Rtuť. Ledňáček poletující rychleji než myšlenka. Tedy rozhodně rychleji než jeho myšlenky. Nikdy by ho ani nenapadlo se skrýt tak... nápadně. Ale chápal, že je to rozumné. Bylo to jako skrývat skutečnost, že je člověk vrah, tak, že se prohlásí za zloděje. Mohlo by to však fungovat.
Zasmál se a políbil ji na prsty. „Prapor zůstane,“ řekl. Asi bude muset zůstat i Vlčí hlava. Krev a zatracenej popel! „Alliandra se ale musí dozvědět pravdu. Kdyby si myslela, že mě Rand chce dosadit za krále Manetherenu a zabrat její území...“
Faile náhle vstala a otočila se tak rychle, až se lekl, že udělal chybu, když se zmínil o královně. Alliandra mohla příliš snadno vést k Berelain, a Faile byla cítit... vztekle. Ostražitě. Ale přes rameno řekla: „Alliandra nebude pro Perrina Zlatookého znamenat žádný potíže. Ten pták už je v kleci, manželi, takže je čas přemýšlet o tom, jak najít Masemu.“ Půvabně si klekla vedle malé truhly u stěny stanu, jediné bez přehozu, zvedla víko a začala vyndávat stočené mapy.
Perrin doufal, že má s Alliandrou pravdu, protože nevěděl, co by dělal, pokud by se mýlila. Kdyby jenom byl zpolovice takový, za jakého jej měla. Alliandra byla pták v kleci, Seanchané padnou kvůli Perrinovi Zlatookému jako loutky a on chytí proroka a odvede ho k Randovi, i kdyby měl Masema kolem sebe deset tisíc mužů. Nikoliv poprvé si uvědomil, že ačkoliv ho její hněv bolí a mate, nejvíc se bál, že ji zklame. Kdyby v jejích očích někdy uviděl zklamání, vyrval by si srdce z těla.
Klekl si k ní a pomohl jí rozložit největší mapu s vyobrazeným jihem Ghealdanu a severem Amadicie. Studoval ji, jako by z pergamenu mělo vyskočit Masemovo jméno. Měl víc důvodů než Rand, aby toužil po úspěchu. Cokoliv jiného, ale Faile prostě nemohl zklamat.
Faile ležela ve tmě a poslouchala, dokud si nebyla jistá, že Perrin spí, pak vyklouzla z pokrývek. S lítostí a pobavením zároveň si přetáhla přes hlavu noční košili. Skutečně si myslel, že nezjistí, že tu postel jednou ráno schoval v lesíku, zatímco ostatní nakládali vozy? Ne že by jí na tom záleželo, aspoň ne moc. Byla si jistá, že na zemi spávala stejně často jako on. Samozřejmě předstírala překvapení a zlehčovala to. Cokoliv jiného a on by se začal omlouvat, možná by se i pro tu postel vrátil. Zvládnout manžela je umění, tvrdila její matka. Bylo to pro Deiru ni Ghaline někdy tak těžké?
Bosýma nohama vklouzla do trepek, hodila na sebe hedvábný župan a pak s pohledem na Perrina zaváhala. Kdyby se probudil, viděl by ji jasně, ale pro ni byl jenom hromádkou ve stínu. Přála si, aby tu teď byla její matka a poradila jí. Perrina milovala tělem i duší a on ji neustále mátl. Skutečně porozumět mužům bylo samozřejmě nemožné, jenže on se tolik lišil od těch, s nimiž vyrůstala. Nikdy se nenaparoval, a místo aby sám sebe shazoval, byl... skromný. Nevěřila, že by muž mohl být skromný! Trval na tom, že vůdcem se stal jenom náhodou, a tvrdil, že vést neumí, i když muži, s nimiž se setkal, byli ochotní ho po hodině následovat. Myslel si, že mu to myslí pomalu, když svým pomalým, pečlivým uvažováním dohlédl tak hluboko, že musela tancovat veselou gigu, aby před ním vůbec něco utajila. Byl to úžasný muž, ten její kudrnatý vlk. Tak silný. A tak něžný. S povzdechem vyšla po špičkách ze stanu. Jeho sluch jí již několikrát způsobil potíže.
Tábor byl zcela tichý, měsíc ve třetí čtvrti na bezmračné obloze vydával dost světla, jako by byl v úplňku, takže ani nebyly vidět hvězdy. Pronikavě zakřičel nějaký noční pták, ale utichl po sovím zahoukání. Kupodivu vál slabý vánek a snad bylo i chladněji. Nejspíš se jí to jen zdálo. Noci byly chladné pouze ve srovnání se dny.
Většina lidí spala, tmavé hrbolky ve stínu pod stromy. Pár jich ještě bylo vzhůru, povídali si kolem ohňů, které ještě hořely. Faile se nesnažila schovávat, ale nikdo si jí nevšiml. Někteří podřimovali vsedě, hlavy jim klesaly. Kdyby nevěděla, jak dobře pracují muži na hlídce, myslela by si, že by tábor překvapilo i stádo splašeného dobytka. Samozřejmě v noci budou na stráži také Děvy, ale nezáleželo na tom, jestli ji uvidí i ony.
Vozy s velkými koly tvořily dlouhé řady, pod něž si zalezli sluhové a teď již chrápali. Většina sluhů. Jeden oheň ještě hořel. Seděli kolem něj Maighdin a její přátelé. Mluvil Tallanvor a zuřivě se rozháněl rukama, ale jen muži mu zřejmě věnovali pozornost, ač on hovořil k Maighdin. Nebylo překvapením, že měli v rancích lepší šaty než ty, co měli na sobě, avšak jejich bývalá paní musela být hodně velkorysá, když všem svým lidem rozdávala hedvábí, a Maighdin měla skutečně dobře ušité šaty, takže možná ji měla jejich paní v oblibě.
Faile pod nohou praskla malá větvička a oni otočili hlavu. Tallanvor se začal zvedat a zpola tasil meč, než si všiml, jak si v měsíčním světle zvedá sukni. Měli se víc na pozoru než Dvouříčtí za ní. Chvíli na ni jenom civěli, pak se Maighdin ladně zvedla a udělala hluboké pukrle a ostatní se spěšně řídili jejím příkladem s různou obratností. Jen Maighdin a Balwer vypadali klidní, Gill se nervózně usmíval.
„Pokračujte v tom, co jste dělali,“ vybídla je Faile laskavě. „Ale nezůstávejte moc dlouho vzhůru. Zítra vás čeká plno práce.“ Prošla kolem, když se však ohlédla, oni stále ještě stáli a dívali se za ní. Byli jako králíci, kteří pořád dávají pozor na lišky. Napadlo ji, jak dobře asi zapadnou. V příštích pár týdnech bude mít spoustu práce naučit je pracovat tak, jak si přála, a taky se o nich něco dozvědět. Obojí bylo pro dobře vedenou domácnost důležité. Bude si na to muset najít čas.
Ale dlouho na ně nemyslela. Brzy došla za vozy, ale ne za okruh dvouříčských hlídek. Dvouříčtí muži budou mít hlídky mezi stromy. Neproklouzne jim ani myš - občas dokonce zahlédli i některou Děvu - ale dávali pozor na ty, kteří by se snažili proklouznout do tábora, ne z něj. Nehlídali ty, kdo měli právo tu být. Na malé mýtince na ni čekali lidé.
Několik mužů se uklonilo a Parelean šel málem na koleno, než se zarazil. Pár žen udělalo pukrle, což v mužských šatech vypadalo dost divně, a pak rozpačitě sklopily oči, když si uvědomily, co udělaly. Dvorské chování měli vrozené, jakkoliv se snažili převzít aielské zvyky. Aspoň to, o čem věřili, že to jsou aielské zvyky. Občas tím, v co věřili, pěkně vyděsili Děvy. Perrin je nazýval hlupáky a jistým způsobem jimi i byli, ale odpřisáhli jí svou věrnost, tihle Cairhieňané a Tairenové - vodní přísahou, jak napodobovali Aiely - a díky tomu jí patřili. Mezi sebou začali své „společenstvo“ nazývat Cha Faile, Sokolí spár, i když chápali, že je nutné udržet to v tajnosti. Nebyli úplně padlí na hlavu. Vlastně se docela podobali těm mladým mužům a ženám, s nimiž vyrůstala.
Ti, které brzy ráno poslala pryč, se právě vrátili, protože ženy mezi nimi se ještě převlékaly ze šatů, které musely z nezbytí nosit. Dokonce i jediná žena oblečená jako muž by v Bethalu vzbudila pozornost, nemluvě o pěti. Na mýtině se míhaly sukně a spodničky, kabáty, košile a spodky. Ženy dávaly najevo, že jim nevadí svlékat se před ostatními, dokonce i před muži, poněvadž to očividně nevadilo ani Aielům, ale spěch a funění je usvědčovaly ze lži. Muži přešlapovali a předstírali, že se na polosvlečené ženy nedívají. Faile si přitáhla župan přes noční košili. Víc se obléknout nemohla, aby se Perrin neprobudil, ale nepředstírala, že je jí to příjemné. Nebyla Domanka, aby své dvořany přijímala v lázni.