Tallanvor a Lamželezo šli hned za ženami a Lamželezo se klaněl stejně vážně jako Tallanvor, jenž byl téměř zachmuřený. Perrin si povzdechl a taky se uklonil, načež oba muži nadskočili a vytřeštěně se za ním dívali. Lini zaječela a oba zašli do stanu.
Faile po něm jen bleskla úsměvem a zamířila k vozům. Střídavě mluvila k Baselu Gillovi po jedné straně a Sebbanu Balwerovi po druhé. Oba muži drželi lucerny a svítili jí. Samozřejmě že ta banda idiotů s ní držela krok tak, aby ji slyšeli, kdyby zvýšila hlas, nafukovali se, hladili jílce a rozhlíželi se do šera, jako by čekali útok, nebo v něj doufali. Perrin se zatahal za bradku. Vždycky si našla spoustu práce a nikdo jí ji nebral. Nikdo by se neodvážil.
Na obzoru se ještě neukázaly ani první paprsky svítání, ale Cairhieňané se již motali kolem vozů, a čím blíž byla Faile, tím rychleji se pohybovali. Než k nim došla, všichni poklusávali a lucerny se v šeru houpaly. Dvouříčtí muži, zvyklí na rolnický život, připravovali snídani, někteří se smáli a šuškali kolem ohňů na vaření, někteří remcali, avšak většina pracovala. Pár se jich snažilo zůstat v pokrývkách, ale ty zcela neobřadně vykopali. Grady a Neald byli také vzhůru, jako vždycky stranou od ostatních, stíny v černých kabátech mezi stromy. Perrin si nevzpomínal, že by je viděl bez těch kabátů, vždy zapnutých až ke krku, čistých a ráno nezmačkaných, ať už večer vypadali jakkoliv. Společně procvičovali figury šermu, jako každé ráno. Bylo to lepší než jejich večerní cvičení, kdy seděli se zkříženýma nohama, rukama na kolenou a dívali se do prázdna. Nikdy neudělali něco, co by ostatní viděli, ale v táboře nebylo člověka, který by nevěděl, co provádějí, a nedržel se, co nejdál to bylo možné. Dokonce ani Děvy by jim nevstoupily do zorného pole.
Perrin si překvapeně uvědomil, že něco schází. Faile mu vždycky nejdřív poslala muže s miskou husté kaše, kterou snídávali, ale dnes ráno asi měla moc práce. Perrin se rozzářil a spěchal k ohňům v naději, že si pro jednou bude moci svou kaši nabrat sám. Byla to malá naděje.
Flann Barstere, vyzáblý chlapík s rýhou v bradě, mu vyšel vstříc a strčil mu do rukou vyřezávanou misku. Flann byl z hlídeckého konce vesnice a Perrin ho moc dobře neznal, ale několikrát spolu byli na lovu a jednou mu Perrin pomáhal vytáhnout tátovu krávu z bažiny v Luhu. „Urozená paní Faile mi řekla, abych ti to přinesl, Perrine,“ vyhrkl Flann. „Neřekneš jí, že jsem zapomněl, viď? Neřekneš jí to? Našel jsem trochu medu, tak jsem ti ho tam přidal.“ Perrin se snažil nevzdychat. Aspoň si Flann pamatoval jeho jméno.
No, možná nemůže dělat ty nejjednodušší práce sám, ale stále byl zodpovědný za muže, kteří jedli pod stromy. Bez něj by byli se svými rodinami, připravovali se ke každodenním pracím na statku, dojení krav a štípání dříví, místo aby uvažovali, jestli budou muset před západem slunce někoho zabít nebo zda někdo zabije je. Perrin rychle spolykal kaši a řekl Aramovi, ať se v klidu nasnídá, ale muž se zatvářil tak sklíčeně, že povolil, a tak ho Aram následoval cestou po táboře. Ta cesta ho nijak netěšila.
Když se přiblížil, muži odkládali misky a dokonce vstávali, dokud neprošel. Skřípal zuby pokaždé, když mu někdo, s kým vyrostl, nebo hůř, muž, který si ho jako kluka posílal pro věci, řekl urozený pane Perrine. Nedělali to všichni, ale i tak jich bylo příliš mnoho. Příliš mnoho. Po čase jim přestal říkat, ať toho nechají, z čiré únavy. Příliš často odpověď zněla: „Ach! Cokoliv řekneš, urozený pane Perrine.“ Stačilo to, aby začal výt!
Přesto se u každého zastavil a prohodil s ním pár slov. Ale hlavně měl oči otevřené. A nos. Všichni věděli, že mají udržovat luky v dobrém stavu a starat se o opeření a hlavice šípů, ale někteří měli prošlapané podrážky nebo prodřené pudlo, aniž by si toho všimli, nebo nechali zhnisat puchýře, protože zatím neměli čas s nimi něco udělat. Pár jich mělo ve zvyku přihnout si, kdykoliv to šlo, a dvěma třem to vůbec nesvědčilo. Den předtím, než dorazili do Bethalu, byli v malé vesničce, kde měli jen tři hospody.
Bylo to zvláštní. Když mu panímáma Luhhanová nebo jeho máma říkaly, že potřebuje nové boty nebo spravit spodky, vždycky ho to uvedlo do rozpaků, a on si byl jistý, že by ho totéž od někoho jiného podráždilo, ale od prošedivělého dědka Jondyna Barrana po nejmladšího kluka dvouříčtí muži prostě řekli: „No máš pravdu, urozený pane Perrine, hned na to dohlídnu,“ nebo něco podobného. Několik jich přichytil, jak se na sebe zubí, když se vydal dál. A byli cítit potěšením! Když ze sedlových brašen Joriho Congara - hubeňoura, který jedl dvakrát víc než ostatní a vždycky vypadal, že už týden nevzal do huby, třebaže to uměl s lukem, a při sebemenší příležitosti se zpíjel pod obraz a kromě toho měl nenechavé prsty - vyhrabal džbánek hruškovice, Jori na něj vykulil oči a rozhodil rukama, jako by netušil, odkud se ten džbánek vzal. Když ale Perrin vylil hruškovici na zem, Jori se zasmáclass="underline" „Na urozenýho pana Perrina nikdo nevyzraje!“ Mluvil pyšně! Občas měl Perrin dojem, že je tu jediná duševně zdravá osoba.
A všiml si ještě jedné věci. Všechny do jednoho zajímalo, co neříká. Jeden po druhém vrhali pohledy na prapory, které občas na žerdích zapleskaly v závanu větru, Rudá vlčí hlava a Rudý orel. Dívali se na prapory a dívali se na něj a čekali na rozkaz, který od chvíle, kdy dorazili do Ghealdanu, vydal pokaždé, když je vytáhli. A dost často i předtím. Až na to, že včera nic neřekl a dneska taky ne a viděl, jak se tváří zadumaně. Nechával za sebou hloučky mužů, kteří se dívali na prapory a na něho a vzrušeně si mumlali. Nenamáhal se je poslouchat. Co řeknou, jestli se zmýlil, jestli se bělokabátníci nebo král Ailron rozhodnou tak, že nechají proroka a Seanchany na pokoji dost dlouho, aby rozdupali údajnou vzpouru? Měl za ně zodpovědnost a už nechal zabít dost z nich.
Než skončil, slunce se vyhouplo nad obzor, světem se šířilo ostré ranní světlo, a Tallanvor s Lamželezem ve stanu pod Liniiným dohledem vytahovali truhly. Maighdin a Breana na plácku suché trávy probíraly jejich obsah, hlavně pokrývky a povlečení a dlouhý jasný pruh hedvábného saténu, který měl zakrývat postel, již zašantročil. Faile musela být uvnitř, protože hejno idiotů dřepělo opodál. Oni nic nenosili a netahali. Byli užiteční jako krysy ve stodole.
Perrina napadlo, že se podívá na Loudu a Tanečníka, ale když se mezi stromy podíval na koně, všimli si ho. Tři podkováři ho dokonce začali znepokojeně sledovat. Byli to hranatí muži v kožených zástěrách, podobní si jako vejce vejci, i když Falton měl pouze věneček bílých vlasů kolem holé lebky, Aemin byl prošedivělý a Jerasid ještě nebyl ani ve středních letech. Perrin při pohledu na ně zavrčel. Kdyby na některého koně vložil ruku, stáli by mu za zády, kdyby zvedl nohu, valili by oči. Jedinkrát, když se pokusil Loudovi vyměnit starou podkovu, všech šest podkovářů přiběhlo a bralo mu nástroje zpod rukou a málem koně porazili, jak se hnali do práce.
„Bojí se, že jim nevěříš,“ řekl náhle Aram. Perrin se na něj překvapeně podíval a Aram se ošil. „S několika jsem mluvil. Myslí si, že když se pán stará o své koně, tak to musí být proto, že jim nedůvěřuje. Mohl bys je poslat pryč a oni by se neměli jak vrátit.“ Z jeho tónu bylo jasné, že podle něj jsou pěkní pitomci, když si myslí něco takového, ale po Perrinovi šlehl pohledem a znovu znepokojeně pokrčil rameny. „Myslím, že jsou v rozpacích. Jestli se nebudeš chovat tak, jak by se podle nich měl urozený pán chovat, tak se to podle jejich názoru odrazí na nich.“