„Podle mě na tom nezáleží,“ podotkla Rhiale. Aspoň její zarytost došla až k ostatním. „Podle mě nebudou bojovat, pokud na ně nezaútočíme. Vzpomeňte si, že neudělaly nic, dokud jsme je nenapadly, dokonce ani aby se bránily.“
„A když to udělaly,“ poznamenala Meira poněkud kysele, „třiadvacet z nás zemřelo. A víc než deset tisíc algai’d’siswai se taky nevrátilo. Tady máme jen asi třetinu toho počtu i včetně Bezbratrých.“ Do posledního slova vložila opovržení.
„To byla práce Randa al’Thora!“ vyjela Sevanna ostře. „Místo abyste myslely na to, co podnikl proti nám, myslete na to, co dokážeme, až bude náš!“ Až bude můj, upřesnila v duchu. Aes Sedai ho dokázaly chytit a udržet tak dlouho, jak to jen šlo, ale ona měla něco, co Aes Sedai neměly, jinak by to byly použily. „Místo toho vzpomínejte, že jsme Aes Sedai poráželi, dokud se on nepostavil na jejich stranu. Aes Sedai nejsou nic!"
Znovu její snaha povzbudit je neměla žádný viditelný účinek. Všechno, nač si vzpomínaly, bylo, že oštěpy byly zlomeny, když se snažily chytit Randa al’Thora, a ony s nimi. Modarra jako by se dívala na hrob celého svého klanu a dokonce i Tion se neklidně mračila, nepochybně si vzpomínala, že ona také utekla jako splašená koza.
„Moudré,“ ozval se najednou za Sevannou mužský hlas, „poslali mě, abych vás požádal o rozsudek.“
Všechny ženy se okamžitě zatvářily bezvýrazně. Co nedokázala Sevanna, zvládl on pouhou svou přítomností. Žádná moudrá by nedopustila, aby ji znepokojenou viděl někdo jiný než zase moudrá. Alarys si přestala hladit vlasy, které si ladně přehodila přes rameno. Očividně ho žádná nepoznala. Sevanna měla dojem, že ho zná.
Vážně se na ně díval, zelenýma očima mnohem staršíma, než odpovídalo jeho hladkým lícím. Měl plné rty, ale tvářil se vážně, jako kdyby zapomněl, co je to úsměv. „Jsem Kinhuin z Mera’din, moudré. Jumai říkali, že si nesmíme vzít plný podíl z tohoto místa, poněvadž nejsme Jumai, ale máme dostat míň proto, že tu jsme dva na každého jumajského algai’d’siswai. Bezbratří žádají váš rozsudek, moudré.“
Teď, když už věděly, kdo je, některé nedokázaly skrýt nelibost k mužům, již opustili kmen a klan, aby přešli k Shaidům, místo aby šli za Randem al’Thorem, mokřiňanem, který podle jejich názoru ani nebyl pravý Car’a’carn. Tion jen nasadila prázdný výraz, ale Rhiale se zablesklo v očích a Meira se málem zamračila. Jenom Modarra vypadala ustaraně, jenže ona by se snažila vyřešit hádku i mezi zabijáky stromů.
„Těchto šest moudrých vydá rozsudek poté, co vyslechne obě strany,“ sdělila Kinhuinovi Sevanna s odpovídající vážností.
Druhé ženy se na ni dívaly a stěží zakrývaly úžas, že hodlá stát stranou. To ona zařídila, aby Jumai doprovázelo desetkrát víc Mera’din, než odešlo s ostatními klany. Caddara skutečně podezírala, byť ne z toho, co udělal, a chtěla mít s sebou co nejvíc oštěpů. Kromě toho vždycky mohli zemřít místo Jumai.
Předstírala, že ji jejich překvapení překvapilo. „Nebylo by ode mne správné účastnit se toho, když se to týká mého klanu,“ sdělila jim, než se obrátila zpátky k zelenookému muži. „Vydají spravedlivý rozsudek, Kinhuine. A jsem si jistá, že promluví ve prospěch Mera’din."
Ostatní ženy se na ni upřeně zadívaly, než Tion náhle kývla, aby je Kinhuin vedl. Musel odtrhnout oči od Sevanny, aby mohl poslechnout. Se slabým úsměvem - zíral na ni, ne na Someryn - se dívala, jak mizí v mase lidí pohybujících se po pozemcích. Přes to, jak neměly rády Bezbratré - a to, že předpovídala, jak se rozhodnou - tu byla naděje, že se tak skutečně rozhodnou. Tak nebo tak, Kinhuin si to zapamatuje a řekne ostatním z toho svého takzvaného společenstva. Jumai už měla v kapsáři, ale přivítá cokoliv, co k ní připoutá Mera’din.
Sevanna se obrátila a zamířila zpátky mezi stromy, třebaže ne ke stájím. Když teď byla sama, mohla dohlédnout na něco mnohem důležitějšího, než byli Bezbratří. Zkontrolovala, co má zasunutého za páskem na zádech, kde to zakrývala loktuše. Byla by cítila, kdyby předmět vyklouzl, ale chtěla se hladkého povrchu dotknout vlastními prsty. Žádná moudrá se ji neopováží považovat za méně, než jsou ony, jakmile to jednou použije. Možná dneska. A jednoho dne jí to dá Randa al’Thora. Nakonec, jestli Caddar zalhal v jedné věci, možná lhal i v ostatních.
Přes slzy se Galina Casban mračila na moudrou, která ji odstiňovala. Jako kdyby bylo nutné, aby štíhlá žena držela štít. V této chvíli by nedokázala ani obejmout pravý zdroj. Belinde klidně seděla se zkříženýma nohama na zemi mezi dvěma dřepícími Děvami a usmívala se, jako by věděla, nač Galina myslí. Měla úzký liščí obličej a vlasy a obočí vybělené sluncem. Galina by jí nejradši rozmačkala lebku, místo aby jí jen vrazila facku.
Nebyl to pokus o útěk, spíš jenom větší pocit křivdy, než dokázala unést. Její dny začínaly a končily vyčerpáním. Už si ani nevzpomínala, jak je to dlouho, co ji nacpaly do toho drsného černého hadru. Dny jí splývaly jako neutuchající proud. Týden? Měsíc? Možná ne tak dlouho. Určitě ne víc. Přála si, aby se Belinde nikdy nebyla dotkla. Kdyby jí ta ženská nenacpala do pusy hadry, aby utišila její vzlykání, byla by ji prosila, aby mohla zase nosit kamení nebo přenášet hromady oblázků jeden kamínek po druhém nebo jakákoliv další muka, jimiž jí vyplňovaly čas. Cokoliv kromě tohohle.
Z koženého pytle, zavěšeného na pevné dubové větvi, jí čouhala jenom hlava. Přímo pod pytlem hořely v bronzovém ohřívadle uhlíky a pomalu ohřívaly vzduch v pytli. Krčila se v tom horku s palci na rukou přivázanými k prstům na nohou, nahá a celá zpocená. Mokré vlasy se jí lepily k hlavě, supěla, a když zrovna nevzlykala, lapala po dechu. Přesto by to bylo lepší než nekonečná, nesmyslná dřina, které ji vystavovaly, nebýt jedné věci. Než jí pytel pod bradou zavázaly, Belinde do něj vysypala nějaký prášek, a jak se začala potit, prášek začal pálit jako pepř v očích. Byla jím pokrytá od krku dolů a Světlo, pálil ji!
Že volala Světlo, ukazovalo, jak je zoufalá, avšak přes veškerou snahu ji nezlomily. Osvobodí se - určitě! - a pak tyhle divošky zaplatí krví! Řekami krve! Oceány! Nechá je všechny zaživa stáhnout z kůže. Nechá...! Zvrátila hlavu a zavyla. Hadry v puse ten zvuk ztlumily, ale ona vyla a nevěděla, jestli ječí vzteky nebo vříská o milost.
Když její vytí utichlo a hlava jí spadla na prsa, Belinde a Děvy byly na nohou a s nimi Sevanna. Galina se před zlatovlasou ženou snažila vzlykot potlačit, ale to by spíš holýma rukama sundala z oblohy slunce.
„Poslouchejte, jak kňučí a brečí,“ ohrnula nos Sevanna, když si ji přišla prohlédnout. Galina se snažila do svého pohledu vložit stejnou míru opovržení. Sevanna na sebe navěsila tolik šperků, že by to stačilo deseti ženám! Jupku měla rozvázanou, holá prsa jí však zakrývaly neladící náhrdelníky, a když se na ni podívali muži, zhluboka se nadechla! Galina se snažila, ale bylo těžké tvářit se opovržlivě, když se jí po lících spolu s potem řinuly slzy. Třásla se pláčem, až se pytel houpal.
„Tahle da’tsang je tuhá jako stará ovce,“ chechtala se Belinde, „jenže já vždycky zjistila, že i nejtužší stará ovce změkne, když ji pěkně pomalu povaříš s těmi správnými bylinkami. Když jsem byla Děva, změkčila jsem tak dost Kamenných psů.“ Galina zavřela oči. Oceány krve, aby zaplatily za...!