„Pantáta Gill mi pověděl váš příběh, panímámo Dorlainová,“ řekl. „Zažili jste těžké dny, ale tady jste v bezpečí, dokud se nerozhodnete odejít.“ Žena zamručela poděkování, ale byla z ní cítit ostražitost a pohledem se v něm snažila číst jako v knize.
„Maighdin mi taky vyprávěla jejich příběh, Perrine,“ prohlásila Faile, „a já jí chci udělat nabídku. Maighdin, ty a tví přátelé za sebou máte těžké měsíce a říkala jsi, že nemáte žádné vyhlídky. Vstupte tedy do mých služeb, vy všichni. Sice budete muset cestovat, jenže za mnohem lepších podmínek. Platím dobře a nejsem hrubá paní.“ Perrin okamžitě souhlasil. Když už Faile chtěla sbírat zatoulaná zvířata a lidi, téhle tlupě chtěl aspoň pomoci i on. Možná s ním budou ve větším bezpečí než se takhle toulat.
Maighdin se začala dávit a málem upustila číši. Zamrkala na Faile a krajkou lemovaným lněným kapesníkem si otřela tváře. Židlička trochu zavrzala, když se obrátila, a kupodivu si začala prohlížet Perrina. „Já... ti děkuji,“ pravila nakonec. „Myslím...“ Další prohlídka, pak její hlas získal na síle. „Ano, děkuji ti a vděčně tvou laskavou nabídku přijímám. Musím to říci svým společníkům.“ Vstala, zaváhala, než odložila číši na tác, a pak se narovnala a roztáhla sukně v pukrleti vhodném pro palác. „Budu se snažit ti dobře sloužit, má paní,“ prohlásila vyrovnaně. „Smím se vzdálit?“ Když Faile kývla, Maighdin udělala další pukrle, a než se otočila, dva kroky couvla! Perrin se poškrábal ve vousech. Další osoba, která se mu bude klanět pokaždé, když se otočí.
Stanová chlopeň ještě za Maighdin nespadla a Faile odložila číši, zasmála se a zadupala. „Ach, Perrine, líbí se mi. Má odvahu! Vsadím se, že by ti kvůli těm praporům spálila fousy, kdybych tě nebyla zachránila. Ach, ano. Odvahu!“
Perrin zavrčel. Zrovna tohle potřeboval. Další ženskou, která mu bude pálit fousy. „Slíbil jsem pantátovi Gillovi, že se o ně postarám, Faile, ale... Uhádneš, co chtěla Lini? Chtěla, abych provdal Maighdin za toho chlapíka Tallanvora. Prostě je postavil vedle sebe a oddal je, ať by říkali cokoliv! Tvrdila, že prý to chtějí.“ Nalil si čaj a posadil se na židli, kterou opustila Maighdin, nevšímaje si poplašného skřípění židle pod jeho váhou. „V každém případě je ten nesmysl nejmenší starost. Pantáta Gill říká, že Amador dobyli Seanchané, a já mu věřím. Světlo! Seanchané!“
Faile spojila konečky prstů a zadívala se přes ně do prázdna. „To by mohlo být ono,“ přemítala. „Většina služebných je lepší vdaná. Možná bych to měla zařídit. A pro Breanu rovněž. Podle toho, jak utíkala zkontrolovat toho kolohnáta, jakmile si umyla obličej, už měli být svoji dávno. Měla v očích ten lesk. Takové chování u svých služek nesnesu, Perrine. To vede jen k slzám, vzájemnému obviňování a mrzoutění. A Breana by mohla dopadnout hůř.“
Perrin na ni zíral. „Slyšela jsi mě?“ optal se pomalu. „Seanchané dobyli Amador! Seanchané, Faile!“
Trhla sebou - ona vážně přemýšlela o svatbě těch ženštin! - a pak se na něj pobaveně usmála. „Amador je ještě daleko, a jestli se s těmi Seanchany setkáme, tak ty je určitě zvládneš. Nakonec jsi mě naučil sedat na tvé ruce, ne?“ Tohle tvrdila, třebaže on to u ní nikdy nepozoroval.
„S nima by to mohlo být kapku těžší než s tebou,“ pronesl suše a ona se znovu usmála. Z nějakého důvodu byla cítit potěšením. „Přemýšlím o tom, že pošlu Gradyho nebo Nealda, aby varovali Randa, ať už říkal cokoliv.“ Faile zuřivě zavrtěla hlavou a úsměv zmizel, on však pokračoval. „Kdybych věděl, jak ho najít, udělal bych to. Musí existovat způsob, jak mu podat zprávu, aniž by to někdo zjistil.“ Rand na tom trval víc než na utajení před Masemou. Rand Perrina naoko vyhnal a nikdo neměl vědět, že mezi nimi zůstalo něco víc než zlá krev.
„On to ví, Perrine. Jsem si tím zcela jistá. Maighdin viděla po celém Amadoru holubníky. Seanchané se na ně ani nepodívali dvakrát. Touhle dobou už to musel slyšet každý kupec, co obchoduje s Amadorem, a Bílá věž taky. Věř mi, Rand to určitě ví. Musíš věřit tomu, že ví, co je nejlepší. Aspoň v tomhle.“ Vždycky si tím nebyla tak jistá.
„Možná,“ zabručel Perrin podrážděně. Snažil se nedělat si starosti kvůli Randovu duševnímu zdraví, ale vedle Randa vypadal Perrin i v té nejpodezíravější náladě jako dítě na louce. Nakolik Rand důvěřoval i jemu? Nechával si věci pro sebe, měl plány, které nikdy nikomu neprozradil.
Perrin vydechl, opřel se a polkl čaj. Pravdou bylo, že ať šílený či zdravý, Rand měl pravdu. Kdyby Zaprodanci měli podezření, co má za lubem, nebo i Bílá věž, našli by nějaký způsob, jak mu kovadlinu převrhnout na nohy. „Aspoň můžu dát věžovým špehům míň informací. Tentokrát ten pitomej prapor spálím." A Vlčí hlavu taky. Možná si musel hrát na urozeného pána, ale mohl to dělat bez nějaké zatracené vlajky!
Faile kriticky našpulila plné rty a lehce zavrtěla hlavou. Vstala, klekla si k němu a vzala do rukou jeho zápěstí. Perrin ji ostražitě pozoroval. Když se na něj takhle pozorně dívala, tak vážně, chtěla mu sdělit něco důležitého. Buď to, nebo mu pověsit na nos bulíky. Její pach mu nic neprozradil. Snažil se ji nečichat. Bylo příliš snadné se v jejím pachu ztratit, a pak by mu bulíky na nos jistě pověsila. Jednu věc se od svatby naučil. Při jednání se ženou potřebuje muž vzít rozum do hrsti. A příliš často mu ani to nestačilo. Ženy si dělaly, co chtěly, stejně jistě jako Aes Sedai.
„Možná bys to měl znovu uvážit, manželi,“ zamrmlala. Lehce se usmívala, jako by zase věděla, nač myslí. „Pochybuju, že někdo z těch, kdo nás viděl od příjezdu do Ghealdanu, ví, co je Rudý orel. Avšak kolem města velkého jako Bethal to někdo určitě vědět bude. A čím déle musíme honit Masemu, tím větší je šance, že narazíme na někoho, kdo ho pozná.“ Nenamáhal se jí říkat, že to je o důvod víc, proč by se měl toho praporu zbavit. Faile nebyla hloupá a myslelo jí to mnohem rychleji než jemu. „Tak proč si ho nechávat,“ zeptal se pomalu, „když jenom přitáhne pozornost k pitomci, o kterém si budou všichni myslet, že se snaží vytáhnout z hrobu Manetheren?“ V minulosti se o to již někteří pokusili, muži i ženy. Jméno Manetherenu neslo silné vzpomínky a hodilo se každému, kdo chtěl začít povstání.
„Poněvadž přitáhne pozornost.“ - Naklonila se blíž. - „K muži, který se opět snaží pozvednout Manetheren. Menší lidé se na tebe usmějí a budou doufat, že brzy zase pojedeš dál, a jakmile budeš pryč, zapomenou na tebe. A ti větší, ti toho mají před očima tolik, že se nepodívají podruhé, pokud je nezataháš za nos. Ve srovnání se Seanchany, prorokem nebo bělokabátníky je muž, co se snaží pozvednout Manetheren, jen malej tuřín. A podle mýho se dá klidně říct, že se na to vykašle i Věž, aspoň prozatím.“ Usmála se víc a světlo v očích prozrazovalo, že přichází k nejdůležitějšímu bodu. „Ale nejdůležitější je, že si nikdo nebude myslet, že ten muž dělá něco jinýho.“ Najednou úsměv zmizel a ona ho tvrdě píchla do nosu. „A neříkej si pitomec, Perrine ťBashere Aybaro. Rozhodně ne takhle. Nejsi pitomec a mně se to nelíbí.“ V jejím pachu vyskočily ostny, ne skutečný hněv, ale potěšená taky nebyla.