoval, že návštěva nebyla zrovna nejpříjemnější, když přišel s Aes Sedai a řečmi o Temném a nakonec za noci uprchl. Začal nervózně přecházet sem a tam, ranec si držel na prsou a přehazoval si ho z jedné ruky do druhé, odpovídal stroze a neustále si olizoval rty.
„Pantáto Gille,“ řekl mu Perrin nakonec, „přestaň mi říkat urozený pane Perrine. Nejsem žádnej pán. Je to složitější, ale nejsem žádnej pán. To přece víš.“
„Ovšem,“ odvětil kulatý mužík a konečně se posadil na jeden z kořenů. Očividně se zdráhal odložit svůj ranec, nerad ho pouštěl z ruky. „Jak říkáš, urozený pane Perrine. Ach, Rand... pán Drak... chce vážně, aby trůn dostala urozená paní Elain? Ne že bych pochyboval o tvým slově, to rozhodně ne,“ dodal honem. Strhl si slamák a znovu si otřel čelo. I na tak korpulentního muže se potil dvakrát víc, než by odpovídalo horku. „Jsem si naprosto jistý, že pán Drak udělá přesně to, co říkáš.“ Roztřeseně se zasmál. „Chtěl jsi se mnou mluvit. A určitě ne o mý starý hospodě.“
Perrin si unaveně vydechl. Myslel si, že nic nemůže být horší, než když se mu klaní staří kamarádi a sousedé, ale ti se aspoň občas zapomněli a řekli, co si mysleli. A žádný z nich se ho nebál. „Jsi daleko od domova,“ poznamenal mírně. Nebylo třeba spěchat, ne, když ten člověk každou chvíli málem vyletěl z kůže. „Říkal jsem si, co tě sem asi přivedlo. Doufám, že to nejsou žádný potíže.“
„Řekni mu to, Baseli Gille,“ nakázala Lini ostře a připochodovala k dubu. „A žádné okrasy, ano?“ Nebyla pryč dlouho, ale nějak si našla čas opláchnout obličej a ruce a sepnout vlasy do úhledného bílého drdolu. A vyprášit si šaty. Předvedla Perrinovi zběžné pukrle a pokrouceným prstem zamávala na Gilla. „‚Nejprotivnější jsou tři věci: bolavý zub, tlačící bota a klevetící muž.‘ Tak se drž věci a neříkej mladému pánovi víc, než chce slyšet.“ Chvíli na vykuleného hostinského upírala káravý pohled a pak náhle předvedla Perrinovi další rychlé pukrle. „On miluje zvuk vlastního hlasu - jako většina mužů - ale poví ti to hned, můj pane.“
Pantáta Gill se na ni zamračil a cosi si zamumlal, když na něj ostře zamávala, aby mluvil. „Kostnatá stará...“ slyšel Perrin. „Co se stalo - prostě a jasně -“ Kulatý mužík se na Lini zase zamračil, ale ona si ho nevšímala. „Teda měl jsem nějakou práci dole v Lugardu. Mohl jsem vyvézt víno. Ale to tebe nezajímá. Vzal jsem s sebou Lamželeza, jak jinak, a Breanu, poněvadž ona ho nepustí z dohledu ani na chvíli, pokud nemusí. A cestou jsme potkali panímámu Dorlainovou, panímámu Maighdin, jak jí říkáme, a Lini a Tallanvora. A taky Balwera. Na silnici. Poblíž Lugardu.“
„S Maighdin jsme byly ve službě v Murandy,“ vložila se do toho Lini netrpělivě. „Pak došlo k těm potížím. Tallanvor byl ozbrojenec rodu a Balwer tajemník. Zámek vypálili banditi a naše paní si nemohla dovolit nás držet dál, tak jsme se rozhodli cestovat společně kvůli bezpečí.“
„Já to povídal, Lini,“ zavrčel pantáta Gill a škrábal se za uchem. „Kupec s vínem z nějakýho důvodu odjel z Lugardu na venkov a...“ Potřásl hlavou. „Je toho moc, Perrine. Totiž urozený pane Perrine. Odpusť. Víš sám, že dneska jsou potíže všude, různý. Zdá se, že pokaždý, když jsme před jedněma utekli, narazili jsme na další, a pořád nás to vedlo dál od Caemlynu. A tak jsme tady, unavený a vděčný za odpočinek. A to je v krátkosti všechno.“