Napadlo ho, zda to způsobí potíže s Berelain. Rozloučil se s Nurellem a ostatními a vyrazil do svahu mezi suchými a usychajícími keři, z nichž žádný mu nesahal výš než k pasu. Pod nohama mu praskalo zhnědlé býlí. V táboře Mayenerů se ještě ozýval křik. I když první zjistí pravdu, nebude možná potěšená, že ho její vojáci takhle zdraví. Samozřejmě v tom mohlo být i něco dobrého. Možná se rozčílí natolik, že ho přestane otravovat.
Pod hřebenem se zastavil a poslouchal, jak jásot konečně utichá. Tady kvůli němu nikdo jásat nebude. Nízké hnědošedé stany moudrých měly stažené chlopně, všechny ženy byly uvnitř. V dohledu bylo jenom několik Děv. Dřepěly na patách pod kalinami, na nichž ještě bylo pár zelených lístků, a zvědavě si ho prohlížely. Rychle kmitaly prsty ve své znakové řeči. Po chvíli vstala Sulin, posunula si těžký nůž u pasu a zamířila k němu, vysoká šlachovitá žena s růžovou jizvou na snědé tváři. Podívala se směrem, odkud přišel, a zřejmě se jí ulevilo, že je sám, i když u Aielů se to často těžko poznávalo.
„To je dobře, Perrine Aybaro,“ pravila tiše. „Moudré nejsou rády, když je nutíš chodit k sobě. Jenom hlupák uráží moudré a já tě za hlupáka nepovažovala.“
Perrin si zamnul bradu. Držel se pryč od moudrých - a Aes Sedai - jak to jen šlo, ale nehodlal je nutit, aby chodily za ním. Jenom se v jejich přítomnosti necítil dobře. Mírně řečeno. „No, teď potřebuju mluvit s Edarrou,“ sdělil jí. „O Aes Sedai.“
„Nakonec jsem se možná zmýlila,“ řekla suše Sulin. „Ale vyřídím jí to.“ Obrátila se, ale ještě se zarazila. „Pověz mi něco. Teryl Wynter a Furen Alharra jsou blízcí Seonid Traighan - jako první bratři s první sestrou, ona nemá ráda muže jako muže - a přesto se nabídli, že za ni převezmou její trest. Jak ji mohli tak zahanbit?“
Perrin otevřel ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Zpoza kopce vyšli dva gai’šainové, vedoucí po dvou aielských nákladních mulách. Bíle odění muži prošli jenom pár kroků od nich, míříce dolů k potoku. Nebyl si jistý, ale myslel si, že oba jsou Shaidové. Oba pokorně klopili oči a vzhlédli jen natolik, aby viděli, kam šlapou. Měli spoustu příležitostí uprchnout, když vykonávali podobné práce, při nichž je nikdo nehlídal. Zvláštní lidé.
„Vidím, že jsi taky zděšený,“ řekla Sulin. „Doufala jsem, že bys mi to mohl vysvětlit. Vyřídím to Edaře.“ Když vyrazila ke stanům, ještě prohodila přes rameno: „Vy mokřiňané jste tuze divní, Perrine Aybaro.“
Perrin se za ní mračil, a když zmizela v jednom stanu, obrátil se a mračil se za oběma gai’šainy, odvádějícími koně k vodě. Mokřiňané že jsou divní? Světlo! Takže Nurelle slyšel dobře. Nastal čas strčit nos do toho, co se dělo mezi moudrými a Aes Sedai. Měl to udělat už dřív. Moc rád by si byl myslel, že to není totéž jako strkat nos do sršního hnízda.
Měl dojem, že Sulin vyřizování trvá nějak dlouho, a když byla konečně zpátky, náladu mu to nijak nezlepšilo. Přidržela mu otevřenou stanovou chlopeň a opovržlivě pohladila nůž u pasu, když se sehnul a vstoupil. „Na tenhle tanec by ses měl raději ozbrojit, Perrine Aybaro,“ podotkla.
Uvnitř ke svému úžasu našel šest moudrých. Seděly se zkříženýma nohama na barevných poduškách se střapci, s loktušemí zavázanými v pase a suknicemi pečlivě rozloženými kolem sebe na vrstvách koberců. Doufal, že tu bude jen Edarra. Všechny vypadaly nejvýš o čtyři pět let starší než on, některé dokonce v jeho věku, ale nějak z nich měl vždycky pocit, že čelí nejstarším členkám ženského kroužku, těm, které strávily léta tím, že se učily vyčenichat všechno, co chtěl člověk zatajit. Oddělit pach jedné ženy od druhé bylo téměř nemožné, ale ani to nepotřeboval. Upřelo se na něj šest párů očí, od Janininých blankytně modrých po Marlininy připomínající purpurový soumrak, nemluvě o Nevarininých jasně zelených. Každé oko mohlo být jehlou na špíz.
Edarra mu rázně ukázala, kam si má sednout. Vděčně poslechl, i když tak seděl před půlkruhem moudrých. Možná si moudré stany navrhly tak, aby muži museli ohýbat krky, když chtěli zůstat stát. Zvláštní, ale uvnitř byl větší chládek než venku, nicméně on se stále potil. Možná nerozeznal jednu od druhé, nicméně všechny byly cítit jako vlci pozorující uvázanou kozu. Gai’šain s hranatým obličejem, o polovinu větší než on, si klekl a na tepaném stříbrném tácu mu nabídl zlatý pohár s tmavým vinným punčem. Moudré už měly každá nějaký stříbrný pohár nebo číši. Perrin si nebyl jistý, co znamená, že mu nabídly zlato - možná nic, ale kdo to u Aielů pozná? - nicméně opatrně si ho vzal. Voněly z něj švestky. Když Edarra tleskla, chlapík se pokorně uklonil a vycouval ze stanu, ale zpola zahojenou ránu musel utržit u Dumajských studní.
„Když už jsi tady,“ řekla Edarra, jakmile se za gai’šainem spustila stanová chlopeň, „vysvětlím ti, proč musíš zabít muže jménem Masema Dagar.“
„Neměly bychom mu to vysvětlovat znovu,“ vyjela Delora. Vlasy a oči měla téměř stejného odstínu jako Maighdin, ale ji by nikdo krasavicí nenazval. A chovala se jako ledovec. „Tenhle Masema Dagar ohrožuje Car’a’carna. Musí zemřít.“
„Chodící ve snu nám to pověděly, Perrine Aybaro.“ Carelle tedy byla hezká, a ačkoliv díky ohnivým vlasům a pronikavým očím působila vztekle, vždycky se chovala mírně. Tedy na moudrou. A rozhodně nebyla měkká. „Přečetly to ve snu. Ten muž musí zemřít.“
Perrin se napil švestkového punče, aby získal trochu času. Punč byl kupodivu studený. U nich to bylo pořád stejné. Rand se o žádném varování od chodících ve snu nezmínil. Poprvé to okomentoval. Jenom jednou. Ony si myslely, že pochybuje o jejich slovu, a dokonce i Carelle se rozpálila. Ne že by si Perrin myslel, že by lhaly. Ne úplně. Aspoň je při lhaní zatím nepřistihl. Ale co chtěly pro budoucnost ony a co chtěl Rand - a vlastně i co chtěl Perrin sám - mohly být velmi odlišné věci. Možná si tajemství nechával Rand. „Kdybyste mi mohly aspoň naznačit, jaké to je nebezpečí,“ řekl nakonec. „Světlo ví, že Masema je šílený, ale Randa podporuje. Vážně je skvělé chodit kolem a zabíjet lidi, co jsou na naší straně. To by rozhodně všechny přesvědčilo, že mají následovat Randa.“
Jízlivost pro ně nic neznamenala. Bez mrkání se na něj dívaly. „Ten muž musí zemřít,“ prohlásila Edarra nakonec. „Stačí, že to řekly tři chodící ve snu, a tobě to říká šest moudrých.“ Totéž co vždy. Možná nevěděly víc než tohle. A možná by měl přejít k tomu, proč sem přišel.
„Chci mluvit o Seonid a Masuri,“ řekl a šest tváří doslova zamrzlo. Světlo, tyhle ženy by dokázaly zíráním vyděsit i kámen! Perrin odložil punč a umíněně se předklonil. „Mám lidem ukázat, že Aes Sedai přísahaly věrnost Randovi.“ Měl to hlavně ukázat Masemovi, ale teď zřejmě nebyla vhodná chvíle se o tom zmiňovat. „Nebudou moc spolupracovat, jestli je vy tlučete! Světlo! Jsou to Aes Sedai! Místo abyste je nutily tahat vodu, proč se od nich neučíte? Musejí umět spoustu věcí, který neznáte.“ Příliš pozdě se kousl do jazyka. Aielanky se samozřejmě neurazily, tedy aspoň to nedaly najevo.