Sloužící s plášti a podnosy se odpoklonkovali a Cadsuane se konečně obrátila ke třem sestrám mezi sloupy. Všechny se dívaly na ni, Kumiry a Daigian si nevšímaly. Corgaide zůstala, ale držela se v pozadí, aby měly Aes Sedai soukromí. „Nečekala jsem, že si tu budete volně chodit,“ řekla Cadsuane. „Myslela jsem, že Aielové své učednice dřou.“
Faeldrin jen nepatrně trhla hlavou, až tiše zachřestily barevné korálky na tenkých copáncích, ale Merana zrudla a zaťala ruce do sukní. Události Meranou otřásly tak hluboce, až si Cadsuane nebyla jistá, zda se ještě někdy vzpamatuje. Bera byla samozřejmě téměř nevzrušená.
„Většina z nás kvůli dešti dostala den volna,“ odpověděla Bera tiše. Byla to hřmotná žena v obyčejném suknu - měkkém a dobře střiženém, nicméně prostém - ale člověk by si myslel, že je doma spíš na statku než v paláci. Mohl by si to myslet, kdyby byl praštěný pavlačí. Bera měla bystrý mozek a silnou vůli, a Cadsuane nevěřila, že by tutéž chybu udělala dvakrát. Jako většina sester, ani ona se ze setkání s Cadsuane Melaidhrin, živou a zdravou, úplně nevzpamatovala, ale nenechávala se ovládat bázní. Jen se zhluboka nadechla a pokračovala: „Nechápu, proč se pořád vracíš, Cadsuane. Je jasné, že od nás něco chceš, ale pokud nám to neřekneš, nemůžeme ti pomoct. Víme, co jsi udělala pro pána Draka,“ - u titulu se maličko zakoktala, sestry stále nevěděly jistě, jak tomu klukovi říkat - „ale je zřejmé, že do Cairhienu jsi přijela kvůli němu, a pokud nám nepovíš proč a co zamýšlíš, musíš vědět, že ti nijak nepomůžeme.“ Faeldrin, další zelená, nad Beřiným drzým tónem nadskočila, ale než Bera domluvila, již souhlasně přikyvovala.
„Musíš pochopit tohle,“ dodala Merana, jež znovu získala vážnost. „Jestli se rozhodneme, že se ti musíme postavit, uděláme to.“ Beřin výraz se nezměnil, ale Faeldrin krátce stiskla rty. Možná nesouhlasila a možná nechtěla vyjevit příliš.
Cadsuane je obdařila slabým úsměvem. Říkat jim proč a co? Jestli se ony rozhodnou? Zatím se jim podařilo nacpat se do al’Thorových sedlových brašen svázané na rukou na nohou, dokonce i Bera. To nebylo zrovna vhodné doporučení pro to, aby se směly samy rozhodnout, byť jen o tom, co si ráno oblečou! „Nepřišla jsem sem za vámi,“ sdělila jim. „I když Kumiru a Daigian návštěva asi potěší, když už máte volno. Teď mě omluvte.“
Kývla na Corgaide, aby jí ukázala cestu, a odešla. Jen se jednou ohlédla. Bera a ostatní již obstoupily Kumiru a Daigian a odháněly je pryč, ale ne jako vítané hosty. Spíš jako by hnaly husy. Cadsuane se usmála. Většina sester považovala Daigian za o málo lepší než divoženku a zacházela s ní jen o málo lépe než se služkou. V této společnosti neměla Kumira o moc vyšší postavení. Ani tu nejpodezíravější mysl by nenapadlo, že tu jsou, aby někoho o něčem přesvědčily. Takže Daigian bude nalévat čaj a sedět mlčky, pokud ji někdo přímo neosloví - a svým skvělým mozkem zpracuje všechno, co uslyší. Kumira nechá nejdřív promluvit všechny kromě Daigian - a roztřídí a zařadí každé slovo, posunek a výraz. Bera a ostatní samozřejmě přísahy tomu chlapci dodrží - o tom nebylo pochyb - ale jak pevně, to byla jiná otázka. Dokonce i Merana nejspíš nebude ochotná zajít dál než za prostou poslušnost. I to bylo dost zlé, ale nechávalo jim to značný prostor k manévrování. Nebo k tomu, aby někdo manévroval s nimi.
Širokými chodbami ověšenými nástěnnými koberci spěchali za svou prací sloužící v tmavém šatu, ale před Cadsuane a Corgaide uskakovali, takže obě ženy postupovaly mezi horečnatými úklonami a pukrlaty nad koši, podnosy a náručemi plnými ručníků. Ze způsobu, jakým služebnictvo Corgaide sledovalo, Cadsuane usoudila, že úcta patří stejně tak klíčnici, jako Aes Sedai. Bylo tu i pár Aielů, kolohnáti s chladnýma očima lvů a ženy jako panteři s očima ještě chladnějšíma. Někteří ji sledovali s pohledy studenými jako rampouchy, ale jiní jí vážně pokynuli hlavou a některá ze zuřivých žen se dokonce usmála. Nikde neřekla, že je zodpovědná za záchranu jejich Car’a’carna, ale příběhy se při vyprávění překrucovaly, a díky víře jí důvěřovali víc než ostatním sestrám, díky čemuž se v paláci mohla pohybovat mnohem volněji. Napadlo ji, jak by se cítili, kdyby věděli, že pokud by kluka měla před sebou právě nyní, nejspíš by měla dost potíží ovládnout se, aby ho nestáhla z kůže! Teprve před týdnem se málem nechal zabít, a nejenže se mu dařilo unikat jí, ale navíc jí velmi ztížil její úkol, pokud mohla věřit aspoň polovině toho, co se povídalo. Škoda že nevyrostl ve Far Maddingu. Ale to by zase mohlo vést k jiné pohromě.
V místnosti, kam ji Corgaide zavedla, bylo docela příjemné teplo, v mramorových krbech na protilehlých koncích místnosti hořel oheň a lampy byly zapálené, plameny se odrážely ve skleněných vížkách, které zaháněly šero. Corgaide očividně vydala rozkazy, aby pokoj připravili, zatímco sama čekala ve vstupní hale. Jakmile vstoupily, objevila se služka s horkým čajem i kořeněným vínem a koláčky politými medem na podnose.
„Budeš chtít ještě něco, Aes Sedai?“ zeptala se Corgaide, když Cadsuane položila košík se šitím vedle podnosu na stůl se silně zlacenými okraji a nohami. A také byl velice stroze vyřezávaný, stejně jako široká garnýž, také silně zlacená. Cadsuane se v Cairhienu vždycky cítila jako ve zlatém vrši na ryby. Přes světlo a teplo uvnitř, déšť a šedá obloha za vysokými úzkými okny tento dojem ještě umocňovaly.
„Čaj bude stačit,“ řekla. „Vyřiď, prosím, Alanně Mosvani, že ji chci vidět. Sděl jí to okamžitě.“
Corgaidiny klíče zacinkaly při pukrleti, klíčnice uctivě zamumlala, že „Alannu Aes Sedai“ najde osobně. Stále se tvářila vážně. Nejspíš v té žádosti hledala něco víc. Cadsuane byla raději přímá, pokud to šlo. Zakopla už o spousty chytrých lidí, kteří nevěřili, že myslí přesně to, co říká.
Otevřela košík se šitím a vyndala vyšívací kruh s polovinou výšivky. Košík měl uvnitř vpletené kapsy, v nichž uchovávala předměty, které neměly se šitím nic společného. Slonovinové zrcátko, kartáč a hřeben, pouzdro s psacími potřebami a dobře utěsněný kalamář, spoustu věcí, o nichž během let zjistila, že je užitečné mít je po ruce, včetně několika, které by každého, kdo by měl tu odvahu její košík prohledat, docela překvapily. Ne že by ho příliš často pouštěla z dohledu. Opatrně postavila na stůl krabičku s nitěmi z leštěného stříbra, vybrala si barevné příze, které potřebovala, a posadila se zády ke dveřím. Hlavní obraz výšivky byl dokončen, mužská ruka svírající starobylý symbol Aes Sedai. Po černobílém kotouči se rozbíhaly praskliny a nedalo se říci, zda se ho ruka snaží udržet pohromadě nebo ho drtí. Sama znala záměr, ale jen čas ukáže, co je pravda.
Natáhla nit do jehly a pustila se do práce na jednom z okolních obrazů, jasně rudé růži. Růže, hvězdnice a růžiníky se střídaly se sedmikráskami, srdcovkami a sněženkami, a všechny oddělovaly svazečky strohých kopřiv a planých růží s dlouhými trny. Až bude výšivka hotová, bude velmi znepokojující.