„Umí pár věcí, které neznáme,“ sdělila mu ostře Delora, „a my umíme věci, které neznají ony.“ Ostře jako oštěp mezi žebra.
„Učíme se, co je třeba se učit, Perrine Aybaro,“ prohlásila klidně Marline a téměř černé vlasy si prohrabovala prsty. Byla jednou z prvních Aielů s tak tmavými vlasy, co viděl, a často si s nimi hrávala. „A my je učíme, čemu je třeba je učit.“
„V každém případě,“ dodala Janina, „tobě do toho nic není. Muži se nepletou mezi moudré a jejich učednice.“ Potřásla nad takovým nesmyslem hlavou.
„Můžeš přestat poslouchat venku a jít dál, Seonid Traighan,“ řekla náhle Edarra. Perrin překvapeně zamrkal, ale žádná z žen nehnula brvou.
Chvíli bylo ticho, potom se odhrnula stanová chlopeň a dovnitř vklouzla Seonid a klekla si na koberce. Ta vychvalovaná aessedaiovská vyrovnanost už ji přešla. Rty měla stisknuté do tenké čárky, oči přimhouřené a tvář rudou. Byla cítit hněvem, vztekem a tuctem dalších pocitů, jež se měnily tak rychle, že je Perrin skoro nedokázal odlišit od sebe. „Smím s ním promluvit?“ zeptala se škrobeně.
„Jestli si dáš pozor na to, co říkáš,“ sdělila jí Edarra, napila se vína a pozorovala ji přes okraj poháru. Učitelka pozorující žačku? Jestřáb pozorující myš? Perrin si nebyl jistý. Až na to, že Edarra si byla velice jistá svým postavením. Stejně tak Seonid. Avšak to se k němu nedoneslo.
Otočila se k němu na kolenou, narovnala se a do očí jí pronikl žár. Podle pachu byla vzteky bez sebe. „Ať už víš cokoliv,“ řekla rozzlobeně, „ať už si myslíš, že víš cokoliv, zapomeneš na to!“ Ne, nezůstal v ní ani ždibec vyrovnanosti. „To, co je mezi námi a moudrými, zůstane jen mezi námi! Ty budeš stát stranou, dívat se jinam a držet pusu zavřenou!“
Perrin si užasle prohrábl vlasy. „Světlo, ty se vztekáš, že vím, že tě vyplatily proutkem?“ zeptal se nevěřícně. No, nevěřil by tomu, kdyby nebylo toho ostatního. „Copak nevíš, že by ti tyhle ženský klidně podřízly krk, jako se na tebe podívaly? Podřízly by ti krk a nechaly by tě u cesty! No, já slíbil, že nedovolím, aby se to stalo! Nemám vás rád, ale slíbil jsem, že vás ochráním před moudrými nebo asha’many či před Randem samotným, tak slez na zem!“ Uvědomil si, že huláká, a zhluboka, rozpačitě se nadechl a zase si sedl, popadl pohár a pořádně si přihnul.
Seonid rozčilením ztuhla a ohrnula pysk, ještě než domluvil. „Tys to slíbil?“ ošklíbla se. „Myslíš si, že Aes Sedai potřebují tvou ochranu? Ty -?“
„Dost,“ řekla Edarra tiše a Seonid zavřela pusu, jen ruce zatínala do sukní, až jí zbělely klouby.
„Proč si myslíš, že bychom ji zabily, Perrine Aybaro?“ zeptala se zvědavě Janina. Aielové málokdy něco prozrazovali, ale ostatní moudré se na něj mračily nebo na něj hleděly s neskrývanou zvědavostí.
„Vím, jak se cítíte,“ odvětil pomalu. „Vím to od chvíle, kdy jsem vás viděl se sestrami u Dumajských studní.“ Nehodlal jim vysvětlovat, že tam pokaždé, když se moudrá podívala na Aes Sedai, zvětřil její nenávist a opovržení. Teď ho necítil, ale nikdo nemohl udržet takový vztek moc dlouho, aniž by vybuchl. Což ovšem neznamenalo, že je pryč, jenom že je hlouběji ponořený, možná až v kostech.
Delora frkla, jako když se trhá plátno. „Nejdřív říkáš, že je třeba je rozmazlovat, protože je potřebuješ, a teď proto, že jsou Aes Sedai a ty jsi slíbil, že je budeš chránit. Co z toho je pravda, Perrine Aybaro?“
„Obojí.“ Perrin se Deloře díval dlouho do očí a pak i ostatním. „Obojí je pravda a obojí myslím vážně.“
Moudré si vyměnily pohledy, takové ty pohledy, kde každé mrknutí znamenalo sto slov a žádný muž nepoznal jediné. Nakonec si upravily náhrdelníky a uvázané loktuše a zřejmě se dohodly.
„My učednice nezabíjíme, Perrine Aybaro,“ řekla Nevarin. Už samotná představa ji zřejmě šokovala. „Když nás Rand al’Thor požádal, abychom je vzaly do učení, možná si myslel, že jen proto, abychom je naučily nás poslouchat, ale my nemluvíme prázdná slova. Teď z nich jsou učednice.“
„A zůstanou jimi, dokud se pět moudrých nedohodne, že jsou připravené být víc,“ dodala Marline a přehodila si dlouhé vlasy přes rameno. „A nezacházíme s nimi jinak než s ostatními.“
Edarra kývla. „Pověz mu, jakou radu bys mu dala ohledně Masemy Dagara, Seonid Traighan,“ řekla.
Klečící žena se při krátkém proslovu Nevarin a Marline vrtěla a mačkala si sukně, až se Perrin lekl, že si je roztrhá, ale Edařin rozkaz poslechla okamžitě. „Moudré mají pravdu, ať už mají jakékoliv důvody. Neříkám to proto, že by to chtěly.“ Narovnala se a s viditelnou námahou se uklidnila. V hlase se jí ale stále ozýval vztek. „Viděla jsem práci těch takzvaných Dračích spřísahanců, ještě než jsem se setkala s Randem al’Thorem. Smrt a zkáza, naprosto bezúčelné. Musíš zabít i věrného psa, jakmile se mu u huby objeví pěna.“
„Krev a popel!“ zavrčel Perrin. „Jak tě k tomu muži vůbec můžu vzít na dohled? Přísahala jsi věrnost Randovi. Víš, že tohle on nechce! A co to ‚tisíce zemřou, jestli zklameš‘?“ Světlo, jestli měla Masuri stejný názor, tak musí Aes Sedai a moudré snášet zbytečně! Ne, horší. Bude před nimi muset Masemu hlídat!
„Masuri ví, že Masema je vzteklý, stejně jako já,“ opáčila Seonid, když jí tu otázku nanesl. Vyrovnanost se vrátila. Dívala se na něj s chladným, nečitelným výrazem. Páchla z ní ostražitost. Napětí. Jako by potřeboval svůj nos, když na něj upírala velké, tmavé a bezedné oči. „Přísahala jsem, že budu sloužit Draku Znovuzrozenému, a nejlepší rada, jakou teď můžu dát, je držet to zvíře od něho co nejdál. Zlé je už to, že vládcové vědí, že ho Masema podporuje. Horší by bylo, kdyby viděli, jak ho objímá. A tisíce zemřou, jestli zklameš - aby se k Masemovi dostaly dost blízko a mohly ho zabít."
Perrinovi se točila hlava. Aes Sedai zase obrátila slova vzhůru nohama, až to vypadalo, že říká černé, když mínila bílé. Pak se ještě přidaly moudré.
„Masuri Sokawa,“ řekla Nevarin klidně, „věří, že vzteklého psa lze uvázat na vodítko a svázat, aby ho bylo možné bezpečně využít.“ Seonid se zatvářila stejně překvapeně, jako se Perrin cítil, ale rychle se vzpamatovala. Navenek. Náhle byla cítit opatrností, jako by vycítila past tam, kde žádnou nečekala.
„Také si přeje, abys byl připravený pro ohlávku, Perrine Aybaro,“ dodala Carelle lhostejně. „Myslí si, že musíš být taky svázaný, abys byl v bezpečí.“ Nic na jejím pihovatém obličeji neprozrazovalo, zda souhlasí.
Edarra zvedla ruku k Seonid. „Smíš odejít. Nebudeš dál poslouchat, ale smíš znovu požádat Gharadina, aby ti dovolil vyléčit mu ránu na obličeji. Pamatuj, jestli znovu odmítne, musíš přijmout. Je to gai’šain, ne jeden z vašich mokřinských sluhů.“ Do posledního slova vložila notnou dávku opovržení.
Seonid vrhla na Perrina ledový pohled a potom se podívala na moudré, jako by chtěla promluvit. Ale nakonec mohla jen odejít s co největší důstojností, na jakou se vzmohla. Navenek, na čemž taky záleželo, být Aes Sedai znamenalo, že zahanbí i královnu. Ale podle pachu byla vzteky bez sebe.
Jakmile odešla, šest moudrých se zase podívalo na Perrina.
„A nyní,“ pravila Edarra, „nám můžeš vysvětlit, proč chceš dát vzteklé zvíře vedle Car’a’carna.“
„Jenom hlupák poslechne rozkaz jiného, který ho shodí z útesu,“ přidala se Nevarin.
„Nás neposlechneš,“ řekla Janina, „tak my si poslechneme tebe. Mluv, Perrine Aybaro.“