Sevanna jejich pohledům čelila chladným úsměvem, skoro ohrnovala pysky. Usoudila, že teď není pravá chvíle, aby jim připomněla zločin, jenž spojil jejich osudy. Tentokrát nebyl čas na zastrašování. „Mám podezření, že by nás mohl Caddar chtít zradit,“ řekla místo toho. Rhiale při tom přiznání vykulila modré oči a Tion otevřela pusu. Sevanna pokračovala, nepustila je ke slovu. „Nebo byste byly raději zůstaly na Rodovrahově Dýce a nechaly se zničit? Aby vás honily jako zvířata čtyři kmeny, jejichž moudré vědí, jak udělat ty díry bez cestovních krabiček? Místo toho jsme v srdci bohaté, měkké země. Dokonce bohatší než země zabijáků stromů. Podívejte se na to, co jsme sebraly jen za deset dní. Kolik bychom mohly sebrat v mokřinském městě? Bojíte se Seanchanů, protože jich je hodně? Nezapomínejte, že jsem s sebou přivedla každou shaidskou moudrou, která může usměrňovat.“ To, že sama usměrňovat nedokázala, si poslední dobou uvědomovala jenom zřídkakdy. Brzy tenhle nedostatek napraví. „Jsme tak silné jako všechno, co proti nám tihle mokřiňané můžou poslat. I když mají létající ještěrky.“ Nuceně frkla, aby ukázala, co si o nich myslí! Zatím žádnou nikdo neviděl, ani zvědové ne, ale skoro každý zajatec měl plno směšných historek. „Až najdeme ostatní klany, zabereme si tuto zemi pro sebe. Celou! Od Aes Sedai vybereme desateronásobek. A najdeme Caddara a přinutíme ho žebrat o milost.“
To by je mělo semknout, vrátit jim odvahu jako už předtím. Všechny ženy se tvářily stejně. Všechny.
„Je tady ještě Car’a’carn,“ pronesla Tion klidně. „Leda by ses vzdala svého plánu vdát se za něj.“
„Ničeho jsem se nevzdala,“ odsekla Sevanna podrážděně. Ten muž - a ještě důležitější moc, jež s ním přicházela - bude jednou její. Nějak. Bez ohledu na cenu. Uklidnila se a pokračovala. „Rand al’Thor je teď bezvýznamný.“ Aspoň pro tyhle prostoduché slepice. Až ho bude mít v rukou, dokáže cokoliv. „Nehodlám tu postávat celý den a bavit se o svém svatebním vínku. Musím vyřídit věci, které jsou důležité.“
Když odcházela do šera ke dveřím do stáje, napadla ji jedna poměrně nepříjemná věc. Byla s těmito ženami sama. Jak dalece jim ještě může věřit? Stále měla až příliš jasně před očima Desaininu smrt. Moudrá byla... roztrhána... s použitím jediné síly. Udělaly to ženy, jež teď stály za ní, mezi jinými. Z toho pomyšlení se jí stáhl žaludek. Nastražila uši, zda neuslyší šustění slámy, které by prozradilo, že někdo jde za ní, a neslyšela nic. To tam jen tak stojí a dívají se? Odmítla se ohlédnout přes rameno. Udržet stejný pomalý krok vyžadovalo jen malou námahu - ona strach a hanbu na odiv stavět nebude! - ale když otevřela jedno křídlo vysokých dveří, nadechla se úlevou.
Venku přešlapovala Efalin se šufou omotanou kolem krku, lukem v pouzdře na zádech a oštěpy a puklířem v ruce. Šedovlasá žena se prudce otočila a její ustaraný výraz při pohledu na Sevannu polevil jenom nepatrně. Vůdkyně všech shaidských Děv, a ona ukazuje svoje znepokojení! Nebyla Jumai, ale přišla se Sevannou pod záminkou, že Sevanna mluví za náčelníka, dokud nebude zvolen nový náčelník Shaidů. Sevanna si byla jistá, že Efalin tuší, že k tomu nikdy nedojde. Věděla dobře, kde leží moc. A kdy má držet pusu zavřenou.
„Zakopejte ho hluboko a hrob zakrejte,“ nařídila jí Sevanna.
Efalin kývla a dala znamení Děvám, stojícím okolo stájí, aby vstaly. S ní v čele pak zmizely uvnitř. Sevanna si prohlížela budovu se špičatou červenou střechou a modrými stěnami, a potom se obrátila na pole před sebou. Kruh udusané hlíny asi padesát sáhů v průměru obklopoval nízký kamenný plot s jediným otvorem přímo před stájí. Mokřiňané ho používali ke cvičení koní. Nenapadlo ji zeptat se původních majitelů, proč je umístěn tak daleko od všeho ostatního a obklopený stromy tak vysokými, že na ně Sevanna stále ještě chvílemi civěla, ale jeho osamocenost vyhovovala jejím záměrům. Děvy s Efalin byly ty, které Seanchana chytily. Nikdo jiný nevěděl, že existuje. Nebo by to vědět neměl. Baví se moudré uvnitř? O ní? Před Děvami? A co říkají? Nebude čekat na ně ani na nikoho jiného!
Vyšly ze stáje zrovna ve chvíli, kdy vyrazila k lesu, Someryn a ostatní, a následovaly ji, dohadujíce se mezi sebou kvůli Seanchanům, Caddarovi a kam byl poslán zbytek Shaidů. O ní nepadlo jediné slovo, avšak taky by se o ní nebavily, když byla na doslech. Nicméně z toho, co slyšela, se zašklebila. S Jumai bylo přes tři sta moudrých, a kdykoliv se tři čtyři začaly bavit, bylo to o tomtéž. Kde jsou ostatní klany a zda je Caddar oštěpem vrženým Randem al’Thorem, kolik je tady Seanchanů, a dokonce také o tom, jestli skutečně jezdí na ještěrkách. Ještěrkách! Tyto ženy s ní byly od samého začátku. Ona je vedla krok za krokem, ale ony věřily, že jí pomáhaly naplánovat každý tah, věřily, že znají cíl. Jestli je nyní ztratí...
Les ustoupil velkému palouku, na nějž by se vešlo i padesát takových kruhů, jako byl před stájemi. Když se Sevanna rozhlédla, špatná nálada ji opustila. Na severu se zvedaly nízké vršky a několik leguí za nimi hory s vrcholky zahalenými v mracích, bílých, protkaných tmavou šedí. Jaktěživa neviděla tolik mraků. Blíž tisícovka Jumai vykonávala denní práce. Kováři bušili kladivy, další lidé poráželi ovce a kozy k večeři a bečení a mečení se mísilo se smíchem hrajících si dětí. Jelikož měli víc času na přípravu při útěku z Rodovrahovy Dýky než ostatní klany, Jumai s sebou přivedli stáda nakradená v Cairhienu a tady nakradli další.
Mnozí lidé si postavili stany, ale nebylo to nutné. Palouk téměř zcela zaplňovaly barevné stavby, jako nějaká mokřinská vesnice, vysoké stodoly, velká kovárna a přisedlé střechy čeledníku, všechny pomalované červeně a modře, kolem samotné velké střechy. Nazývala se zámek, tři podlaží pod střechou z tmavozelených tašek, natřená světlejší zelenou a žlutou, na umělém kamenném kopci pět sáhů vysokém. Jumai a gai’šainové vylezli na dlouhou rampu vedoucí ke dveřím do velké budovy a procházeli se na zdobně vyřezávaných balkonech kolem dokola.
Kamenné hradby a paláce, které viděla v Cairhienu, na ni neudělaly zdaleka takový dojem. Tento dům byl jako malovaný vůz Ztracených, ale přesto byl úchvatný. Měla si uvědomit, že když je tu tolik stromů, zdejší lidé si můžou dovolit postavit ze dřeva cokoliv. Copak nikdo kromě ní nevidí, jak je tahle země tučná? Po své práci pobíhalo víc bíle oděných gai’šainů, než kdy dřív mělo dohromady dvacet klanů, skoro o polovinu víc, než tu bylo Jumai! Nikdo už nic nenamítal, když dělali gai’šainy i z mokřiňanů. Byli tak poslušní! Jakýsi mladík s vykulenýma očima v hrubém bílém šatu kolem spěchal s košem v rukou a zíral na lidi kolem, až si zakopl o lem šatů. Sevanna se usmála. Jeho otec si říkal pán tohoto místa a naparoval se, že ji s jejími lidmi pobijí - ze všech věcí děti! - ale za tuto nehoráznost teď nosil bílou a dřel stejně tvrdě jako jeho syn, jako jeho žena, jeho dcery i jeho ostatní synové. Ženy vlastnily spoustu krásných šperků a krásného hedvábí a Sevanna si vzala jen to nejlepší. Tučná země, tak měkká, že z ní vytékal bohatý olej.
Ženy za ní se zastavily na kraji stromů, aby si promluvily. Zachytila, co říkají, a nálada se jí opět změnila.
„...kolik Aes Sedai bojuje za tyhle Seanchany,“ vykládala Tion. „Musíme to zjistit.“ Someryn a Modarra souhlasně mručely.