Berelain se mlčky postavila po Faileině pravici a o chvíli později zaujala Annoura místo nalevo, takže všechny tři stály proti Alliandře. Faile překvapilo, že se Aes Sedai připojila k jejímu plánu, aniž by ho znala - nepochybně pro to měla Annoura své důvody, a Faile by dala hodně, aby je znala - ale nepřekvapilo ji, že to udělala Berelain. Jedna nedbalá posměšná věta mohla všechno zničit, zvlášť o tom, jak dobře Perrin ovládá velkou hru, nicméně ona si byla jistá, že nepřijde. Jistým způsobem ji to podráždilo. Kdysi Berelain opovrhovala. Stále ji nenáviděla, hezky od srdce, ale opovržení nahradila zdráhavá úcta. Ta žena věděla, kdy je třeba tu jejich „hru“ odložit stranou. Nebýt Perrina, usoudila Faile, mohla by ji mít vlastně ráda! Na chvíli, aby zahnala tu odpornou představu, si představila, jak Berelain holí hlavu. Je to přece mrcha a běhna! A Faile si teď nemohla dovolit, aby ji to rozptylovalo.
Alliandra si střídavě prohlížela ženy před sebou, ale nebyla na ní vidět žádná nervozita. Vzala si pohár s vínem, nedbale upila a mluvila s povzdechy a lístostivými úsměvy, jako by slova nebyla ve skutečnosti zdaleka tak důležitá, jak zněla. „Hodlám svou přísahu samozřejmě dodržet, ale musíš pochopit, že jsem doufala ve víc. Jakmile tvůj manžel odejde, budu na tom stejně jako předtím. Možná hůř, dokud nepřijde nějaká hmatatelná pomoc od pána Draka, požehnáno budiž jeho jméno ve Světle. Prorok by mohl zničit Bethal nebo dokonce samotný Jehannah, jako zničil Samaru, a já ho nedokážu zastavit. A kdyby se nějak dozvěděl o mé přísaze... Říká, že nám přišel ukázat, jak sloužit pánu Draku ve Světle, ale on je ten, kdo nám tu cestu ukazuje, a já si nemyslím, že by ho potěšilo, kdyby někdo našel jinou.“
„Je dobře, že svou přísahu dodržíš,“ sdělila jí Faile suše. „Jestli chceš od mého manžela víc, možná bys měla sama udělat víc. Možná bys ho měla doprovodit, až vytáhne na jih, aby se setkal s prorokem. Samozřejmě že s sebou budeš chtít své vlastní vojáky, ale já radím, abys nebrala víc, než má první. Neposadíme se?“ Vzala si židli, kterou opustil Perrin, a pokynula Berelain a Annouře, aby si sedly vedle ní. Teprve pak ukázala Alliandře, ať si taky sedne.
Královna si sedala pomalu a vykulenýma očima zírala na Faile. Nebyla nervózní, jen ohromená. „Proč bych to, ve Světle, dělala?“ vyjekla. „Urozená paní Faile, děti Světla využijí každou záminku, aby ještě víc Ghealdanu uškodily, a král Ailron by se taky mohl rozhodnout poslat na sever své vojsko. To není možné!“
„Žena tvého leního pána to od tebe žádá, Alliandro,“ pronesla Faile rázně.
Původně se nezdálo možné, že Alliandra může oči vykulit ještě víc, ale stalo se to. Podívala se na Annouru a našla jenom chladnokrevnou Aes Sedai. „Jistě,“ řekla po chvíli. Její hlas zněl dutě. Polkla a dodala: „Jistě, udělám, co... žádáš... má paní.“
Faile skryla úlevu za velkorysé kývnutí, že přijímá. Čekala, že se bude Alliandra cukat. To, že Alliandra odpřisáhla věrnost, aniž by si uvědomila, co to znamená - že považovala za nezbytné říkat, že hodlá přísahu dodržet! - jenom Faile utvrdilo v tom, že tu ženu nemůžou nechat tady. Podle všeho to Alliandra vyřídila s Maseraou tak, že se mu podřídila. Pomalu, to zcela určitě, ačkoli neměla moc na vybranou, a jen když musela, ale podvolování se mohlo stát zvykem. Když se v Bethalu navenek nic nezmění, za jak dlouho se rozhodne poslat Masemovi varování? Pocítila váhu své přísahy, teď by jí Faile měla břemeno odlehčit.
„Jsem ráda, že nás budeš doprovázet,“ řekla vesele. A taky byla. „Můj manžel nezapomíná na ty, kteří mu prokážou službu. Jednou takovou službou by mohlo být, kdybys napsala svým šlechticům, že jistý muž na jihu zvedl prapor Manetherenu.“ Berelain překvapeně trhla hlavou a Annoura dokonce zamrkala.
„Má paní,“ vyhrkla Alliandra, „polovina z nich pošle zprávu prorokovi, jakmile dostanou můj dopis. K smrti se ho bojí a jen Světlo ví, co by mohl udělat on.“ Právě v takovou odpověď Faile doufala.
„Proto napíšeš i jemu a řekneš, že jsi sebrala pár vojáků, abys to s tím mužem vyřídila osobně. Nakonec prorok pána Draka je příliš důležitý, aby svou pozornost věnoval každé takové maličkosti.“
„Velmi dobré,“ zamumlala Annoura. „Nikdo nebude vědět, kdo je kdo.“
Berelain se zasmála, s potěšením návrh schvalovala, Světlo ji spal!
„Má paní,“ vydechla Alliandra, „řekla jsem, že můj pán Perrin je pozoruhodný. Smím dodat, že jeho žena taktéž, a to v každém směru?"
Faile se snažila netvářit se příliš nadšeně. Teď musí poslat zprávu svým lidem do Bethalu. Jistým způsobem toho litovala. Vysvětlit to Perrinovi by bylo mnohem těžší, ale ani on by se nejspíš neovládl, kdyby unesla královnu Ghealdanu.
Většina okřídlených gardistů se zřejmě shromáždila na kraji tábora kolem deseti svých mužů na koních. Jelikož neměli jezdci kopí, museli to být zvědové. Opěšalí muži se motali a strkali kolem a snažili se dostat blíž. Perrin měl dojem, že znovu slyší hrom, a ne tak daleko, ale vnímal to jen okrajově.
Jak se připravoval protlačit se mezi nimi, Gallenne zařvaclass="underline" „Udělejte cestu, vy špinaví psi!“ Muži se otáčeli a ustupovali, takže vytvořili úzký průchod. Perrina napadlo, co by se stalo, kdyby špinavými psy nazval muže z Dvouříčí. Nejspíš by si tím vysloužil jednu pěstí do nosu. Mohlo by to stát za pokus.
Nurelle a další dva důstojníci byli u zvědů. Stejně tak sedm opěšalých mužů s rukama svázanýma za zády a smyčkami kolem krků. Všichni přešlapovali, hrbili se a vzdorovitě nebo ustrašeně se mračili, někdy obojí. Šaty měli ztvrdlé starou špínou, i když některé byly kdysi drahé. Zvláštní, byli silně cítit kouřem ze dřeva. A vlastně někteří z vojáků na koních měli na obličeji saze a jeden dva dokonce popáleniny. Aram si zajatce zamračeně prohlížel.
Gallenne se rozkročil, ruce dal v bok a jedním okem odváděl stejně dobrou práci jako většina mužů dvěma. „Co se stalo?“ vyptával se. „Mí zvědové mají přivážet informace, ne hadráře!“
„Nechám Ortise podat hlášení, můj pane,“ pravil Nurelle. „Byl tam. Rytmistře Ortisi!“
Voják ve středních letech slezl ze sedla, aby se uklonil s rukou v rukavici přitisknutou na prsa. Barbutu měl prostou, bez tenkých chocholů a křídel, jaké měly na přilbách důstojníci. Pod okrajem mu byla vidět živá spálenina. Na druhé líci měl jizvu, která mu stahovala koutek úst. „Můj pane Gallenne, můj pane Aybaro,“ začal chraplavým hlasem. „Narazili jsme na tyhle tuřínožrouty asi dvě legue na západ, mí pánové. Zapalovali statek, když byli ještě vevnitř místní lidi. Jedna žena se snažila dostat ven oknem a jeden z těch prevítů ji praštil po hlavě. Věděli jsme, jaký na to má urozený pán Aybara názor, tak jsme je zarazili. Přišli jsme moc pozdě, abychom ještě někoho zachránili, ale chytili jsme těchhle sedm. Zbytek utekl.“
„Lidi to často svádí, aby sklouzli zpátky do Stínu,“ vyhrkl jeden z vězňů náhle. „Musí se jim připomínat, jaká je za to cena.“ Byl vysoký, hubený, se vznešeným chováním, s klidnou a vzdělanou mluvou, ale kabát měl špinavý stejně jako ostatní a dva tři dny se neholil. Ani nemyl. Se svázanýma rukama a provazem kolem krku své věznitele pozoroval bez sebemenšího strachu. Na všechny se díval spatra a vzdorovitě. „Tví vojáci na mě dojem nedělají,“ prohlásil. „Prorok pána Draka, budiž jeho jméno požehnáno ve Světle, zničil mnohem větší vojska, než je ta tvoje tlupa. Můžeš nás zabít, ale budeme pomstěni, až prorok vyleje vaši krev na zem. Nikdo z vás nás dlouho nepřežije. On zvítězí v ohni a krvi.“ Dokončil zvučným hlasem, záda vzpřímená, jako by spolkl železnou tyč. Poslouchající vojáci si začali mumlat. Velmi dobře věděli, že Masema zničil větší vojska, než bylo to jejich.