Než stačila dokončit půl okvětního plátku růže, na plochém víčku krabičky s nitěmi se odrazil záblesk pohybu a upoutal její pozornost. Hlavu od výšivky nezvedla. Alanna tam stála a mračila se na její záda. Cadsuane pomalu pokračovala v práci s jehlou, ale koutkem oka sledovala odraz. Dvakrát se Alanna otočila, že odejde, ale nakonec se narovnala, viditelně se odhodlávala.
„Pojď dál, Alanno.“ Aniž by Cadsuane zvedla hlavu, ukázala na místo před sebou. „Postav se sem.“ Suše se usmála, když Alanna nadskočila. Být legendou mělo své výhody. Jednají-li lidé s legendou, málokdy si všimnou, co je nasnadě.
Alanna prošla místností, až jí hedvábné sukně šustily, a postavila se tam, kam Cadsuane ukázala, ale rty měla trucovitě sevřené. „Proč do mě pořád reješ?“ chtěla vědět. „Nemůžu ti říct nic dalšího. A i kdybych mohla, nevím, jestli bych chtěla! On patří -!“ Náhle se zarazila a kousla se do rtu, ale klidně to mohla dopovědět. Al’Thor patří jí. Její strážce. Měla tu drzost, že si to myslela!
„Nechala jsem si tvůj zločin pro sebe,“ řekla Cadsuane tiše, „ale jen proto, že jsem neviděla důvod, proč věci dále komplikovat.“ Zvedla k druhé ženě oči, ale dál mluvila tiše. „Jestli si myslíš, že tě nevykuchám jako žábu, tak se zamysli znovu.“
Alanna ztuhla. Náhle kolem ní zazářilo světlo saidaru.
„Jestli se chceš vážně chovat jako husa.“ Cadsuane se chladně usmála. Sama po pravém zdroji nesáhla. Jeden z přívěsků, propletené zlaté půlměsíce, ji studil na spánku. „Prozatím ti zůstane kůže celá, ale nebudu to trpět věčně. Vlastně mi již trpělivost dochází.“
Alanna sváděla vnitřní boj a mimoděk si uhlazovala modré hedvábí. Záře náhle zhasla a ona odvrátila hlavu tak rychle, až jí zavlály dlouhé černé vlasy. „Už nic víc nevím.“ Mrzutá slova z ní přímo vyletěla. „Byl zraněný a pak ne, ale myslím, že ho nevyléčila žádná sestra. A zranění, která nedokáže vyléčit nikdo, má pořád. Skáče sem a tam, cestuje, ale pořád je na jihu. Někde v Illianu, myslím, rozhodně daleko, co já vím, může být třeba v Tearu. Je plný vzteku, bolesti a podezření. Víc toho není, Cadsuane. Není!“
Cadsuane si ze stříbrného džbánu nalila čaj do šálku z tenkého zeleného porcelánu. Jak se dalo čekat, ve stříbře čaj rychle zchladl. Krátce usměrnila a přihřála si ho. Tmavý čaj chutnal hodně po mátě. Podle jejího názoru Cairhieňané používali mátu až příliš. Alanně nenabídla. Cestování. Jak mohl ten kluk znovu objevit něco, co bylo pro Bílou věž ztraceno od Rozbití světa? „Nicméně mě budeš plně informovat, viď, Alanno?“ Ale nebyla to otázka. „Podívej se na mě, ženská! Jestli se ti o něm bude zdát, tak chci znát veškeré podrobnosti!“
Alanně se v očích zaleskly neprolité slzy. „Na mém místě bys byla udělala totéž!“
Cadsuane se na ni mračila. Možná ano. Neexistoval rozdíl mezi tím, co udělala Alanna, a tím, když muž přinutil ženu být mu po vůli, ale, Světlo jí pomáhej, možná by to byla udělala, kdyby byla věřila, že jí to pomůže splnit úkol. Teď už neuvažovala o tom, že Alannu přinutí, aby jí pouto předala. Alanna dokázala, že k tomu, aby ho ovládla, je k ničemu.
„Nenechávej mě čekat, Alanno,“ dodala Cadsuane ledovým tónem. S druhou ženou neměla soucit. Alanna byla další v řadě sester, od Moirain po Elaidu, které jen zpackaly a zhoršily to, co měly napravit. Zatímco ona byla pryč a honila se nejdřív za Logainem Ablarem a pak za Mazrimem Taimem. Což jí náladu nezlepšilo.
„Budu tě informovat v plném rozsahu,“ povzdechla si Alanna, trucující jako malá holka. Cadsuane by jí nejradši vrazila facku. Alanna nosila šátek skoro čtyřicet let. Měla by být dospělejší. Samozřejmě byla z Arafelu. Ve Far Maddingu jen málokterá holka přes dvacet trucovala a mrzoutila tolik, jako stará Arafelanka na smrtelné posteli.
Náhle Alanna poplašeně vykulila oči a Cadsuane viděla její výraz ve stříbrném víčku krabičky na nitě. Položila šálek zpátky na podnos a výšivku na stůl, vstala a otočila se ke dveřím. Nespěchala, ale nezdržovala se, ani si na nic nehrála.
„Už jsi s ní skončila, Aes Sedai?“ zeptala se Sorilea a vstoupila do místnosti. Vysušená bělovlasá moudrá mluvila s Cadsuane, ale oči upírala na Alannu. Slonovina a zlato jí zachřestily na zápěstích, když si dala ruce v bok, a tmavá loktuše jí sklouzla k loktům.
Když Cadsuane řekla, že skutečně skončila, Sorilea na Alannu mávla a ta odešla z místnosti. Spíš se odvlnila, s výrazem mrzutého podráždění. Sorilea se za ní mračila. Cadsuane se s ní již setkala, a byla to zajímavá, byť krátká setkání. Jen málo lidí, s nimiž se setkala, považovala za pozoruhodné, ale Sorilea k nim patřila. Jistým způsobem se jí dokonce vyrovnala. Také tušila, že ta žena je stejně stará jako ona, možná starší, a nečekala, že někoho takového potká.
Alanna ještě nezmizela a ve dveřích se již objevila Kiruna, ve spěchu si kopala do šedých hedvábných sukní a ohlížela se směrem, jímž odešla Alanna. A nesla složitě tepaný zlacený podnos s ještě zdobenějším zlatým džbánem s vysokým hrdlem a naprosto neladícími bíle polévanými, kameninovými šálky. „Proč Alanna utíká?“ zeptala se. „Byla bych to zvládla rychleji, Sorileo, jenže -“ Všimla si Cadsuane a zrudla jako rak. Na této sošné ženě vypadaly rozpaky velmi podivně.
„Polož ten podnos na stůl, holka,“ nařídila jí Sorilea, „a zajdi za Chaelin. Čeká, aby ti dala lekci.“
Kiruna škrobeně položila podnos a pohledu na Cadsuane se vyhýbala. Když se obracela k odchodu, popadla ji Sorilea kostnatými prsty za bradu. „Začínáš se opravdu snažit, holka,“ sdělila jí moudrá přísně. „Jestli budeš pokračovat, povedeš si velmi dobře. Velmi dobře. Teď běž. Chaelin není tak trpělivá jako já.“
Sorilea mávla do chodby, ale Kiruna tam chvíli jen stála a s divným výrazem se na ni dívala. Kdyby se chtěla Cadsuane vsadit, byla by řekla, že Kirunu chvála potěšila a zároveň ji překvapilo, že ji potěšila. Bělovlasá žena otevřela pusu, a Kiruna se otřepala a odběhla. Pozoruhodné.
„Vážně si myslíš, že se naučí vašim způsobům spřádání saidaru?“ zeptala se Cadsuane, aby zakryla úžas. Kiruna a ostatní jí o těch lekcích vyprávěly, ale mnoho tkaniv moudrých se hodně lišilo od toho, co se učilo v Bílé věži. První způsob, kterým se žena naučila splétat to které tkanivo, se jí vtisklo. Naučit se druhý způsob bylo téměř nemožné, a i když se mu dokázala naučit, téměř nikdy nefungoval tak dobře jako první. To byl jeden z důvodů, proč některé sestry nerady viděly ve Věži divoženky, bez ohledu na jejich věk. Už se samy mohly naučit příliš a nedalo se to odučit.
Sorilea pokrčila rameny. „Možná. Naučit se druhý způsob je dost těžké bez všeho toho mávání rukama, co děláte vy Aes Sedai. Hlavní, co se Kiruna Nachiman musí naučit, je, že je pyšná. Nesluší jí to. Jakmile se to naučí, bude z ní velmi silná žena.“ Přitáhla si křeslo naproti Cadsuane, pochybovačně si ho prohlédla a pak se posadila. Pohybovala se skoro stejně škrobeně jako Kiruna, ale velitelsky kývla Cadsuane, aby se posadila, žena se silnou vůlí, zvyklá velet.
Cadsuane spolkla smích a posadila se. Bylo dobré si připomenout, že divoženky nebo ne, moudré rozhodně nebyly nevědomé divošky. Samozřejmě znaly rozdíly. A mávání rukou... Jen málokteré usměrňovaly tam, kde je mohl někdo vidět, ale ona si všimla, že některá tkaniva spřádají bez posunků, jaké používaly sestry. Pohyby rukou nebyly skutečně součástí tkaniva, ale jistým způsobem ano, protože byly součástí učení. Kdysi tu možná byly Aes Sedai, které by mohly, řekněme, hodit ohnivou kouli bez pohybu ruky, ale pokud ano, tak byly dávno mrtvé a jejich učení s nimi. Dnes se některé věci prostě nedaly udělat bez příslušných gest. Některé sestry dokonce tvrdily, že poznají, kdo druhou sestru učil, čistě podle pohybů, jež pro svá tkaniva používá.