Выбрать главу

„Odpusť, že jdeme pozdě, má paní Faile,“ supěla Selanda a oblékala si kabátec. Její cairhienský přizvuk byl zvlášť silný. Ani na Cairhieňanku nebyla moc vysoká, ale dařilo se jí slušně naparovat, tvářit se drze, naklánět hlavu a držet ramena. „Vrátily bychom se dřív, ale strážní u brány dělali potíže a nechtěli nás pustit ven.“

„Jaký potíže?“ zeptala se Faile ostře. Kdyby to jen mohla vidět na vlastní oči. Kdyby jen nechal Perrin jít ji, místo té cuchty. Ne, nebude myslet na Berelain. Nebyla to Perrinova chyba. Opakovala si to dvacetkrát denně jako modlitbu. Ale proč byl tak slepý? „Jaký potíže?“ Roztřeseně se nadechla. Potíže s manželem by nikdy neměly ovlivnit tón, jakým se mluví s vazaly.

„Nic důležitého, má paní.“ Selanda si rychle připjala meč. „Nějaké chlápky před námi nechali projet s vozy, aniž se na ně znovu podívali, ale ženy, co odcházejí do noci, jim dělaly starosti.“ Některé ženy se zasmály. Pět mužů, kteří šli také do Bethalu, se podrážděně vrtělo, nepdchybně proto, že je nepovažovali za dostatečnou ochranu. Zbytek Cha Faile vytvořil půlkruh za těmi deseti a všichni upřeně Faile pozorovali a poslouchali. V měsíčním světle jim nebylo vidět do obličeje.

„Povězte mi, co jste viděli,“ nařídila jim Faile klidněji. Mnohem lepší.

Selanda podala přehledné hlášení, a jakkoliv si Faile přála, aby byla šla sama, musela přiznat, že oni toho viděli skoro tolik, kolik by si přála. Ulice Bethalu byly i v nejrušnějších hodinách téměř prázdné. Lidé se co nejvíc drželi doma. Do města i ven proudilo jen málo obchodníků, ale přece jen se i do této části Ghealdanu pár kupců odvážilo, a z venkova přicházelo stěží dost jídla, aby nakrmilo obyvatelstvo. Většina měšťanů byla otupělá, báli se toho, co leželo za hradbami, a upadali stále hlouběji do apatie a zoufalství. Všichni si dávali pozor na jazyk ze strachu z prorokových špehů a na oči také, ze strachu, že by je mohli považovat za špehy. Prorok měl hluboký účinek. Například bez ohledu na to, kolik banditů se potulovalo po okolí, zloději a berkové z Bethalu úplně vymizeli. Prý prorokovým trestem za krádeže bylo useknout muži ruce. Na jeho lidi se to ale zřejmě nevztahovalo.

„Královna každý den projíždí městem, ukazuje se, aby lidem zvedla náladu,“ pokračovala Selanda, „ale myslím, že to moc nepomáhá. Tady na jihu dělá pokroky, když lidem připomíná, že mají královnu. Jinde bude mít možná větší úspěch. Městská stráž se přidala k hlídkám na hradbách a všichni vojáci až na hrstku taky. Možná se tak lidé ve městě cítili bezpečněji. Dokud se nepřesune. Na rozdíl od ostatních se Alliandra zřejmě nebála, že jí prorok vleze za hradby. Procházela se sama v zahradách u paláce urozeného pána Telabina, ráno i večer, jen s několika málo vojáky, kteří trávili většinu času v kuchyni. Všichni ve městě si zjevně dělají starosti kvůli jídlu, s tím, jak dlouho ho bude dost, stejně jako kvůli prorokovi. Vlastně, má paní, přes všechny stráže na hradbách si myslím, že kdyby se Masema objevil u brány třeba sám, město by mu nejspíš vydaly.“

„Baže vydaly,“ přisadila si opovržlivě Meralda a také se opásala mečem, „a žebraly o slitování.“ Meralda, tmavá a robustní, byla vysoká jako Faile, ale když se na ni Selanda zamračila, sklonila hlavu a zamumlala odpověď. Nebylo pochyb o tom, kdo po Faile Cha Faile vede.

Byla ráda, že není třeba měnit precedens, který zavedli. Selanda z nich byla nejbystřejší až na Pareleana a jen Arella a Camaille byly rychlejší. A Selanda měla něco navíc, umíněnost, jako by již čelila nejhoršímu strachu ve svém životě a už nic na světě nemohlo být horší. Samozřejmě chtěla mít nějakou jizvu, jako měly Děvy. Faile měla pár malých jizev, většinou známky cti, ale skutečně po nich toužit byla pitomost. Aspoň po tom Selanda netoužila příliš neústupně.

„Udělali jsme mapu, jak jsi chtěla, má paní,“ dokončila malá žena a vrhla na Meraldu varovný pohled. „Označili jsme palác urozeného pána Telabina zezadu, jak to jen šlo, ale bojím se, že jsou to jenom zahrady a stáje.“

Faile se v měsíčním světle nesnažila rozeznat čáry na papíru, který rozbalila. Škoda že nemohla jít sama. Sama by byla mohla obhlédnout i vnitřek paláce. Ne. Co se stalo, stalo se, jak by nejspíš řekl Perrin. A stačilo to. „Jste si jistí, že nikdo neprohledává vozy, které odjíždějí z města?“ I v bledém světle viděla zmatek na mnoha tvářích před sebou. Nikdo netušil, proč je do Bethalu posílala.

Selanda se ale zmateně netvářila. „Ano, má paní,“ řekla klidně. Byla docela bystrá a rychle jí to myslelo.

Zvedl se vítr a zašustil listím na stromech i suchým listím na zemi. Faile zatoužila mít Perrinovy uši. A taky jeho nos a oči. Nevadilo, pokud by ji někdo spatřil se svými dvořany, ale špehové by byli něco jiného. „Vedla sis dobře, Selando. Vy všichni.“ Perrin znal zdejší nebezpečí, bylo skutečné, stejně jako na jihu. Znal ho, jenže jako většina mužů myslel stejně často srdcem jako hlavou. Manželka musela být praktická a chránit manžela před potížemi. To byla první rada, kterou jí dala matka o životě v manželství. „Za rozbřesku se vrátíte do Bethalu, a jestli ode mě dostanete zprávu, uděláte tohle...“

Dokonce i Selanda vykulila zděšeně oči, když pokračovala, ale nikdo ani nešpitl na protest. Faile by překvapilo, kdyby to udělali. Její příkazy byly k věci. Bude tu menší nebezpečí, ale za daných okolností ani zdaleka ne takové, jaké by být mohlo.

„Jsou nějaké otázky?“ zeptala se nakonec. „Všichni pochopili?"-

Cha Faile odpověděli jednohlasně. „Žijeme, abychom sloužili naší paní Faile.“ A to znamenalo, že budou sloužit jejímu milovanému vlkovi, ať už to on chtěl nebo ne.

Maighdin sebou házela v pokrývkách na tvrdé zemi a spánek nepřicházel. Tak se nyní jmenovala, nové jméno pro nový život. Maighdin, po své matce, a Dorlainová podle rodiny na panství, které jí kdysi patřilo. Nový život za starý, jenž byl pryč, ale svazky v srdci nebylo možné zpřetrhat. A teď... Teď...

Slabě zašustilo listí a ona zvedla hlavu a viděla, jak mezi stromy prochází nezřetelná postava. Urozená paní Faile se vracela do svého stanu z nějaké procházky. Příjemná mladá žena, s laskavým srdcem, přívětivá. Ať už byl její manžel kdokoliv, ona byla téměř jistě urozeného rodu. Ale mladá. Nezkušená. To by mohlo pomoci.

Maighdin nechala klesnout hlavu na plášť, který si složila pod hlavu místo polštáře. Světlo, co to tu dělá? Dává se do služby jako komorná nějaké dámy! Ne. Bude aspoň důvěřovat sobě. Sebedůvěru mohla najít. Mohla. Pokud bude hledat hodně hluboko. Zadržela dech, když se opodál ozvaly kroky.

Tallanvor půvabně poklekl vedle ní. Byl bez košile a měsíční světlo se mu lesklo na hladkých, svalnatých prsou a ramenou, tvář měl ve stínu. Mírný vánek mu rozvlnil vlasy. „Co je tohle za šílenství?“ optal se tiše. „Vstoupit do služby? Co máš v plánu? A neříkej ten nesmysl o novém životě. Nevěřím tomu. Nikdo tomu nevěří.“

Snažila se obrátit na druhou stranu, jenže on jí položil ruku na rameno. Netlačil, ale zastavil ji stejně jistě jako kleštěmi. Světlo, prosím, ať se netřese. Světlo ji nevyslyšelo, ale aspoň se jí podařilo udržet vyrovnaný hlas. „Jestli sis toho nevšiml, tak se teď musím otáčet sama. Lepší jako komorná urozené paní než šenkýřka v taverně. Klidně můžeš jít dál sám, jestli se ti služba nelíbí.“