„Ptal jsem se snad na vaše názory?“ vyštěkl Rand drsně. Blekotání zmlklo, jen praporce dál práskaly ve větru. Náhle měl před sebou tváře bez výrazu, nejednu prošedivělou. Nevěděli, že drží jedinou sílu, ale znali ho. Ne všechno, co o něm věděli, byla pravda, ale stejně bylo dobře, že tomu věřili. „Půjdeš se mnou ty, Gregorine,“ řekl Rand normálním hlasem. Ale stále dost tvrdě. Oni rozuměli jen oceli. Kdyby změkl, oni by se proti němu obrátili. „A ty, Marcoline. Ostatní zůstanou tady. Dashivo! Hopwile!“
Všichni nejmenovaní okamžitě obrátili koně a odjeli, než se oba asha’mani stačili připojit k Randovi. Oba Illiánci černě oděné muže sledovali, jako by byli také raději zůstali zde. A Corlan Dashiva se mračil a mumlal si pod fousy, jako to dělával často. Všichni věděli, že saidín dříve či později dožene muže k šílenství, a obyčejně vyhlížející Dashiva rozhodně vypadal, že už má na kahánku. Zplihlé nestříhané vlasy mu vlály ve větru, olizoval si rty a potřásal hlavou. Vlastně i Eben Hopwil, jemuž bylo teprve šestnáct a stále měl na tvářích několik rudých skvrn, se mračil do prázdna. Aspoň Rand věděl proč.
Když se asha’mani přiblížili, Rand naklonil hlavu na stranu, i když naslouchal jen hlasu ve své hlavě. Samozřejmě tam byla Alanna. A v nejmenším se nezměnila ani prázdnota, ani jediná síla. Díky velké vzdálenosti si ji jen uvědomoval - že žije, že je někde daleko na severu - avšak dnes tady bylo i něco víc, něco, co v poslední době několikrát ucítil, nejasně, těsně na hranici vnímání. Šeptnutí šoku, možná rozhořčení, maličko čehosi ostrého, co nedokázal pořádně zachytit. Ona to musela cítit velmi silně, aby si to uvědomil i na takovou vzdálenost. Možná jí scházel. Trpká představa. Nescházel jí. Nevšímat si Alanny bylo snazší než kdysi. Byla tam, ale ne ten hlas, který křičíval o smrti a zabíjení, kdykoliv se na dohled objevil některý z asha’manů. Luis Therin byl pryč. Pokud ten pocit, že mu někdo hledí na temeno hlavy, otírá se mu prstem o lopatky, nebyl on. Slyšel hluboko v mysli šílencův drsný smích? Nebo to byl jeho vlastní? Ten muž tam byl! Byl!
Uvědomil si, že na něj zírá Marcolin a Gregorin se usilovně dívá stranou. „Ještě ne,“ sdělil jim trpce a málem se zasmál, když bylo zřejmé, že ho okamžitě pochopili. Úleva se jim ve tváři zračila příliš jasně. Není šílený. Zatím. „Pojďte,“ vybídl je a pobodl Tai’daišara klusem dolů ze svahu. Cítil se osamělý i přes to, že ho muži následovali. Přes jedinou sílu se cítil prázdný.
Mezi hřebenem a kopci rostlo křoví a tráva, nyní uschlá, lesklý koberec hnědé a žluté barvy, pomlácený deštěm. Ještě před pár dny byla půda tak vyprahlá, až si myslel, že by mohla vypít řeku, aniž by se změnila. Pak přišel příval, seslaný Stvořitelem, jenž se konečně slitoval, nebo to možná způsobil Temný v záchvatu černého humoru, nevěděl, co z toho. Nyní koním pod kopyty při každém druhém kroku mlaskalo bláto. Doufal, že to nepotrvá dlouho. Měl trochu času, ale podle toho, co hlásil Hopwil, ne moc. Snad pár týdnů, bude-li mít štěstí. Potřeboval měsíce. Světlo, potřeboval roky, které nebude mít!
Jak měl sluch posílený jedinou silou, slyšel, co si za ním muži povídají. Gregorin a Marcolin jeli vedle sebe, snažili se udržet pláště u těla a tiše se spolu bavili o mužích před nimi, o tom, jak se bojí, že by ti muži mohli bojovat. Ani jeden nepochyboval, že pokud se postaví na odpor, budou rozdrceni, ale báli se, jaký účinek to bude mít na Randa a jaký účinek bude mít on na Illian, jestli s ním budou teď, když je Brend mrtvý, Illiánci bojovat. Stále se nedokázali přimět říkat Brendovi jeho pravým jménem, Sammael. Samotná představa, že v Illianu vládl jeden ze Zaprodanců, je děsila víc než to, že tam nyní vládne Drak Znovuzrozený.
Dashiva, zhroucený v sedle svého šimla jako někdo, kdo ještě nikdy koně neviděl, si rozzlobeně brumlal. Ve starém jazyce, jímž mluvil a četl v něm plynně jako učenec. Rand z něj trochu znal, třebaže ne dost, aby mu rozuměl. Nejspíš si stěžoval na počasí. Přestože byl Dashiva sedlák, chodil po venku jen nerad, pokud nebyla obloha bez mráčku.
Jenom Hopwil jel mlčky a mračil se na něco za obzorem. Tmavé vlasy a plášť mu vlály stejně divoce jako Dashivovi. Občas mimoděk sevřel jílec meče. Rand musel promluvit třikrát a nakonec ostře, než sebou Hopwil polekaně trhl a pobídl hubeného šedáka blíž k Tai’daišarovi.
Rand si ho prohlížel. Mladý muž - už dávno ne chlapec bez ohledu na skutečný věk - se od chvíle, kdy ho Rand viděl poprvé, hodně spravil, i když nos a uši stále jako by patřily mnohem většímu muži. Drak, červený smalt ve zlatě, nyní vyrovnával stříbrný meč na jeho vysokém límci, stejně jako tomu bylo u Dashivy. Kdysi by se byl smál celý rok, že je drak jeho, ale teď na Randa hleděl, jako by se díval skrz něj.
„To, co jsi zjistil, jsou dobré zprávy,“ sdělil mu Rand. Jenom s námahou se udržel a nerozdrtil Dračí žezlo v pěsti. „Vedl sis dobře.“ Čekal, že se Seanchané vrátí, ale ne tak brzy. Doufal, že to nebude tak brzy. A ne že vyskočí jako ďasík z krabičky a spolknou naráz celá města. Když zjistil, co kupci v Illianu věděli již několik dní, než někoho z nich napadlo zpravit o tom devítku - Světlo chraň, aby náhodou nepřišli o šanci na zisk, protože by příliš mnoho lidí vědělo příliš! - málem město srovnal se zemí. Ale zpráva to byla dobrá, tedy tak dobrá, jak jen za daných okolností šlo. Hopwil odcestoval do Amadoru, do krajiny za městem, a Seanchané zřejmě vyčkávali. Možná stravovali to, co si ukousli. Světlo dej, aby se tím udávili! Povolil stisk na vyřezávaném Dračím žezle. „Jestli Morr přinese aspoň z poloviny tak dobré zprávy, budu mít čas uklidnit Illian, než vyřídím je.“ A taky Ebú Dar! Světlo spal Seanchany! Rozptylovali ho ve chvíli, kdy to nepotřeboval, a nemohl si dovolit si jich nevšímat.
Hopwil neříkal nic, jen se díval.
„Zlobíš se, protože jsi musel zabít ženy?“ Desora, Musara Reyn a Lamelle, Miagoma z Kouřové vody a... Rand instinktivní litanii zarazil ve chvíli, kdy vplula do prázdnoty. Na seznamu se objevila nová jména, jména, na něž si nevzpomínal, že by je tam přidával. Laigin Arnault, červená sestra, která zemřela, když se ho snažila odvést jako zajatce do Tar Valonu. Určitě do seznamu nepatřila, ale vyžádala si v něm místo. Colavaere Saighan, jež se raději oběsila, než by přijala spravedlnost. Další. Muži na jeho rozkaz či jeho rukou umírali po tisících, avšak ve snech ho strašily obličeje žen. Každou noc se přinutil čelit mlčenlivému obvinění jejich očí. Možná poslední dobou cítil právě jejich oči.
„Vykládal jsem ti o damane a sul’dam,“ řekl klidně, ale uvnitř zuřil, po prázdnotě se rozběhla ohnivá pavučina. Světlo mě spal, zabil jsem víc žen, než se vleze do nočních můr! Ruce mám zčernalé krví žen! „Kdybys tu seanchanskou patrolu nezničil, byli by tě jistě zabili.“ Neřekl, že se jim měl Hopwil vyhnout, vyhnout se tomu, aby je musel zabít. Na to bylo příliš pozdě. „Pochybuji, že ta damane vůbec věděla, jak odstínit muže. Neměl jsi na vybranou.“ A bylo dobře, že jsou všichni mrtví, než aby některý unikl se zprávou o muži, který je na výzvědách a dokáže usměrňovat.
Náhle si Hopwil sáhl na levý rukáv, kde černá barva zakrývala ohořelou látku. Seanchané neumírali snadno ani rychle. „Naházel jsem těla do dolíku,“ pravil hluše. „Koně, všechno. Všechno jsem to spálil na popel. Bílý popel, který vítr roznášel jako sníh. Vůbec mi to nevadilo.“