„Oběste je,“ řekl Perrin. Znovu uslyšel hromobití.
Když vydal rozkaz, přinutil se zůstat. Přes mumlání tu nebyl nedostatek ochotných rukou. Někteří zajatci začali vzlykat, když muži přehodili provazy přes větve stromů. Kdysi tlustý chlap, jemuž visela kůže pod bradou v záhybech, křičel, že lituje, že bude sloužit každému pánovi, kterého si řeknou. Holohlavý chlapík, který vypadal tvrdě jako Lamželezo, se zmítal a ječel, dokud ho oprátka neumlčela. Jen ten vzdělaný muž nekopal a nebojoval, ani když se mu smyčka stáhla kolem hrdla. Do konce se vzdorně mračil.
„Aspoň jeden z nich věděl, jak umřít,“ zavrčel Gallenne, když znehybnělo poslední tělo. Zamračil se na muže zdobící stromy, jako by litoval, že se víc nevzpírali.
„Jestli tihle lidi sloužili Stínu,“ začal Aram a zaváhal. „Odpusť, urozený pane Perrine, ale schválí tohle pán Drak?“
Perrin sebou trhl a zděšeně na něj zazíral. „Světlo, Arame, slyšel jsi, co udělali! Rand by jim ty oprátky nasadil sám!“ Myslel si, že by to Rand udělal, doufal, že by to udělal. Rand se upínal na to, že semkne státy před Poslední bitvou, a nehleděl na to, co to bude stát.
Muži zvedali hlavy, když hrom zaduněl dost hlasitě, aby ho všichni slyšeli, a další se ozývaly stále blíž. Zvedl se vítr, pak utichl a znovu zavál a zatahal Perrina za kabát. Po bezmračné obloze sjel blesk. V táboře Mayenerů začali koně řičet a vzpínat se. Hrom duněl nepřetržitě a oblohou létaly modrostříbrné blesky a pod pálícím sluncem padal déšť, řídké velké kapky, jež tam, kde dopadly na holou zemi, vyhazovaly fontánky prachu. Perrin si jednu setřel z tváře a užasle se díval na vlhké prsty.
Bouřka ve chvilce přešla, hrom a blesky se přesunuly k východu. Žíznivá půda vpila kapky deště a slunce pražilo stejně prudce jako předtím. Jen blesky na obloze a slábnoucí hromobití svědčily o tom, že se něco stalo. Vojáci se po sobě nejistě dívali. Gallenne s očividnou námahou sundal ruku z jílce meče.
„To... to nemůže být Temného práce,“ vydechl Aram a škubl sebou. Nikdo nikdy takovou bouřku neviděl. „To znamená, že se počasí mění, urozený pane Perrine? Počasí se zase spraví, že?“
Perrin otevřel ústa, aby mu řekl, že mu tak nemá říkat, ale s povzdechem je zase zavřel. „Já nevím,“ prohlásil. Co to ten Gaul říkal? „Všechno se mění, Arame.“ Jenom ho nikdy nenapadlo, že se sám bude muset také změnit.
11
Otázky a přísaha
Vzduch ve velikých stájích byl cítit starým senem a koňským hnojem. A krví a spáleným masem. Když byly všechny dveře zavřené, vzduch byl dost hustý. Dvě lucerny nevydávaly moc světla a uvnitř panovalo šero. V dlouhých řadách stání nervózně ržáli koně. Muž visící za zápěstí ze střešního trámu tiše zasténal a pak se dávivě rozkašlal. Hlava mu klesla na prsa. Byl vysoký a svalnatý, byť trochu poničený.
Náhle si Sevanna uvědomila, že se mu již nezvedá hruď. Prsty obalené prsteny s drahokamy se jí rudě a zeleně zaleskly, když kývla na Rhiale.
Žena s vlasy jako oheň mu pomalu zvedla hlavu a odhrnula víčko, potom mu přiložila ucho na prsa bez ohledu na ještě hořící třísky, které měl zapíchané do těla. Znechuceně zavrčela a narovnala se. „Je mrtvý. Měly jsme to nechat Děvám, Sevanno, nebo spíš Černým očím. Nepochybuji, že jsme ho zabily svou nevědomostí.“
Sevanna stiskla rty a za chřestění náramků si upravila loktuši. Sahaly jí skoro k loktům, slušná váha ve zlatě a drahokamech, a kdyby mohla, nosila by všechny, které vlastnila. Žádná z ostatních žen nepromluvila. Vyslýchat zajatce nebyla práce moudrých, ale Rhiale věděla, proč to musí udělat osobně. Jediný přeživší z deseti jezdců, kteří si mysleli, že dokážou porazit dvacet Děv, poněvadž seděli na koních, byl také prvním Seanchanem, kterého chytili za deset dní od příchodu do této země.
„Přežil by, kdyby tak tvrdě nepotlačoval bolest, Rhiale,“ pravila Someryn nakonec potřásajíc hlavou. „Na mokřiňana byl silný, ale bolest nedokázal přijmout. Přesto nám řekl hodně.“
Sevanna se po ní úkosem podívala a snažila se zjistit, jestli nezakrývá jízlivost. Someryn byla vysoká jako většina mužů a nosila víc náramků a náhrdelníků než kterákoliv žena kromě Sevanny samotné, vrstvy ohnivých opálů, smaragdů, rubínů a safírů jí téměř zakrývaly příliš mohutné poprsí, které by jinak měla zpola obnažené, jak měla košili skoro rozepnutou. Loktuše, zavázaná v pase, nic nezakrývala. Občas Sevanna nedokázala poznat, zda ji Someryn napodobuje nebo s ní soupeří.
„Hodně!“ vybuchla Meira. Ve světle lucerny, kterou držela, měla dlouhý obličej zachmuřenější než obvykle, i když to bylo dost těžké. Meira by našla skvrnu i na slunci v poledne. „Že jeho lidé jsou dva dny cesty na západ ve městě zvaném Amador? To už jsme věděly. Řekl nám jenom divoké povídačky. Artuš Jestřábí křídlo! Pche! Měly si ho nechat Děvy a udělat potřebné.“
„Vy... byste riskovaly, že se všichni dozvědí příliš mnoho příliš brzy?“ Sevanna se rozčilením kousala do rtu. Málem je nazvala „hlupačkami". Podle jejího názoru už tak příliš mnoho lidí vědělo příliš, moudré v to počítaje, ale nemohla si dovolit tyto ženy urazit. A to ji žralo! „Lidé jsou vyděšení.“ Nebylo třeba skrývat opovržení aspoň při tomhle. Ale šokovalo ji, rozčilovalo ne to, že se báli, ale že se jich jenom tak málo snažilo tuhle skutečnost skrývat. „Černé oči, Kamenní psi, dokonce i Děvy by mluvili o tom, co řekl. Víte, že ano! Jeho lži by zasely další strach.“ Musely to být lži. Sevanna si moře představovala jako jezera, jež spatřila v mokřinách, jejichž druhý břeh však byl v nedohlednu. Jestli přicházely další stovky tisíc jeho lidí, dokonce i z druhé strany tak velké vodní plochy, ostatní zajatci, které vyslýchala, by o nich věděli. A žádného zajatce nevyslechli bez ní.
Tion zvedla druhou lucernu a upřeně ji pozorovala šedýma očima. Byla skoro o hlavu menší než Someryn, ale stále vyšší než Sevanna. A dvakrát širší. Měla kulatý obličej, většinou vypadala mírně, ale myslet si něco takového byla chyba. „Mají pravdu, že se bojí,“ řekla ledově. „Já se bojím a nestydím se za to. Seanchanů je hodně, i kdyby jenom dobyli Amador, a nás je pár. Ty kolem sebe máš svůj klan, ale kde je můj? Tvůj mokřinský přítel Caddar a jeho ochočená Aes Sedai nás poslali tou dírou ve vzduchu, abychom tu pomřeli. Kde jsou ostatní Shaidové?“
Rhiale se vzdorovitě postavila vedle Tion a k nim se rychle připojila Alarys, která si i teď pohrávala s tmavými vlasy, aby k nim přilákala pozornost. Nebo se možná vyhýbala pohledu Sevanně do očí. Po chvíli se přidala i mračící se Meira a pak i Modarra. Modarra by mohla být štíhlá, kdyby nebyla ještě vyšší než Someryn, ale zatím se o ní dalo říci jenom to, že je hubená. Sevanna si myslela, že Modarra má pevně v hrsti, stejně jako prsteny na prstech. Tak pevně v hrsti jako... Someryn se na ni podívala, vzdychla si a ohlédla se ha ostatní. A pak se k nim pomalu přidala.
Sevanna zůstala stát sama na kraji světla lamp. Ze všech žen, které k ní připoutala Desainina smrt, těmto věřila nejvíc. Ne že by jim zas věřila nějak moc. Ale Someryn a Modarra byly její, jako by složily vodní přísahu, že půjdou tam, kam ona řekne. A teď se jí opovažovaly dívat do očí obviňujícím pohledem. Dokonce i Alarys si přestala pohrávat s vlasy.