Cadsuane se zapřela, jak s ní Arilynin kočár házel, a odhrnula koženou záclonu v okně dost daleko, aby viděla ven. Na Cairhien a šedou oblohu plnou převalujících se mračen a drsných vichrů. Větry nezuřily jen na obloze, vyjící poryvy kočárem zmítaly víc než pohyb dopředu. Na ruku jí dopadly kapičky deště, studené jako led. Jestli se ještě trochu ochladí, začne sněžit. Cadsuane si přitáhla vlněný plášť k tělu. Byla ráda, že ho našla strčený na dně sedlových brašen. Bude chladno.
Příkré břidlicové střechy domů ve městě a kamením dlážděné ulice se mokře leskly, a třebaže déšť nebyl nijak silný, jen málokdo byl ochoten vzdorovat silnému větru. Žena mírně pobízející dlouhým bičem vola zapřaženého do káry kráčela stejně trpělivě jako zvíře, většina lidí se však choulila v pláštích se staženými kapucemi a kráčela rychle, jako nosiči s nosítky, již kolem proběhli, až se pevný con třepetal. Ale kromě ženy s volem se našli i další, kteří neviděli důvod ke spěchu. Uprostřed ulice stál vysoký Aiel a s otevřenou pusou nevěřícně civěl na oblohu, zatímco ho déšť promáčel až na kůži, a byl tak zaujatý, že mu odvážný zloděj uřízl váček a zmizel, aniž by si toho oběť všimla. Jakási žena se složitě natočenými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu, jaký nosily šlechtičny, pomalu kráčela ulicí, plášť jí pleskal a dlouhá kapuce jí také vlála. Dnes možná kráčela ulicemi pěšky vůbec poprvé, ale smála se, jak jí déšť smáčel tváře. Ze dveří krámu s voňavkami hleděla sklíčená prodavačka. Dnes toho moc neprodá. Většina pouličních prodavačů zmizela ze stejného důvodu, jen hrstka stále s nadějí vyvolávala horký čaj a masové koláčky u kár pod provizorními stříškami. Ačkoliv každý, kdo si dnes na ulici koupí masový koláček, si to bolení břicha, které nutně musel dostat, plně zaslouží.
Z uličky vyběhl párek hladových psů, nohy ztuhlé, srst na zádech zježenou, a štěkal a vrčel na kočár. Cadsuane spustila záclonku. Psi zřejmě poznali ženy, jež dokázaly usměrňovat, stejně snadno jako kočky, ale psi si zřejmě mysleli, že ty ženy jsou kočky, byť nadpřirozeně velké. Dvě ženy sedící naproti ní byly stále zabrány do hovoru.
„Odpusť,“ říkala právě Daigian, „ale logika je nevyvratitelná.“ Omluvně sklonila hlavu, až se jí na čele zhoupl měsíční kámen, jejž měla pověšený na tenkém stříbrném řetízku v dlouhých černých vlasech. Prsty škubala za bílé prostřihávání v tmavých suknicích, a mluvila rychle, jako by se bála, že ji druhá žena přeruší. „Jestli přijímáš, že přetrvávající horko je prací Temného, změnu musela provést jiná síla. On by nepovolil. Mohla bys říci, že se rozhodl svět zmrazit nebo utopit, místo aby ho upekl, jenomže proč? Kdyby horko pokračovalo celé jaro, počty mrtvých by překonaly živé, stejně jako kdyby v létě začal padat sníh. A proto, logicky, tu zapracovala jiná ruka.“ Ostýchavost baculaté ženy byla občas únavná, ale Cadsuane jako vždycky shledávala její logiku neomylnou. Jenom si přála, aby věděla, čí ruka a s jakým záměrem.
„Mír!“ zamumlala Kumira. „Raději bych měla jen unci hmatatelných důkazů než centnýř té tvé logiky bílé adžah.“ Sama byla hnědá, i když příliš nepropadala jejich chybám. Hezká žena s krátkými vlasy, tvrdohlavá a praktická, bystrá pozorovatelka, a nikdy se neztrácela v myšlenkách natolik, aby přestala vnímat okolní svět. Kumira ještě nedomluvila a již Daigian poklepala po koleni a usmála se, což změnilo výraz v jejích modrých očích z ostrého v teplý. Shienarci byli především zdvořilí lidé a Kumira se snažila nikoho neurazit. Alespoň náhodou. „Soustřeď se na to, co můžeme udělat se sestrami, které drží Aielové. Vím, že pokud někdo, tak ty na něco přijdeš.“
Cadsuane frkla. „Zaslouží si, co se s nimi děje.“ Nepustili ji ani k aielským stanům, její společnice také ne, ale některé z těch hlupaček, které odpřisáhly věrnost tomu al’Thorovic klukovi, docházely do rozlehlého tábora a vracely se bílé jako plátno, zmítající se mezi rozhořčením a nevolností. Za normálních okolností by ji urážka aessedaiovské důstojnosti navztekala, bez ohledu na důvody. Nyní ale ne. Aby dosáhla svého cíle, prohnala by klidně ulicemi celou Bílou věž a bez šatů. Jak by jí mohlo záležet na nepohodlí žen, které by mohly všechno zničit?
Kumira otevřela pusu, aby něco namítla, třebaže znala její pocity, ale Cadsuane pokračovala, klidná, ale neúnavná. „Možná budou trochu plakat, aby odpykaly to psí žrádlo, které tu ze všeho nadělaly, ale pochybuji. Jsou mimo náš dosah, a kdybych je do rukou dostala já, možná bych je prostě těm Aielům předala. Zapomeň na ně, Daigian, a soustřeď ten svůj bystrý mozek na stopu, po níž jsem tě vyslala.“
Cairhieňanka při té pokloně zrudla. Díky Světlu se takhle chovala jen vůči sestrám. Kumira seděla mlčky, s vyrovnanou tváří a rukama v klíně. Možná byla prozatím pokrotlá, ale Kumira dokázalo na delší dobu umlčet máloco. Právě je dvě chtěla mít Cadsuane dnes s sebou.
Kočár se naklonil, jak spřežení začalo stoupat po dlouhé rampě vedoucí ke Slunečnímu paláci. „Pamatujte, co jsem vám říkala,“ připomněla ostatním rázně. „A buďte opatrné!“
Slíbily, že budou, což bylo jen dobře, a ona kývla. Kdyby bylo třeba, použila by je obě k mulčování, a ostatní taky, ale nehodlala některou ztratit, protože začne být neopatrná.
Kočár v palácové bráně nikdo nezdržoval. Stráže poznaly Arilynin erb na dvířkách a věděly, kdo bude uvnitř. V posledním týdnu kočár do paláce přijel několikrát. Ve chvíli, kdy se koně zastavili, otevřel dvířka nervózní dveřník v nezdobeném černém kabátě a držel široký plochý deštník z naolejované tmavé látky. Z okrajů deštníku mu na holou hlavu kapala voda; ostatně deštník také nebyl určen pro jeho ochranu.
Cadsuane rychle ohmatala ozdoby, které jí visely z drdolu, aby se ujistila, že je má všechny - nikdy žádnou neztratila, ale to proto, že na ně dávala pozor - vytáhla zpod sedadla hranatý proutěný košík se šitím a vystoupila. Za prvním stálo dalších šest dveřníků s připravenými deštníky. Tolik cestujících by se v kočáře nepohodlně tlačilo, ale dveřníci nehodlali nic ponechat náhodě. Ti, kteří tu byli navíc, odešli teprve, když se ujistili, že cestující jsou jen tři.
Kočár očividně neunikl pozornosti. Sloužící v tmavém odění vytvořili úhlednou uličku na tmavomodrých a zlatých dlaždicích ve velké vstupní hale s hranatou klenbou pět sáhů vysokou. Teď přiskočili, přebírali pláště a nabízeli malé lněné nahřáté ručníky pro případ, že by si některá z žen chtěla osušit obličej či ruce, a podávali porcelánové číše se svařeným vínem, jež vydávalo omamnou kořeněnou vůni. Zimní pití, ale vzhledem k náhlému poklesu teploty se hodilo. Vždyť také nakonec byla zima. Konečně.
Mezi masivními hranatými sloupy z tmavého mramoru před vysokými světlými vlysy, zobrazujícími bitvy nepochybně významné pro Cairhien, stály tři Aes Sedai, ale Cadsuane si jich prozatím nevšímala. Jeden ze sluhů měl na levé straně hrudi vyšitou červenozlatou postavičku, kterou lidé nazývali drak. Corgaide, šedovlasá žena s vážnou tváří, která řídila služebnictvo ve Slunečním paláci, nenosila kromě velkého kroužku s těžkými klíči u pasu žádné ozdoby. Ani ostatní sloužící neměli na šatech žádné ozdoby, a přes očividné nadšení mladého muže to byla klíčnice Corgaide, kdo udával náladu mezi sluhy. Přesto mládenci výšivku povolila. To stálo za zapamatování. Cadsuane s Corgaide tiše pohovořila, požádala o pokoj, kde by mohla v klidu vyšívat, a žena při její žádosti ani nemrkla. Ale když sloužila tady, jistě už vyslechla mnohem podivnější žádosti.