Perrin pomalu kývl. Mohla to být prostá pravda, i když on zjistil, že lidé mají stovky důvodů lhát, nebo jenom pravdu zakrýt. Zaškaredil se a prohrábl si vlasy. Světlo! Začíná být podezíravý jako Cairhieňan, a čím víc ho do toho Rand zatahoval, tím to bylo horší. Proč, pro všechno na světě, by mu měl ze všech lidí lhát právě Basel Gill? Komorná urozené paní, zvyklá na výsady, na niž přišly těžké časy, to by vysvětlovalo Maighdin. Některé věci byly prosté.
Lini měla ruce sepjaté v pase, ale pozorovala ho bystrým pohledem, nemálo jako sokol, a pantáta Gill se začal ošívat, jakmile domluvil. Zřejmě si myslel, podle toho, jak se Perrin tvářil, že chce slyšet víc. Zasmál se, ale neznělo to vesele. „Od aielský války jsem moc ze světa neviděl a tenkrát jsem byl o hodně hubenější. No, byli jsme až v Amadoru. Samozřejmě jsme odjeli po tom, co město dobyli ti Seanchané, ale nejsou o nic horší než bělokabátníci, aspoň co jsem -“ Odmlčel se, neboť Perrin se náhle předklonil a popadl ho za klopy.
„Seanchané, pantáto Gille? Jsi si tím jistý? Nebo je to jedna z těch povídaček, jako ty o Aielech a Aes Sedai?“
„Viděl jsem je,“ odpověděl Gill a vyměnil si nejistý pohled s Lini. „A tak si sami říkají. Překvapuje mě, že to nevíš. Zpráva o nich před námi běží už z Amadoru. Tihle Seanchané chtějí, aby lidi věděli, co mají za lubem. Jsou to divný lidi s divnýma zvířatama.“ Zesílil hlas. „Jsou jako zplozenci Stínu. Velký kožnatý zvířata, co lítají a nosí lidi, a pak ty, co vypadají jako ještěrky, akorát jsou velký jako koně a mají tři oči. Viděl jsem je! Vážně!“
„Já ti věřím,“ ujistil ho Perrin a pustil ho. „Taky jsem je viděl.“ Ve Falme, kde ve chvilce zemřela tisícovka bělokabátníků a bylo potřeba mrtvých hrdinů z pověstí, jež povolal Valerský roh, aby Seanchany zatlačili zpátky. Rand říkal, že se vrátí, ale jak to dokázali tak rychle? Světlo! Jestli drží Amador, tak musejí držet i Tarabon, přinejmenším jeho větší část. Jenom hlupák zabije jelena, když ví, že má za zády zraněného medvěda. Kolik toho zabrali? „Nemůžu vás hned poslat do Caemlynu, pantáto Gille, ale jestli tady chvíli zůstanete, v pořádku vás tam doprovodím.“ Pokud vůbec zůstat s ním bylo bezpečné. Prorok, bělokabátníci a teď možná ještě navrch Seanchané.
„Myslím, že jsi dobrý člověk,“ promluvila náhle Lini. „Obávám se, že jsme ti neřekli celou pravdu, a možná jsme měli.“
„Lini, co to povídáš?“ vyjekl pantáta Gill a nadskočil. „Myslím, že na ni začíná působit to horko,“ obrátil se na Perrina. „A to cestování. Občas mívá legrační představy. Víš, jací jsou staří lidi. Tak ticho, Lini!“
Lini mu srazila ruku, kterou se jí snažil dát přes pusu. „Vzpamatuj se, Baseli Gille! Já ti dám ‚stará‘! Maighdin před Tallanvorem utíkala, jistým způsobem, a on ji honil. My všichni jsme ji honili už čtyři dny a skoro jsme zabili sebe i koně. No, není divu, že je většinou mimo, vy, muži, ženě zamotáte hlavu, až jí to skoro nemyslí, ale pak předstíráte, že jste nic neudělali. Patřilo by se vás všechny zpohlavkovat už z principu. Ta holka se bojí vlastního srdce! Ti dva by se měli vzít, a čím dřív, tím líp.“
Pantáta Gill na ni civěl a Perrin měl taky oči navrch hlavy. „Nejsem si jistý, jestli chápu, co ode mě vlastně chceš,“ řekl pomalu a bělovlasá žena mu skočila do řeči dřív, než domluvil.
„Nepředstírej, že jsi zabedněný. To ti ani na chvíli neuvěřím. To je nejhorší zvyk, co vy, muži, máte, když předstíráte, že nevidíte, co máte přímo pod nosem.“ Co se stalo se všemi těmi pukrlaty? Lini zkřížila vyzáblé ruce na prsou a přísně si Perrina prohlížela. „Nuže, jestli už musíš předstírat, tak ti to řeknu naprosto jasně. Tenhle tvůj pán Drak si dělá, co se mu zlíbí, jak jsem slyšela. Tvůj prorok sbírá lidi a na místě je oddává. No tak dobrá, ty vezmeš Maighdin a Tallanvora a oddáš je. On ti poděkuje a ona taky. Až se uklidní.“
Perrin se užasle podíval na pantátu Gilla, který pokrčil rameny a předvedl zoufalý úsměv. „Odpusť,“ řekl Perrin mračící se ženě, „musím vyřídit pár věcí.“ Odběhl a jen se jednou ohlédl. Lini hrozila prstem pantátovi Gillovi a spílala mu i přes jeho námitky. Vítr vál obráceně, takže Perrin neslyšel, co říkají. Vlastně to ani nechtěl slyšet. Všichni byli blázni!
Berelain možná měla své dvě komorné a lovce zlodějů, ale Faile měla vlastní dvořany, v jistém smyslu. Před stanem sedělo se zkříženýma nohama asi dvacet Tairenů a Cairhieňanů, ženy v kabátcích a spodcích, opásané mečem stejně jako muži, a žádná nenosila vlasy delší než po ramena. Muži i ženy je měli svázané stuhou, jak napodobovali aielský cop. Perrina napadlo, kde asi jsou ostatní. Zřídkakdy byli z Faileina doslechu. Jen doufal, že nedělají potíže. Ona je vzala pod svá křídla, aby je potíží uchránila, jak tvrdila, a Světlo ví, že by se do nich byli dostali, kdyby byli zůstali v Cairhienu se spoustou stejných mladých hlupáků. Podle Perrinova názoru celá ta smečka potřebovala nakopat do zadku, aby nabrali trochu zdravého rozumu. Souboje, hraní na ji’e’toh, předstírání, že jsou jacísi Aielové. Pitomost!
Když se Perrin přiblížil, Lacile vstala. Byla to malá bledá žena s červenými stuhami na klopách, malými zlatými kroužky v uších a vyzývavým pohledem, díky němuž si občas dvouříčtí muži mysleli, že by se jí líbila hubička, i přes ten meč. V této chvíli byla výzva tvrdá jako kámen. Vzápětí se postavila Arella, vysoká a tmavá, s vlasy úplně nakrátko jako Děva a šaty prostšími, než nosila většina mužů. Na rozdíl od Lacile dávala Arella jasně najevo, že by raději políbila psa než muže. Ty dvě se tvářily, že chtějí Perrinovi zastoupit cestu, ale jakýsi chlapík s hranatou bradou štěkl rozkaz, a ony se zase posadily. Váhavě. Vlastně i Parelean si palcem hladil hranatou bradu, jako by to chtěl znovu zvážit. Když ho Perrin viděl poprvé, měl plnovous - někteří Tairenové je nosili - ale Aielové vousy nenosili.
Perrin zabručel kletbu. Patřili Faile do morku kostí a to, že byl její manžel, pro ně moc neznamenalo. Aram by na jeho pozornost mohl žárlit, ale Aram měl aspoň Faile rád. Když Perrin vstupoval do stanu, cítil na sobě oči těch mladých hlupáků. Faile by ho stáhla z kůže, kdyby se dozvěděla, že doufá, že oni budou chránit ji.
Stan byl vysoký a prostorný, jako podlážku měl květovaný koberec. Stálo tu pár kusů nábytku, většinou skládacího, kvůli přepravě. Těžké stojací zrcadlo ale moc skladné nebylo. Kromě mosazí obitých truhlic překrytých vyšívanou látkou, sloužících jako náhradní stoly, bylo všechno až po stojan s umyvadlem a zrcadlem zdobené zlatými pruhy. Díky tuctu lamp se zrcadly bylo ve stanu světlo jako venku, byť mnohem chladněji, a z tyčí dokonce visely dva hedvábné závěsy, byť na Perrinův vkus příliš zdobené. Příliš ztuhlé, i když v řadách kolem rohů byli ptáčci a květinky. Dobraine se rozhodl cestovat jako cairhienští šlechtici, i když Perrinovi se podařilo nejhorší krámy „ztratit". Například obrovskou postel; cestovat s něčím takovým bylo vážně směšné, poněvadž jen na její přepravu byl potřeba skoro celý vůz.
Faile a Maighdin seděly stranou s číšemi z tepaného stříbra v rukou. Působily jako ženy, které se navzájem zkoušejí, navenek samý úsměv, avšak v očích ostrý pohled, a dávaly pozor na to, co zachytí pod slovy. Nedalo se říci, jestli se vzápětí obejmou nebo tasí nože. No, říkal si, že většina žen by tak daleko nezašla, ale Faile by nůž vytáhnout mohla. Maighdin vypadala mnohem méně unaveně než předtím, když byla umytá, učesaná a oprášená. Na stolku s mozaikou na desce mezi nimi stály další číše a vysoký orosený stříbrný džbán, z něhož se linula vůně bylinkového čaje. Obě ženy se ohlédly, když Perrin vstoupil, a na okamžik se zatvářily naprosto stejně, chladně zvažovaly, kdo se to sem hrne, a vyrušení je nepotěšilo. Aspoň že Faile se okamžitě zatvářila mileji a usmála se.