„Hodně jich dokáže pouto rozmazat, abych tak řekl. Možná to uměj všecky. Nevíš víc, než že je pořád ještě naživu, a to já vím, neboť jsem se nezbláznil.“ Elyas viděl otázku v jeho očích a vyštěkl smíchy. „Světlo, člověče, sestra je i z masa a kostí. Většina z nich. Zamysli se nad tím. Chtěl bys mít někoho v hlavě, zatímco se mazlíš s hezkou holkou? Promiň. Zapomněl jsem, že už jsi ženatý. Nechtěl jsem se tě dotknout. Překvapilo mě ale, že sis vzal Saldejku.“
„Překvapilo?“ Perrin o poutu strážce nikdy neuvažoval takhle. Světlo! Vlastně takhle ještě nikdy nepřemýšlel ani o Aes Sedai. Připadalo mu to stejně pravděpodobné jako... jako muž mluvící s vlky. „Proč tě to překvapilo?“ Vydali se mezi stromy dolů, nespěchali a nadělali jen málo hluku. Perrin byl vždycky dobrý lovec, v lese se vyznal, ale Elyas skoro neobrátil lístek, klouzal podrostem bez toho, že by pohnul větví. Luk si sice pověsil na záda, ale stále ho měl po ruce. Byl opatrný, zvlášť v přítomnosti lidí.
„Protože jsi byl takový tichý, tak jsem si myslel, že si vezmeš nějakou podobnou. No, už víš, že Saldejci nejsou právě nejklidnější. Zvlášť s cizinci. Jednu chvíli můžou zapálit slunce a vzápětí všechno odvane a je zapomenuto. Vedle nich vypadají Arafelané neteční a Domanci úplně tupí.“ Elyas se náhle zazubil. „Jednou jsem žil rok se Saldejkou a Merya na mě řvala pět dní v týdnu a občas mi i házela nádobí na hlavu. Avšak pokaždé, když jsem začal uvažovat o odchodu, chtěla mi to vynahradit, a já se nějak nedostal ke dveřím. Nakonec mě opustila. Prý jsem byl na její vkus moc mírný.“ Chraplavým smíchem vzpomínal, ale také si jako na připomenutí zamnul starou vybledlou jizvu na bradě. Vypadala jako po noži.
„Faile taková není.“ Ten muž mluvil, jako by se byl Perrin oženil s Nyneivou! Nyneivou s bolavým zubem! „Teda, ne že by se občas nenavztekala,“ přiznal neochotně, „Jenomže nekřičí a neháže věcma.“ No, nekřičela nijak často, a místo aby její hněv vzplál a zmizel, začínala horce a pokračovala, dokud nevychladla.
Elyas po něm úkosem koukl. „Jestli jsem někdy cítil člověka, co se snaží vyhnout krupobití... Celou dobu s ní mluvíš mírně, viď? Mírně, jako když másla ukrajuje, a nikdy nepřitáhneš uši k hlavě, co? Nikdy na ni nezvýšíš hlas?“
„Ovšemže ne!“ bránil se Perrin. „Miluju ji! Proč bych na ni křičel?“
Elyas si začal mumlat, i když Perrin samozřejmě slyšel každé slovo. „Ať shořím, když si chce chlap sednout na červenou zmiji, tak je to jeho věc. Mně není nic do toho, jestli si chce chlap ohřívat ruce, když mu hoří střecha nad hlavou. Je to jeho život. Poděkuje mi? Ne, zatraceně, ani mi nepoděkuje!“
„O čem to mluvíš?“ chtěl vědět Perrin. Popadl Elyase za paži a zastavil ho pod zimoní, jejíž ostnaté lístky byly ještě většinou zelené. V jejich blízkosti byly jen nějaké zvlášť odolné plazivky. Došli jenom do poloviny svahu. „Faile není červená zmije ani střecha v plamenech! Počkej, až ji uvidíš, než začneš mluvit, jako bys ji znal.“
Elyas si podrážděně prohrábl vousy. „Znám Saldejce, chlapče. Ten rok nebyl jediný, co jsem byl mezi nimi. Za celý život jsem potkal nejvýš pět Saldejek, co bych nazval pokorný, nebo aspoň s mírnou povahou. Ne, ona není zmije, spíš leopard, to bych se vsadil. Nevrč, Světlo tě spal! Vsadím svý boty, že by se usmála, kdyby mě teď slyšela!“
Perrin rozzlobeně otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Neuvědomil si, že vrčí. Faile by se usmála, kdyby ji někdo nazval leopardem. „Nemůžeš tvrdit, že chce, abych na ni křičel, Elyasi.“
„Ale ano. Z největší pravděpodobnosti. Možná je ale ta šestá. Možná. Jenom mě vyslechni. Většina žen, když na ně zvýšíš hlas, buď vykulí oči, nebo zmrznou, a vzápětí se hádáš kvůli tomu, že se zlobíš, a je úplně jedno, co to vyvolalo. Když si ale dáváš pozor na jazyk před Saldejkou, tak jí říkáš, že není dost silná, aby se ti postavila. Takhle ji urazíš a budeš mít štěstí, když ti ke snídani nepředloží tvý vlastní vejce. Není to žádná holka z Far Maddingu, která čeká, že si chlap sedne, kam mu ukáže, a skočí, když luskne prsty. Ona je leopard, a čeká, že její manžel bude rovněž leopard. Světlo! Co to tu dělám. Dávat muži rady ohledně jeho ženy je nejlepší způsob, jak přijít o kejhák.“
Teď vrčel Elyas. Zbytečně si posunul klobouk a zamračeně se rozhlížel kolem sebe, jako kdyby uvažoval, jestli nemá raději zase zmizet v lese. Pak Perrina šťouchl do prsou. „Koukni. Vždycky jsem věděl, že jseš víc než zatoulaný štěně, a když jsem si dal dohromady to, co mi řekli vlci, s tím, že máš namířeno za tím prorokem, napadlo mě, že by se ti třeba hodil přítel, co by ti hlídal záda. Ovšem vlci se nezmínili o tom, že tyhle roztomilé mayenské kopiníky vedeš. A Gaul rovněž ne, dokud jsme je neuviděli. Jestli chceš, abych zůstal, zůstanu. Jestli ne, je tu hezký kus světa, který jsem ještě neviděl.“
„Přítel se mi hodí vždycky, Elyasi.“ Mohla Faile skutečně chtít, aby na ni křičel? Vždycky věděl, že by mohl někomu ublížit, kdyby si nedával pozor, a vždy se pečlivě ovládal. Slova mohla ublížit stejně tvrdě jako pěsti, špatná slova, slova, která člověk ani nemyslel vážně, vyřčená v hněvu. To prostě nebylo možné, vůbec to nedávalo smysl. Žádná žena by to nesnesla, od manžela ani od jiného muže.
Jeho pozornost upoutalo pípání modřinky, až ho píchlo v uších. I pro něj to bylo na hranici slyšitelnosti, ale vzápětí se trylek ozval blíž a pak ještě blíž. Elyas zvedl obočí. Volání hraničního ptáka by poznal. Perrin se to naučil od Shienarců, například i Masemy, a naučil to Dvouříčské.
„Máme návštěvu,“ sdělil Elyasovi.
Blížili se rychlým klusem, čtyři jezdci, dorazili dřív, než s Elyasem sešli na úpatí kopce. Berelain v čele projela rychle potokem s Annourou a Gallennem těsně za sebou a ženou ve světlém prachoplášti s kapuci po boku. Bez ohlížení projeli táborem Mayenerů, otěže přitáhli, teprve když se dostali před červenobíle pruhovaný stan. Cairhienští sluhové ihned přiběhli převzít koně a podržet třmeny a Berelain a její společníci byli ve stanu dřív, než se usadil prach.
Jejich příjezd vyvolal docela slušný zmatek. Mezi Dvouříčskými se ozval šum hlasů, který působil rozhodně vyčkávavým dojmem. Nevyhnutelné shromáždění Faileiných mladých hlupáků se škrábalo na hlavách a civělo na stan a vzrušeně mezi sebou rozprávělo. Grady a Neald se dívali na stan od lesa a občas se k sobě naklonili a něco si řekli, i když nikdo nebyl dost blízko, aby slyšel, co říkají.
„Vypadá to, že tví návštěvníci nejsou zrovna obyčejní,“ poznamenal Elyas tiše. „Dávej pozor na Gallenneho, mohl by dělat potíže.“
„Ty ho znáš, Elyasi? Rád bych, abys zůstal, ale jestli myslíš, že by mohl sestrám prozradit, kdo jsi...“ Perrin odevzdaně pokrčil rameny. „Možná bych dokázal zarazit Seonid a Masuri,“ - myslel si, že by mohl - „ale myslím, že Annoura udělá, co bude chtít.“ A co si o Masemovi doopravdy myslí ona?
„Á, Bertain Gallenne nezná takové, jako je Elyas Machera,“ odtušil Elyas s trpkým úsměvem. „‚Víc hlupáků zná Jaka Blázna než Jak Blázen jich.‘ Ale já ho znám. Nepůjde proti tobě a neudělá nic za tvými zády, ale Berelain má mozek za oba. Držela Tear dál od Mayene tak, že štvala Taireny proti Illiáncům od svých šestnácti. Berelain umí manévrovat. Gallenne umí jen útočit. Je v tom dobrý, ale nikdy nevidí nic jinýho a občas se nezastaví, aby si to promyslel.“