Perrina napadlo, že vyrazí pryč. Ale kdyby to udělal, nechal by za sebou jednu Aes Sedai, která by možná mohla pomoci, a druhou spolu se šesti moudrými, které byly všechny odhodlané zničit, co sem přišel udělat. Znovu odložil pohár a položil ruce na kolena. Potřeboval čistou hlavu, jestli měl těm ženám dokázat, že není uvázaná koza.
10
Změny
Když Perrin odešel ze stanu moudrých, napadlo ho, že si sundá kabát, aby se podíval, jestli má ještě kůži vcelku. Možná ne uvázaná koza, ale jelen se šesti vlčicemi za patami, a nebyl si jistý, co svýma rychlýma nohama získá. Zcela jistě žádná moudrá nezměnila názor a jejich sliby, že samy nic nepodniknou, byly přinejlepším nejasné. Ohledně Aes Sedai nedaly žádné sliby, ani mlhavé.
Podíval se po sestrách a našel Masuri. Mezi dvěma stromy byla přivázaná šňůra a přes ni přehozený červenozelený koberec s třásněmi. Štíhlá hnědá ho vyklepávala praklem, až prach odletoval. Zrníčka prachu se leskla v dopoledním slunci. Její strážce, robustní muž s tmavými vlasy, které mu ustupovaly z čela, seděl opodál na padlém kmeni a zachmuřeně ji pozoroval. Rovair Kirklin byl obvykle docela veselý, ale dnes byl úsměv pryč. Masuri zahlédla Perrina, a aniž by přestala klepat, loupla po něm pohledem plným tak zmrzlé zloby, že si mladý muž povzdechl. A ona uvažovala stejně jako on. Alespoň pokud dokázal zjistit. Nad nimi přeletěla rudoocasá káně, vznášející se na proudech horkého vzduchu mezi kopci, aniž by musela pohnout křídly. Bylo by krásné od všeho prostě odletět. Čekalo ho železo, ne sny o stříbře.
Kývl Sulin a Děvám, které pod kalinou nejspíš zapustily kořeny, obrátil se a ztuhl. Do kopce šplhali dva muži, jeden Aiel v šedohnědozeleném cadin’soru, s lukem v pouzdře na zádech a toulcem ježícím se šípy u pasu a oštěpy a puklířem v ruce. Gaul byl přítel a jediný muž mezi Aiely, který nenosil bílou. Jeho společník, o hlavu menší, v klobouku se širokou střechou a prostém matně zeleném kabátci a spodcích, nebyl Aiel. Také měl u pasu plný toulec a nůž ještě delší a těžší než Aiel, avšak luk si nesl, luk mnohem kratší než dvouříčský dlouhý luk, třebaže byl delší než rohovinové luky Aielů. Přes svůj oděv nevypadal na sedláka ani na městského člověka. Možná to byly šedé vlasy, svázané do culíku a visící muži do pasu, či vousy rozložené na prsou, nebo možná způsob, jakým se pohyboval, docela jako muž po jeho boku, kdy míjel křoví tak, aby si byl jistý, že mu pod nohou nepraskne ani ta nejmenší větvička či býlí. Perrin ho neviděl už velmi dlouhou dobu.
Když Elyas Machera dorazil na kopec, pohlédl na Perrina a ve stínu pod kloboukem se mu lehce zaleskly zlaté oči. Tuhle barvu získaly mnohem dřív než Perrinovy. Vždyť Elyas Perrina představil vlkům. Tenkrát byl oblečený v kůžích. „Moc rád tě zase vidím, chlapče,“ pravil tiše. Obličej se mu leskl potem, ale jenom trochu. „Tak ses konečně zbavil tý sekery? Nemyslel jsem si, že ji někdy přestaneš nenávidět.“
„Pořád ji nenávidím,“ odtušil Perrin stejně tiše. Kdysi dávno mu bývalý strážce řekl, ať si tu sekeru nechá, dokud nepřestane nenávidět, co s ní dělá. Světlo, pořád to nenáviděl! A nyní k tomu měl další důvod. „Co děláš v tomhle koutě světa, Elyasi? Kde tě Gaul našel?“
„On našel mě,“ ozval se Gaul. „Nevěděl jsem, že je za mnou, dokud nezakašlal.“ Mluvil poměrně hlasitě, aby ho slyšely i Děvy, a mezi nimi se náhle rozhostilo ticho málem hmatatelné.
Perrin čekal alespoň pár kousavých poznámek - aielský humor zacházel až ke krveprolévání a Děvy využívaly každé příležitosti, aby mohly do zelenookého muže zarýt - ale místo toho některé popadly oštěpy a puklíře a pochvalně jimi tloukly o sebe. Gaul souhlasně kývl.
Elyas nejasně zahučel a stáhl si klobouk víc do čela, ale byl cítit potěšením. Aielům na této straně Dračí stěny se hned tak něco nelíbilo. „Rád jsem v pohybu,“ řekl Elyas Perrinovi, „a čistě náhodou jsem byl v Ghealdanu, když mi pár společných přátel řeklo, že tudy putuješ s celou parádou.“ Společné přátele nejmenoval. Nebylo moudré otevřeně hovořit o mluvení s vlky. „Řekli mi hodně věcí. Řekli mi, že větří blížící se změnu. Nevědí jakou. Možná to víš ty. Slyšel jsem, že běháš s Drakem Znovuzrozeným.“
„Já nevím,“ řekl Perrin pomalu. Změna? Nenapadlo ho ptát se vlků na víc, než kde jsou velké skupiny lidí, aby se jim mohl vyhnout. Dokonce i tady v Ghealdanu cítil, že mu někteří kladou za vinu vlky zabité u Dumajských studní. Jaká změna? „Rand rozhodně věci mění, nevím však, co měli na mysli. Světlo, celej svět metá kozelce, i když jeho vynecháš.“
„Všechno se mění,“ prohlásil Gaul zamítavě. „Dokud se neprobudíme, sen pluje ve větru.“ Chvíli si prohlížel Perrina i Elyase. Perrin si byl jistý, že porovnává jejich oči. Ale nic k tomu neřekl. Aielové považovali zlaté oči jenom za další zvláštnost mokřiňanů. „Nechám vás, abyste si mohli promluvit o samotě. Přátelé, kteří se dlouho neviděli, si potřebují popovídat. Sulin, jsou tady někde Chiad a Bain? Včera jsem je viděl na lovu a napadlo mě, že bych jim mohl ukázat, jak napínat luk, než se navzájem zastřelí.“
„Překvapilo mě, když ses dneska vrátil,“ odpověděla bělovláska. „Šly líčit oka na králíky.“ Děvy se zařehtaly a rychle pohybovaly rukama v posunkové řeči.
Gaul si povzdechl a okatě vyvrátil oči. „V tom případě je zřejmě musím jít odříznout.“ Nato se zasmálo skoro stejně tolik Děv včetně Sulin. „Kéž dnes najdeš stín,“ řekla Perrinovi, což byl nedbalý pozdrav mezi přáteli, ale Elyasovi obřadně sevřela předloktí a pravila: „Má čest je tvou, Elyasi Machero.“
„Moc divný chlapík,“ zabručel Elyas a díval se, jak Gaul kluše z kopce. „Když jsem zakašlal, otočil se a byl připravený mě zabít, myslím, ale pak se místo toho rozesmál. Nemáš námitky, když půjdeme někam jinam? Tu sestru, která se snaží zabít koberec, sice neznám, ale s Aes Sedai nechci riskovat.“ Přimhouřil oči. „Gaul říkal, že s sebou máš tři. Nečekáš, že přijdou další, že ne?“
„Doufám, že ne,“ odtušil Perrin. Masuri se po nich koukala při prášení. Brzy zjistí, jak je to s Elyasovýma očima, a bude se snažit vyčenichat, co ještě ho s Perrinem spojuje. „Pojď. Už je načase, abych se vrátil do svého tábora. Bojíš se, že potkáš Aes Sedai, která tě pozná?“ Elyas jako strážce skončil, když zjistil, že dokáže mluvit s vlky. Některé sestry to považovaly za značku Temného, a on musel zabít jiné strážce, aby vyvázl živý.
Starší muž počkal, dokud nebyli dál od stanů, než odpověděl, a i pak mluvil potichu, jako by měl podezření, že někdo za nimi by mohl mít stejně dobré uši jako oni. „Jedna, která zná moje jméno, by byla dost špatná. Strážci neutíkají často, chlapče. Většina Aes Sedai osvobodí muže, který skutečně chce odejít - většina ano - jenže i pak tě dokáže vystopovat, ať utečeš sebedál, pokud se rozhodne po tobě jít. Ale každá sestra, která najde odpadlíka, tráví volné chvíle tím, že pracuje na tom, aby si přál, aby se nikdy nenarodil.“ Lehce se zachvěl. Nebyl cítit strachem, ale očekáváním bolesti. „Pak ho předá jeho Aes Sedai, aby tu lekci dokončila. Po tom už muž nikdy není stejný.“ Na kraji svahu se ohlédl. Masuri se zřejmě skutečně snažila koberec zabít, všechen svůj vztek soustředila do toho, jak se do tkaniny snažila vytlouct díru. Elyas se znovu otřásl. „Horší by bylo vrazit do Riny. To bych radši uvízl v lesním požáru se zlomenýma nohama.“
„Rina je tvá Aes Sedai? Ale jak bys do ní mohl vrazit? Pouto ti přece prozradí, kde je.“ To zavadilo o jednu vzpomínku, ale Elyasova odpověď ji zase zahnala.