„Učit kteroukoliv z našich nových učednic čemukoliv je přinejlepším obtížné,“ pokračovala Sorilea. „Nechci se tě dotknout, ale vy, Aes Sedai, zřejmě složíte přísahu a okamžitě se snažíte najít způsob, jak ji obejít. A s Alannou Mosvani jsou zvlášť velké potíže.“ Najednou upřela zelené oči na Cadsuane. „Jak ji můžeme potrestat, když něco udělá schválně špatně, jestli to znamená ublížit Car’a’carnovi?"
Cadsuane složila ruce v klíně. Zakrýt překvapení nebylo zrovna snadné. Tolik k utajení Alannina zločinu. Ale proč jí ta žena prozradila, že to ví? Možná jedno odhalení volalo po dalším. „Jestli ji zabijete, on zemře, hned nebo brzy poté. Jinak bude vědět, co se s ní děje, ale nebude to doopravdy cítit. Jak je teď daleko, bude si to jen matně uvědomovat.“
Sorilea pomalu kývla. Prsty položila na zlatý podnos na stole, pak je odtáhla. Měla stejně tvrdý výraz jako socha, ale Cadsuane tušila, že až se Alanna zase příště navzteká nebo bude po afarelsku trucovat, bude ji čekat nepříjemné překvapení. Na tom však nezáleželo. Důležitý byl jen ten kluk.
„Většina mužů vezme, co se jim nabízí, pokud jim to připadá přitažlivé a příjemné,“ pravila Sorilea. „Kdysi jsme si to myslely i o Randu al’Thorovi. Naneštěstí je příliš pozdě změnit cestu, po níž kráčíme. Teď má podezření ke všemu, co se mu nabídne samo. Kdybych chtěla, aby něco přijal, předstírala bych, že nechci, aby to měl. Kdybych chtěla zůstat v jeho blízkosti, předstírala bych, že mi nezáleží na tom, jestli ho ještě někdy uvidím.“ Znovu na Cadsuane upřela oči jako zelené nebozezy. Nesnažila se vidět, co má v hlavě, ona to prostě věděla. Aspoň něco. Dost, snad i příliš.
Přesto Cadsuane cítila vzrušení z nových možností. Pokud měla nějaké pochybnosti, že ji Sorilea chce vyzkoušet, pominuly. Člověk prostě někoho takhle nezkouší, pokud nechce dojít k nějaké dohodě. „Takže ty věříš, že muž musí být tvrdý?“ zeptala se. Využívala příležitosti. „Nebo silný?“ Její tón nezanechával pochybnosti, že v tom vidí rozdíl.
Sorilea znovu sáhla na podnos a nepatrně se usmála. Nebo možná ne. „Většina mužů to považuje za totéž, Cadsuane Melaidhrin. Silné vytrvá. Tvrdé se rozbije.“
Cadsuane se zhluboka nadechla. Každého jiného by stáhla z kůže, pokud by zkusil takhle riskovat. Jenže ona nebyla každý jiný a občas bylo třeba riskovat. „Kluk si to plete,“ řekla. „Musí být silný a dělá se tvrdší. Už teď je příliš tvrdý, a nepřestane, dokud ho někdo nezarazí. Zapomněl se smát, leda trpce. Nezůstaly mu žádné slzy. Pokud znovu nenajde smích a slzy, svět stojí před pohromou. Musí se naučit, že dokonce i Drak Znovuzrozený je jenom z masa a kostí. Jestli půjde do Tarmon Gai’donu takový, jaký je, dokonce i jeho vítězství může být temné jako porážka.“
Sorilea pozorně naslouchala a mlčela, dokonce i když Cadsuane domluvila, jen si ji prohlížela. „Tvůj Drak Znovuzrozený a Poslední bitva v našich proroctvích nejsou,“ řekla nakonec. „Snažili jsme se, aby si Rand al’Thor uvědomil svou krev, ale obávám se, že v nás vidí jen další oštěp. Když se ti jeden oštěp v ruce zlomí, nezastavíš se, abys nad ním truchlila, než vezmeš další. Možná my dvě máme cíle, které se příliš neliší.“
„Možná,“ připustila Cadsuane opatrně. Cíle jen maličko odlišné ještě nemusejí být stejné.
Náhle vyschlou ženu obklopila záře saidaru. Byla tak slabá, že by vedle ní i Daigian vypadala docela silná. Ale Sorileina síla také neležela v jediné síle. „Je tady jedna věc, která by ti mohla být k užitku,“ řekla. „Nedokážu to, ale můžu splést tkanivo, abych ti to ukázala.“ A udělala právě tohle, spletla chabé nitky, které se složily a spojily, příliš chabé, aby dokázaly, co měly. „Tomuhle se říká cestování,“ pravila Sorilea.
Tentokrát Cadsuane spadla brada. Alanna a Kiruna a ostatní odmítaly moudré naučit jak se propojit a spoustu dalších věcí, které náhle znaly, a Cadsuane soudila, že se Aielankám podařilo vymáčknout je ze sester držených ve stanech. Ale tohle...
Byla by řekla, že je to nemožné, ale přesto nevěřila, že Sorilea lže. Nemohla se dočkat, až tkanivo vyzkouší sama. Ne že by se jí zatím k něčemu hodilo. I kdyby věděla, kde přesně ten prevít kluk je, musela by ho přimět, aby šel s ní. V tom měla Sorilea pravdu. „Opravdu veliký dar,“ řekla pomalu. „Nemám nic, co bych ti mohla dát na oplátku.“
Tentokrát nebylo pochyb, že se Sorilea pousmála. Věděla velmi dobře, že je jí Cadsuane zavázaná. Oběma rukama zvedla těžký zlatý džbán a opatrně nalila do malých bílých šálků. Obyčejnou vodu. Nevylila ani kapku.
„Nabízím ti vodní přísahu,“ pravila vážně a zvedla jeden šálek. „Tímto jsme spojeny jako jedna k tomu, abychom naučily Randa al’Thora se smát a plakat.“ Napila se. Cadsuane ji napodobila.
„Jsme spojeny jako jedna.“ A jestli se nakonec ukáže, že jejich cíle nejsou totožné? Cadsuane nepodceňovala Sorileu jako spojence ani jako protivníka, ale věděla, o který cíl je třeba usilovat bez ohledu na cenu.
13
Jako sníh ve větru
Severní obzor zpurpurověl prudkým lijákem, jenž na východ od Illianu zuřil celou noc. Po ranní obloze se hrozivě převalovaly mraky a vál silný vítr, až v jeho poryvech praporce na hřebeni práskaly jako biče, bílý Dračí praporec a karmínový Praporec Světla a zářivé zástavy šlechticů z Illianu, Cairhienu a Tearu. Šlechtici se drželi u svých, tři oddělené hloučky zlacené a stříbřené oceli, hedvábí, sametu a krajek, ale všichni se stejně nepokojně rozhlíželi kolem sebe. Dokonce i nejlépe cvičení koně házeli hlavami a podupávali v blátě. Vítr byl studený, působil ještě studeněji díky vedru, jež tak náhle nahradil, a stejně jako déšť byl po tak dlouhém suchu překvapením. Bez ohledu na národnost se všichni modlili, aby vedro skončilo, jenže nikdo nevěděl, jak má brát nekonečné bouře, kterých se jim v odpověď na modlitby dostalo. Někteří se dívali po Randovi, když si mysleli, že si toho nevšimne. Možná si říkali, jestli jim tak snad neodpověděl on. Z toho pomyšlení se Rand hořce zasmál.
Rukou v bojové rukavici poplácal po krku svého vraníka a byl vděčný, že Tai’daišar nedává najevo nervozitu. Mohutný valach mohl být sochou, jak tu čekal na povel otěží či kolen. Bylo dobře, že kůň Draka Znovuzrozeného vypadal stejně chladně jako on sám, jako by se v prázdnotě vznášeli společně. Dokonce ani s jedinou silou, jež v něm bouřila jako oheň, led a smrt, vichr téměř nevnímal, i když mu škubal za zlatem krumplovaný plášť a pronikal i zeleným hedvábným kabátcem, hustě vyšívaným zlatou nití a naprosto nevhodným do takového počasí. Rány v boku bolely, stará i nová, která se táhla přes ni, rány, které se nikdy nezahojí, ale i to vnímal jen vzdáleně, jako tělo jiného muže. Koruna z mečů mohla do spánků bodat jiného muže ostrými hroty maličkých čepelí mezi zlatými vavřínovými lístky. Dokonce i špína propletená v saidinu mu připadala méně vlezlá než dřív. Stále byla hnusná, odporná, ale už nestála za povšimnutí. Zato oči šlechticů na svých zádech cítil téměř hmatatelně.