Posunul si jílec meče a předklonil se. Viděl těsný shluk nízkých zalesněných kopečků půl míle na východ stejně jasně, jako kdyby používal dalekohled. Tady byla krajina naprosto plochá, z vřesu vystupovaly jedině ty kopce a dlouhý hřeben. Další houština dost hustá, aby si to jméno skutečně zasloužila, byla skoro deset mil daleko. Na kopcích byly vidět jedině bouří otrhané stromy zpola bez listí a mlází, ale on věděl, co se v nich skrývá. Dva, možná tři tisíce mužů, které Sammael shromáždil, aby se mu pokusili zabránit dobýt Illian.
Vojsko se rozpadlo, jakmile vešlo ve známost, že muž, jenž je povolal, je mrtvý, že Mattin Stepaneos zmizel, možná také v hrobě, a že Illian má nového krále. Mnozí z vojáků utekli domů, ale stejně tolik jich zůstalo pohromadě. Obvykle jenom dvacet tady a třicet támhle, avšak kdyby se někdy dali zase dohromady, bylo by z nich slušně velké vojsko, a jinak bezpočet ozbrojených tlup. V každém případě jim nemohl dovolit, aby se potloukali po kraji. Čas ho tížil na ramenou jako olovo. Nikdy neměl dost času, ale možná pro jednou... Oheň, led a smrt.
Co bys dělal ty? pomyslel si. Jsi tam? A potom, pochybovačně, přičemž se za ty pochyby nenáviděclass="underline" Byl jsi tam vůbec někdy? Odpovědělo mu jenom mlčení, hluboké a mrtvé v prázdnotě, jež ho obklopovala. Nebo se tam někde v koutcích mysli rozléhal šílený smích? Představoval si to, jako pocit, že se mu někdo dívá přes rameno, někdo, kdo se ho téměř dotýká? Nebo barvy, které mu zavířily těsně mimo dohled, a víc než barvy, a vzápětí byly pryč? Šílenství. Rukou v rukavici přejel po řezbách ovíjejících Dračí žezlo. Dlouhé zelené a bílé střapce pod leštěnou hlavicí oštěpu povlávaly ve větru. Oheň, led a smrt, která přijde.
„Půjdu si s nimi promluvit sám,“ ohlásil. Což vyvolalo značnou zuřivost.
Urozený pán Gregorin, se zelenou šerpou rady devíti šikmo přes zdobně zlacený kyrys, pobídl bílého valacha s útlými spěnkami z řady Illiánců. Těsně za ním následoval Demetre Marcolin, první kapitán rytířů, na rozložitém hnědákovi. Marcolin byl jediný, kdo tu neměl hedvábí, ani kousíček krajky, jediný muž v prosté, leštěné zbroji, i když na kónické přilbě, položené na vysoké sedlové hrušce, měl tři tenké zlaté chocholy. Urozený pán Marac zvedl otěže a pak je nejistě spustil, když viděl, že se nikdo další z rady nepohnul. Byl to rozložitý muž klidné povahy, v radě nový, a často působil spíš jako řemeslník než urozený pán, i přes hedvábí pod bohatou zbrojí a záplavu krajek přes ni. Vznešení páni Weiramon a Tolmeran společně vyrazili od Tairenů obložení zlatem a stříbrem, stejně jako kdokoliv z rady devíti, a s nimi Rosana, nově povýšená vznešená paní, s kyrysem, na kterém měla vyobrazeného jestřába a hvězdy svého rodu. Polovina ostatních nejdříve chtěla vyjet také, avšak potom se ustaraně zdržela. Aracome, štíhlý jako čepel, modrooký Maraconn a holohlavý Gueyam byli mrtví muži. Ještě to nevěděli, ale jakkoliv chtěli být v centru moci, báli se, že je Rand zabije. Z Cairhienu přijel jenom urozený pán Semaradrid na šimlovi, který zažil lepší časy, s otlučeným kyrysem s oprýskaným zlacením. Byl vyzáblý a tvrdý, čelo měl oholené a napudrované jako obyčejný voják a tmavé oči se mu leskly opovržením k vyšším Tairenům.
Kolem byla spousta opovržení. Tairenové a Cairhieňané se navzájem nenáviděli. Illiánci a Tairenové se nesnášeli. Jenom Cairhieňané a Illiánci spolu do jisté míry vycházeli, ačkoliv i tady bylo dost trnů. Dějiny jejich dvou států možná nebyly plné zlé krve, jako dějiny Tearu a Illianu, nicméně Cairhieňané byli na illiánské půdě stále ozbrojenými cizinci, přinejlepším jen zpola vítanými, a jenom proto, že následovali Randa. Ale přes všechno mračení, ježení a mluvení najednou, jak se tak motali kolem Randa za pleskání plášťů, teď měli společný cíl. Jistým způsobem.
„Veličenstvo,“ vyhrkl Gregorin spěšně a uklonil se ve zlatem obloženém sedle, „prosím, nech mne jít místo sebe nebo prvního kapitána Marcolina.“ Díky hranaté bradce a vyholenému hornímu rtu vypadal jeho kulatý obličej ustaraně. „Tito muži musejí vědět, že jsi král - vyhlášení právě čtou v každé vsi, na každé křižovatce - ale nemuseli by tvé koruně prokazovat příslušnou úctu.“ Marcolin, hladce oholený, s vystouplou bradou, si Randa prohlížel tmavýma zapadlýma očima, aniž by dal najevo, co si myslí. Rytíři byli věrní Illianu a Marcolin byl dost starý, aby si pamatoval, že Tam al’Thor mu velel v hodnosti druhého kapitána, ale jen on sám věděl, co si myslí o Randu al’Thorovi jako o králi.
„Můj pane Draku,“ ozval se s úklonou Weiramon, aniž by čekal, až Gregorin domluví. Vždycky při řeči zpíval, a dokonce i na koňském hřbetě jako by se naparoval. Samet, pruhy hedvábí a záplava krajky málem cele zakrývaly jeho zbroj a ze špičaté šedé bradky byl cítit voňavý olej. „Tahle chátra je příliš bezvýznamná, aby se jí věnoval urozený pán Drak osobně. Pošli psy, aby pochytali psy, říkám já. Ať je vyřídí Illiánci. Ať shoří moje duše, zatím ti sloužili jen hubou.“ Dalo se na něj spolehnout, že souhlas s Gregorinem změní v urážku. Tolmeran byl dost hubený, aby vedle něj Weiramon vypadal rozložitý, a dost vážný, aby to zastínilo jásavé barvy jeho oblečení. Nebyl žádný trouba a navíc s Weiramonem soupeřil, přesto pomalu kývl na souhlas. On taky neměl Illiánce dvakrát v lásce.
Semaradrid nad Taireny ohrnul nos, avšak sám oslovil Randa, jen co Weiramon zmlkl. „Tohle shromáždění je desetkrát větší než všechna, co jsme zatím potkali, můj pane Draku.“ Na králi Illianu mu nijak nezáleželo a jen o málo víc na Draku Znovuzrozeném, až na to, že cairhienský trůn mohl někomu vydat jen Rand, a Semaradrid doufal, že ho dostane někdo, za kým by mohl jít, místo aby s ním bojoval. „Musejí být věrní Brendovi, jinak by jich pohromadě nezůstalo tolik. Obávám se, že mluvit s nimi bude plýtvání časem, ale jestli už s nimi mluvit musíš, dovol mi je obklíčit kruhem oceli, aby věděli, jaká je cena za překročení čáry.“
Rosana se na Semaradrida zamračila. Byla hubená, ale ne tak vysoká jako on, s očima jako modrý led. Taky nečekala, až domluví, a oslovila Randa. „Zašla jsem příliš daleko a vložila do toho příliš, abych tě teď viděla umřít pro nic za nic,“ pronesla neomaleně. Nebyla o nic hloupější než Tolmeran a své místo v radě vznešených pánů si vydupala, třebaže to tairenské vznešené paní dělaly málokdy, ale rozhodně se k ní hodil výraz neomalená. Přesto, že většina šlechtičen nosila zbroj, své ozbrojence do boje vodily málokdy. Rosana však měla u sedla palcát, a Rand si myslel, že by ho velice ráda použila. „Pochybuji, že těmhle Illiáncům scházejí luky,“ pokračovala, „a na zabití dokonce i Draka Znovuzrozeného stačí jediný šíp.“ Marcolin zamyšleně našpulil rty a kývl, než se vzpamatoval, a pak si s Rosanou vyměnili polekané pohledy. Jeden dávný nepřítel byl překvapenější než druhý, že se na něčem shodli.
„Tito rolníci by nikdy nenašli dost kuráže zůstat ve zbrani, kdyby neměli oporu,“ podotkl úlisně Weiramon a Rosany si nevšímal. Byl velmi dobrý v tom, jak ignorovat to, co nechtěl slyšet či vidět. On byl hlupák. „Smím mému pánu Drakovi navrhnout, aby se po zdroji poohlédl mezi touto takzvanou devítkou?“
„Já protestuji proti urážkám toho tairenského prasete, Veličenstvo!“ vybuchl Gregorin a hmátl po meči. „Důrazně protestuji!“
„Tentokrát jich je příliš mnoho,“ pronesl zároveň Semaradrid. „V každém případě se většina obrátí proti tobě právě ve chvíli, kdy se k nim otočíš zády.“ Významně se zamračil, takže mohl mluvit o Tairenech stejně jako o mužích na zalesněných vršcích. Možná i mluvil. „Lepší je pobít a mít je z krku!“