„Buď konečně zticha!“ štěkla Therava. „Nechci poslouchat tvé kňučení!“ Galině cvakly zuby, až si málem ukousla jazyk, a snažila se potlačit vzlyky. Teď mohla jenom poslechnout. Therava se na ni zamračila. „Zjistíme, jestli to skutečně funguje,“ prohlásila a naklonila se blíž. „Plánovala jsi násilí proti některé moudré tady? Odpověz pravdivě, a pokud ano, požádej o trest. Trestem za násilí proti moudré,“ dodala, jako by ji to napadlo až teď, „může být zvířecí smrt.“ Na zdůraznění si přejela prstem přes hrdlo a pak popadla nůž u pasu.
Galina v panice lapala po dechu a couvala. Nedokázala ale od Theravy odtrhnout oči a nemohla ani zastavit slova, která se jí stále drala z pusy. „A-a- no, p-p-proti vám všem! P-p- prosím, p-potrestejte m-m-mě z-za t-t-to!“ Zabijí ji hned? Po tom všem tady zemře?
„Zdá se, že svazovač nakonec funguje tak, jak tvůj přítel tvrdil, Sevanno.“ Therava sebrala Galině hůl z bezvládných rukou a strčila si ji za opasek. „A také to vypadá, že nakonec budeš nosit bílou, Galino Casban.“ Z nějakého důvodu se při tom velmi potěšeně usmála a vydala další rozkazy. „Budeš se chovat pokorně, jak se sluší na gai’šainku. Jestli ti třeba dítě řekne, abys skočila, budeš skákat, dokud ti jedna z nás neřekne opak. A nedotkneš se saidaru ani nebudeš usměrňovat, dokud ti jedna z nás neřekne. Pusť štít, Belinde.“
Štít zmizel a Galina tam klečela a tupě civěla. Pravý zdroj zářil těsně mimo dosah a sváděl ji. A stejně klidně by jí mohla vyrůst křídla, jako by se pro něj mohla natáhnout.
Náramky zachřestily, když si Sevanna rozzlobeně posunula loktuši. „Bereš toho na sebe příliš, Theravo. Tohle je moje. Vrať to!“ Natáhla ruku, ale Therava jen zkřížila ruce na prsou.
„Moudré se sešly,“ sdělila Sevanně. „Došly jsme k jistým rozhodnutím.“ Ženy, které s ní přišly, se seřadily za ní a všechny stály proti Sevanně. Belinde se k nim honem připojila.
„Beze mě?“ štěkla Sevanna. „Opovažuje se snad některá z vás o něčem rozhodovat beze mě?“ Mluvila stejně rázně jako předtím, ale pohledem zalétla k holi za Theraviným pásem, a Galina měla dojem, že je znepokojená. Jindy by ji to potěšilo.
„Jednu věc jsme rozhodly bez tebe,“ pronesla Tion.
„Jak často poukazuješ, mluvíš jako kmenový náčelník,“ dodala Emerys a ve velkých šedých očích jí zasvitlo posměšné světýlko. „Občas si musí moudré promluvit bez toho, aby naslouchal kmenový náčelník. Nebo někdo, kdo mluví za něj.“
„Rozhodly jsme se,“ pravila Therava, „že stejně jako kmenový náčelník musí mít moudrou, aby mu radila, tak i ty musíš mít radu moudré. Já ti budu radit.“
Sevanna si přitáhla loktuši k tělu a dívala se na ženy před sebou s nečitelným výrazem. Jak to dokáže? Mohly ji rozdrtit jako vajíčko kladivem. „A jakou radu mi nabízíš, Theravo?“ zeptala se nakonec ledově.
„Důrazně ti radím, abychom se bez otálení přesunuli,“ odpověděla Therava stejně chladně jako Sevanna. „Ti Seanchané jsou příliš blízko a je jich moc. Měli bychom odejít na sever do toho pohoří Oparů a tam zřídit držbu. Odtamtud můžeme vysílat oddíly, aby našly další klany. Sjednotit Shaidy může trvat dlouho, Sevanno. Tvůj mokřinský přítel nás mohl roztrousit do devíti koutů světa. Do té doby jsme zranitelní.“
„Zítra se přesuneme.“ Kdyby si Galina nebyla jistá, že Sevannu zná do hloubi duše, byla by si myslela, že mluví mrzutě stejně jako rozzlobeně. V zelených očích se jí blýskalo. „Ale na východ. To je taky pryč od Seanchanů, a země na východě jsou ve zmatku, připravené k obrání.“
Nastalo dlouhé ticho, pak Therava kývla. „Na východ.“ Řekla to měkce, měkkost hedvábí na oceli. „Ale pamatuj si, že kmenoví náčelníci se dožili toho, že litovali, že radu moudré odmítali příliš často. Ty můžeš taky.“ Hrozba byla zcela jasná, ale Sevanna se zasmála!
„Ty si to pamatuj, Theravo! Všechny si to pamatujte! Jestli zůstanu supům, tak vy taky! To jsem si pojistila."
Ostatní ženy, tedy kromě Theravy, si vyměnily ustarané pohledy a Modarra a Norlea se zamračily.
Galina, na kolenou, kňourající a marně se snažící uklidnit rukama svědění, přemýšlela, co ty hrozby znamenají. Jenom v koutku mysli, mezi hořkostí a sebelítostí. Přivítala by cokoliv, co by mohla proti těmto ženám použít. Jestli se to opováží využít. Dost hořká představa.
Náhle si uvědomila, že se setmělo. Od severu se přivalily černé mraky a zastřely slunce. A na zem se snášely načechrané sněhové vločky a vířily ve vzduchu. Žádná ale na zem nedopadla - pár se jich dostalo k vrcholkům stromů - ale Galina zírala. Sníh! Copak Veliký pán z nějakého důvodu uvolnil pěst, v níž svíral svět?
Moudré také zíraly na oblohu, jako by ještě nikdy neviděly mraky, natož sníh.
„Co je to, Galino Casban?“ chtěla vědět Therava. „Mluv, jestli to víš!“ Neodtrhla zrak od oblohy, dokud jí Galina neřekla, že je to sníh, a když to udělala, zasmála se. „Vždycky jsem si myslela, že muži, kteří zabili Lamana Zabijáka stromů, o sněhu lhali. Tohle nemůže ublížit ani mouše!“
Galina zavřela pusu, než stihla povědět něco o sněhových vánicích, zděšená, že se instinktivně chtěla ucházet o její přízeň. Zděšená také tou malou radostí, jakou jí poskytlo zadržení informací. Jsem nejvyšší z červeného adžah! připomínala si. Sedám ve svrchované radě černého adžah! Znělo to jako lži. Nebylo to spravedlivé!
„Jestli jsme tu už skončily,“ řekla Sevanna, „tak tuhle gai’šainku odvedu zpátky pod velkou střechu a zařídim, aby oblékla bílou. Vy tady můžete zůstat a civět na sníh.“ Mluvila úlisně, jako když másla ukrajuje, nikdo by si nepomyslel, že před chvílí by mohla vraždit pohledem. Přehodila si loktuši přes lokty a upravila si náhrdelníky. Nic na světě ji víc nezajímalo.
„My se o gai’šainku postaráme,“ sdělila jí Therava stejně úlisně. „Jelikož mluvíš jako náčelník, čeká tě dlouhý den a noc, jestli máme zítra vyrazit.“ Sevanně se zase zablýsklo v očích, ale Therava jen luskla prsty na Galinu a otočila se k odchodu. „Pojď se mnou,“ přikázala. „A přestaň trucovat.“
Galina, se sklopenou hlavou, se vyškrábala na nohy a spěchala za Theravou a ostatními ženami, které mohly usměrňovat. Trucovat? Možná se mračila, ale nikdy netrucovala! Hlavou se jí honily myšlenky jako krysy v kleci a nenacházely úniku. Ale nějak uniknout musí! Musí! Z toho zmatku se vynořila jedna myšlenka, z níž se málem znovu rozplakala. Jsou šaty gai’šainů měkčí než ta škrábavá černá vlna, již zatím musela nosit? Musí existovat cesta ven! Spěšně se ohlédla ke stromům a Sevanna tam ještě stála a mračila se za nimi. Nad nimi vířily mraky a padající sníh tál jako Galininy naděje.
12
Noví spojenci
Graendal si přála, aby mezi věcmi, které odstranila z Illianu po Sammaelově smrti, byl aspoň prostý přepisovač. Tento věk byl děsivý, primitivní a nepohodlný. Přesto se jí pár věcí hodilo. Ve velké bambusové kleci na druhém konci místnosti prozpěvovala stovka ptáků s barevným peřím, skoro stejně krásných, jako byli její dva mazlíčci v průsvitných šatech, čekající po stranách dveří s pohledy upřenými na ni, dychtiví ji potěšit. I když olejové lampy nevydávaly takové světlo jako žárobaňky, s pomocí velkých zrcadel na stěnách vydávaly jistý barbarský třpyt, navíc strop byl pokrytý zlatými šupinami. Bylo by hezké, kdyby mohla jen říkat slova, ale skutečně je vkládat na papír vlastní rukou vyvolávalo podobnou radost, jako když kreslila. Písmo tohoto věku bylo docela prosté a napodobit písmo jiného nebylo o nic těžší.