Rozmáchle se podepsala - samozřejmě ne vlastním jménem - posypala stránku pískem, pak ji složila a zapečetila jedním z pečetních prstenů různých velikostí, které tvořily ozdobnou řádku na psacím stole. Ruka a meč Arad Domanu se otiskly do nepravidelného kruhu modrozeleného vosku.
„Zanes tohle co nejrychleji urozenému pánu Ituraldovi,“ přikázala, „a mluv jen to, co jsem ti řekla.“
„Jak nejrychleji mě koně ponesou, má paní.“ Nazran se uklonil, vzal dopis a ukazováčkem si uhladil tenké černé kníry. Podmanivě se usmíval. Byl hranatý, s tmavohnědou pletí, v dobře padnoucím modrém kabátě, a pohledný. Jenom ne dost pohledný. „Tohle jsem dostal od urozené paní Tuvy, která zemřela na svá zranění krátce poté, co mně pověděla, že byla Alsalamovým kurýrem a napadl ji šedý muž."
„Ať je na tom určitě lidská krev,“ připomínala mu. Pochybovala, že v tomto čase by někdo poznal lidskou krev od jiné, ale už ji tu překvapilo tolik věcí, že nehodlala zbytečně riskovat. „Dost realismu. Ale ne moc, aby to zničilo, co jsem napsala.“
Černýma očima na ní spočíval i při úkloně, ale jen se narovnal, už spěchal ke dveřím, dupal po světle žlutém mramoru na podlaze. Nevšiml si sluhů s očima oddaně upřenýma na ni, nebo to aspoň předstíral, i když byl kdysi přítelem toho mladého muže. K tomu, aby byl Nazran téměř stejně horlivý jako oni, stačila jenom trocha nátlaku, nemluvě o tom, že si byl také jistý, že by mohl znovu okusit její vnady. Graendal se tiše zasmála. No, on věřil, že je okusil. Stačilo, aby byl maličko hezčí, a mohl by. Samozřejmě by se pak už k ničemu nehodil. Aby se dostal k Ituraldovi, uštve koně k smrti, a jestli ta zpráva, doručená Alsalamovým blízkým bratrancem, údajně od samotného krále, jejímuž doručení se snažil zabránit šedý muž, nesplní rozkaz Velikého pána zvýšit zmatek, tak už to nedokáže nic kromě odřivousu. A jejím cílům to poslouží stejně dobře. Jejím vlastním cílům.
Graendal zabloudila rukou k jedinému prstenu na stole, který nebyl pečetní. Byl to prostý zlatý kroužek, úzký, nejvýš na malíček. Příjemně ji překvapilo, když mezi Sammaelovými věcmi našla angrial vyladěný na ženy. Příjemně ji překvapilo, že vůbec měla čas najít něco užitečného, když Sammaelovými komnatami ve Velké radnici neustále probíhal al’Thor a ta štěňata, jež si říkala asha’mani. Sebrali vše, co nevzala. Nebezpečná štěňata, všichni, a zvlášť al’Thor. A ona nechtěla riskovat, že by si kdokoliv spojil Sammaela s ní. Ano, musela uspíšit své plány a distancovat se od Sammaelovy pohromy.
Náhle se na druhém konci místnosti objevila svislá stříbrná čára, jasná proti tapiseriím visícím mezi těžkými zlacenými zrcadly, a ozvalo se jasné zazvonění. Graendal překvapeně zvedla obočí. Někdo zřejmě pamatoval na zdvořilosti z civilizovanějšího věku. Graendal vstala, silou natáhla zlatý kroužek vedle rubínového prstenu na malíku a skrze něj uchopila saidar, než usměrnila síť, která zazvoní v odpověď na ohlášení toho, kdo chtěl průchod otevřít. Angrial nebyl nic moc, ale každý, kdo by si myslel, že zná její sílu, zažije ošklivé překvapení.
Průchod se otevřel a ostražitě vstoupily dvě ženy v téměř stejných červenočerných hedvábných šatech. Alespoň Moghedien se pohybovala opatrně a tmavýma očima pátrala po pastech, zatímco si uhlazovala široké suknice. Průchod po chvilce zmizel, ona však saidar držela dál. Rozumné opatření, i když Moghedien vždycky hodně dala na rozumná opatření. Graendal pravý zdroj rovněž nepropustila. Moghedienina společnice, malá mladá žena s dlouhými stříbrnými vlasy a jasně modrýma očima, se kolem sebe chladně rozhlížela a na Graendal se jenom podívala. Podle jejího chování mohla být samotnou první rádkyní, jež musí snášet společnost obyčejných dělnic a hodlá jejich společnost ignorovat. Hloupá holka, když napodobuje Pavoučici. Červená a černá jí neslušely a to pozoruhodné poprsí by měla využít lépe.
„Tohle je Cyndane, Graendal,“ oznámila Moghedien. „My... pracujeme dohromady.“ Když říkala jméno té povýšené mladé ženy, neusmála se, avšak Graendal ano. Hezké jméno pro víc než hezké děvče, ale jaký zvrat osudu vedl nějakou matku tohoto času, aby své dceři dala jméno znamenající „poslední příležitost"? Cyndane se dál tvářila chladně a lhostejně, ale oči jí zahořely. Krásná panenka vyřezaná z ledu, se skrytým ohněm. Zřejmě věděla, co její jméno znamená, a nelíbilo se jí to.
„Co vás sem přivádí, Moghedien?“ zeptala se Graendal. Pavoučice byla poslední, u koho čekala, že vyleze ze stínů. „Neboj se, před mými sluhy můžeš mluvit.“ Kývla a oba lidé u dveří padli na kolena a přitiskli obličej k podlaze. Na její pokyn by nepadli mrtví, ale skoro.
„Co tě na nich může zajímat, když zničíš všechno, díky čemu by mohli být zajímaví?“ chtěla vědět Cyndane a nadutě popošla blíž. Sama se držela zpříma a snažila se dohnat svou malou výšku. „Víš, že Sammael je mrtvý?“
Graendal celkem bez námahy zachovala hladkou tvář. Považovala tu dívku za nějakou přítelkyni Temného, kterou si Moghedien vybrala, aby jí běhala s pochůzkami, snad za nějakou šlechtičnu, co si myslela, že její titul má nějakou váhu, avšak zblízka... Děvče bylo v jediné síle silnější než ona! Dokonce i v jejím věku to nebylo obvyklé u mužů a skutečně velmi vzácné u žen. Z okamžitého popudu změnila své rozhodnutí popírat veškeré styky se Sammaelem.
„Tušila jsem to,“ odvětila a falešně se přes ženinu hlavu usmála na Moghedien. Kolik toho ví? Kde Pavoučice našla holku o tolik silnější než ona a proč s ní cestuje? Moghedien vždycky žárlila na každého, kdo byl silnější. Nebo měl něčeho víc. „Občas mě navštívil, chtěl, abych mu pomohla s nějakým jeho šíleným plánem. Nikdy jsem ho otevřeně neodmítla, víš, jak je - bylo nebezpečné ho odmítnout. Objevoval se každých pár dní, a když přestal, usoudila jsem, že se mu stalo něco zlého. Kdo je to děvče, Moghedien? Pozoruhodný objev.“
Mladá žena popošla blíž a upřela na ni oči jako modrý oheň. „Řekla ti mé jméno. Víc vědět nepotřebuješ.“ Ta holka věděla, že mluví s Vyvolenou, a přesto zachovávala mrazivý tón. Přes svou sílu to nebyla nějaká obyčejná přítelkyně Temného. Leda by byla šílená. „Všimla sis počasí, Graendal?“
Najednou si Graendal uvědomila, že Moghedien nechává mluvit dívku. Držela se zpátky, než mohla vyjít najevo nějaká slabost. A Graendal ji nechala! „Asi jsi mi nepřišla jenom povědět o Sammaelově smrti, Moghedien,“ pravila ostře. „Nebo se bavit o počasí. Víš, že málokdy vycházím.“ Příroda byla neukázněná, chyběl jí řád. V místnosti nebyla okna, stejně jako ve většině místností, které používala. „Co chceš?“ Tmavovlasá žena se blížila ke zdi. Stále ji obklopovala záře jediné síly. Graendal nedbale popošla, aby měla obě v zorném poli.
„Děláš velikou chybu, Graendal.“ Cyndane zkřivila rty v mrazivém úsměvu. Dobře se bavila. „Tady vedu já. Moghedien to má polepené u Moridina za své nedávné chyby.“ Moghedien zkřížila ruce a loupla po ženušce se stříbrnými vlasy tak zachmuřeným pohledem, že víc na potvrzení jejích slov nebylo potřeba. Náhle Cyndane otevřela velké oči ještě víc a otřásla se.