Aram si sice dělal chutě na každou hezčí ženu, ale v tomto okamžiku se mu podařilo vypadat zároveň překvapeně i uraženě. „Jak si přeješ, urozený pane Perrine,“ zamumlal trochu mrzutě. „Hned jsem zpátky.“
„Budu u Aielů.“
Aram zamrkal. „Aha. Ano. No, možná to bude nějakou chvilku trvat, jestli se s nimi mám spřátelit. Mně připadají, že se do přátelství zrovna nehrnou.“ A tohle říkal muž, který se podezíravě díval na každého, kdo se k Perrinovi přiblížil, kromě Faile, a nikdy se neusmál na nikoho, kdo nenosil sukni.
Nicméně odešel a dřepl si na paty tam, kde si mohl popovídat s Gillem a ostatními. I na tuto vzdálenost byla velice patrná jejich nerozhodnost. Pokračovali v práci a jenom tu a tam prohodili slovo s Aramem, a spíš se dívali po sobě než na něho. Bázliví jako zelené křepelky v létě, když lišky učí liščata lovit. Ale aspoň mluvili.
Perrin si říkal, do jakého maléru se Aram dostal s Aiely - vždyť na to snad ani nemohl mít čas! - ale nepřemýšlel o tom dlouho. Každé vážné potíže s Aiely obvykle znamenaly něčí smrt, byť ne Aielů. Vlastně se na setkání s moudrými sám zrovna dvakrát netěšil. Obešel kopec, ale místo aby vylezl nahoru, nohy ho zanesly až k Mayenerům. Od jejich tábora se držel co nejdál, a nejen kvůli Berelain. Mít dobrý čich bylo občas nevýhodou.
Naštěstí svěží větřík odnášel větší část zápachu pryč, třebaže s horkem toho moc nenadělal. Po tvářích hlídek v červené zbroji na koních se řinul pot. Když ho jezdci spatřili, ještě se v sedlech narovnali, což něco prozrazovalo. Dvouříčtí jezdili jako muži mířící na pole, ale Mayenerové byli jako sochy v sedlech. Bojovat však uměli. Světlo dej, aby to nebylo třeba.
Než Perrin prošel mezi hlídkami, přiběhl k němu Havien Nurelle a cestou si dopínal kabát. Za ním se hnala asi desítka důstojníků, všichni v kabátech, někteří si ještě připínali červené kyrysy. Dva tři měli pod rukou strčenou přilbu s tenkým červeným chocholem. Většina byla o dost starší než Nurelle, někteří i dvakrát, prošedivělí muži se zjizvenou tváří, ale Nurelle se za odměnu, že pomáhal při záchraně Randa, stal Gallenneho zástupcem, jeho prvním poručíkem, jak tomu říkali.
„První se ještě nevrátila, urozený pane Perrine,“ vyhrkl Nurelle a uklonil se, což napodobili ostatní. Nurelle byl vysoký a štíhlý a nevypadal tak mladě jako před Dumajskými studnami. V očích měl stín, prozrazující, že viděl víc krve než veteráni z dvaceti bitev. Ale i když se tvářil vážněji, z jeho pachu byla stále cítit touha zalíbit se. Pro Haviena Nurelleho byl Perrin Aybara muž, který dokázal létat či chodit po vodě, kdyby se mu zachtělo. „Ranní hlídky nic neviděly, tedy ty, které se již vrátily. Jinak bych byl podal hlášení.“
„Samozřejmě,“ řekl mu Perrin. „Jenom... jsem se tu chtěl trochu porozhlídnout."
Chtěl se jen procházet táborem, dokud nesebere odvahu, aby se postavil moudrým, ale mladý Mayener ho následoval i s ostatními důstojníky a znepokojeně hlídali, jestli snad urozený pán Perrin neshledá na okřídlené gardě nějakou chybu. Vždy když narazili na muže s obnaženou hrudí hrající v kostky nebo na vojáka pochrupujícího, i když již dávno vyšlo slunce, Nurelle sebou trhl. Nemusel, podle Perrina byl tábor jako ze škatulky. Každý voják měl své pokrývky a sedlo místo polštáře jen dva kroky od místa, kde byl na dlouhém provaze napjatém mezi po prsa vysokými kůly uvázán jeho kůň. Ohně na vaření hořely dvacet kroků od sebe a mezi nimi byla nastavěná kopí s ocelovými špicemi do kuželů. Celý tábor vypadal jako krabice kolem pěti špičatých stanů, z nichž jeden byl zlatomodře pruhovaný a větší než ostatní čtyři dohromady. Vůbec se to tu nepodobalo náhodnému rozložení tábora Dvouříčských.
Perrin šel rychle dál a snažil se nevypadat jako úplný trouba. Nebyl si jistý, jak velký má úspěch. Rád by se zastavil a podíval se na koně - jen aby mohl zdvihnout nohu, aniž by někdo omdlel - ale měl na paměti, co mu řekl Aram, a neudělal to. Každého jeho pochůzka zřejmě lekala stejně jako Nurelleho. Korouhevníci s tvrdým pohledem zvedali muže na nohy, ačkoliv Perrin s kývnutím prošel kolem dřív, než všichni stáli. Za ním se neslo zmatené mumlání, zachytil také pár poznámek o důstojnících, zvlášť urozených pánech, a byl docela rád, že to Nurellemu a ostatním uniklo. Konečně se ocitl na kraji tábora a díval se do kopce ke stanům moudrých. Mezi roztroušenými stromy bylo vidět jen několik Děv a pár gai’šainů.
„Urozený pane Perrine,“ ozval se dost váhavě Nurelle. „Aes Sedai...“ Popošel blíž a drsně zašeptaclass="underline" „Vím, že přísahaly pánu Drakovi a... něco jsem viděl, urozený pane Perrine. Ony vykonávají táborové práce! Aes Sedai! Dnes ráno přišly Masuri a Seonid pro vodu! A včera, když ses vrátil... Včera jsem měl dojem, že odtamtud slyším... pláč. Nemohla to být jedna ze sester, samo sebou,“ dodal honem a zasmál se, aby ukázal, jak směšná je to představa, i když to byl dost roztřesený smích. „Přesvědčíš se, že je s nimi... všechno v pořádku?“ Vjel mezi čtyřicet tisíc Shaidů veda dvě stě kopiníků, avšak když mluvil o tomhle, hrbil se a ošíval. Pravdou ovšem bylo, že mezi čtyřicet tisíc Shaidů vjel, poněvadž to po něm chtěly Aes Sedai.
„Udělám, co půjde,“ zamumlal Perrin. Možná to bylo horší, než si myslel. Teď bude muset zabránit tomu, aby se věci ještě zhoršily. Pokud to půjde. Raději by se znovu postavil Shaidům.
Nurelle kývl, jako by mu Perrin slíbil vše, oč žádal, i víc. „Tak to je dobře,“ řekl a očividně se mu ulevilo. Úkosem se podíval na Perrina a sbíral odvahu mu říci ještě něco jiného, ale zřejmě to nebylo tak choulostivé jako Aes Sedai. „Slyšel jsem, že jsi nechal Rudého orla viset.“
Perrin málem nadskočil. I kolem kopce putovaly zprávy rychle. „Vypadá to správně,“ pronesl pomalu. Berelain bude muset zvědět pravdu, ale kdyby ji znalo příliš mnoho lidí, rozšířila by se z nejbližší vesnice, jíž by projeli, z nejbližšího statku. „Tohle bývala součást Manetherenu,“ dodal, jako by to Nurelle moc dobře nevěděl. Pravda! Už se dostal tak daleko, že ohýbal pravdu jako Aes Sedai, a navíc před lidmi, kteří stáli za ním. „Nikoliv poprvé tady tuhle vlajku vztyčili, to se vsadím, ale nikdo z těch chlapíků za sebou určitě neměl Draka Znovuzrozeného.“ A jestli už tohle nezaseje potřebná semínka, tak neumí vyorat jedinou brázdu.
Najednou si uvědomil, že ho spolu s důstojníky pozoruje i celá okřídlená garda. Nepochybně by vojáci rádi věděli, co asi říká, když táborem málem proběhl. Dokonce i hubený plešatějící starý voják Gallenne si zavolal svého osobního sluhu, aby se šel podívat, i Berelaininy komorné vyšly, dvojice baculatých žen s prostými rysy, oblečená do barev panina stanu. Perrin si skoro ničeho nevšiml, ale věděl, že musí vzdát chválu.
Zesílil hlas a řekclass="underline" „Kdybychom někdy museli čelit dalším Dumajským studnám, na okřídlenou gardu by bylo Mayene pyšné.“ To bylo první, co ho napadlo, ale když ta slova vypustil z úst, trhl sebou.
K jeho zděšení začali vojáci jásat a volat: „Perrin Zlatooký!“ a „Mayene za Zlatookého!“ a „Zlatooký a Manetheren!“ Muži tančili a křepčili a někteří popadli kopí z kuželů a mávali jimi, až ve vzduchu vlály červené fáborky. Prošedivělí korouhevníci to sledovali s rukama zkříženýma na prsou a pochvalně kývali. Nurelle zářil, a nebyl sám. Důstojníci s bílými vlasy a jizvami na tvářích se křenili jako kluci, kteří dostali pochvalu za to, co se naučili. Světlo, on je jediný duševně zdravý člověk, který zde zbyl! Modlil se, aby už nikdy neviděl další bitvu!