Rand poznal, že lže, avšak Hopwil se musel učit. Koneckonců se učil. Byli, čím byli, a to bylo vše. Vše. Liah, Cosaida Chareen, jméno zapsané ohněm. A Moirain z Damodredů, další jméno, jež se mu do duše přímo vpálilo. Bezejmenná temná družka, zastoupená pouze tváří, kterou zabil mečem u...
„Veličenstvo,“ ozval se Gregorin a ukázal dopředu. Z lesíka na nejbližším kopci vyšel pěšky osamělý muž a vzdorně na ně čekal. Měl luk, špičatou ocelovou přilbu a přepásaný hauberk, který mu visel skoro ke kolenům.
Rand pobídl Tai’daišara blíž a jediná síla z něj sálala. Před muži ho saidín mohl ochránit.
Zblízka nevypadal lučištník tak hrozivě. Přilbu i hauberk měl rezavé a vypadal jako zmoklá slepice, bláto měl až na stehnech a na obličej se mu lepily mokré vlasy. Dutě zakašlal a hřbetem ruky si otřel dlouhý nos. Ale tětiva na luku vypadala pevná, jak ji chránil před deštěm. A opeření na šípech v toulci bylo taky suché.
„Ty to tady vedeš?“ chtěl vědět Rand.
„Dalo by se říct, že za něho mluvím,“ odpověděl opatrně muž. „Proč?“ Když ostatní docválali za Randem, přešlápl a jeho tmavé oči připomínaly oči jezevce zahnaného do kouta. Jezevci zahnaní do kouta byli nebezpeční.
„Dej si pozor na jazyk, člověče!“ štěkl Gregorin. „Mluvíš s Randem al’Thorem, Drakem Znovuzrozeným, Jitřním pánem a králem Illianu! Poklekni před svým králem! Jak se vůbec jmenuješ?“
„Tak on je Drak Znovuzrozený?“ pronesl chlapík pochybovačně. Prohlédl si Randa od hlavy k patě a zdržel se u pozlaceného Draka na přezce opasku, načež potřásl hlavou, jako by čekal někoho staršího nebo velkolepějšího. „A Jitřní pán, povídáš? Náš král si tak nikdá neříkal.“ Nezdálo se, že by chtěl klekat nebo sdělit své jméno. Gregorinovi nad jeho tónem, a možná taky nad tím, jak okatě popíral, že je Rand králem, potemněla tvář. Marcolin nepatrně kývl, jako by víc nečekal.
V podrostu mezi stromy to zašustilo. Rand dobře slyšel a náhle cítil, jak Hopwil uchopil saidín. Už nezíral do prázdna, nýbrž pozorně prohlížel okraj lesa a oči se mu divoce leskly. Dashiva si se znuděným výrazem mlčky shrnul tmavé vlasy z obličeje. Gregorin se v sedle předklonil a rozzlobeně otevřel ústa. Oheň a led, ale zatím ne smrt.
„Mír, Gregorine.“ Rand nezvedl hlas, ale spletl prameny, aby se jeho hlas nesl, vzduch a oheň, takže jeho slova zahřměla pod stromy. „Mám velkorysou nabídku.“ Muž s dlouhým nosem se při tom zvuku zapotácel a Gregorinův kůň poskočil. Poschovávaní muži museli jasně slyšet. „Odložte zbraně a ti z vás, kteří se chtějí vrátit, můžou. Ti, kteří chtějí jít za mnou, můžou. Já vím, že většina z vás jsou dobří muži, kteří poslechli volání svého krále a rady devíti a šli bránit Illian, ale teď jsem já vaším králem, a já nedovolím, aby se z vás stali loupežníci.“ Marcolin ponuře kývl.
„A co tví Dračí spřísahanci, kteří vypalují statky?“ zavolal z lesa jakýsi ustrašenec. „To jsou zatracení loupežníci!“
„A co tví Aielové?“ křikl jiný. „Slyšel jsem, že unášejí celé vesnice!“ Připojili se další ukrytí muži a všichni křičeli totéž, Dračí spřísahanci a Aielové, vraždící banditi a divoši. Rand skřípal zuby.
Když křik utichl, muž před nimi řekclass="underline" „Vidíš?“ Zarazil se, odkašlal si a odplivl, možná chtěl svým slovům dodat důraz. Byl to na pohled ubožák, mokrý a rezavý, avšak páteř měl stejně pevnou jako tětivu. Randova podmračeného výrazu si nevšímal stejně jako Gregorinova. „Žádáš nás, abychom se neozbrojení vrátili domů. Pak bychom nemohli bránit sebe ani své rodiny, zatímco tví lidé pálí, kradou a vraždí. Prý se blíží bouře,“ dodal, a zřejmě ho to překvapilo, překvapilo a na okamžik zmátlo.
„Aielové, o nichž jste slyšeli, jsou mí nepřátelé!“ Tentokrát se po prázdnotě nerozběhla žádná ohnivá pavučina, nýbrž pruhy vzteku, které prázdnotu pevně obalily. Jeho hlas však zněl jako led. Hřměl jako třeskutá zima. Že se blíží bouře? Světlo, on byl bouře! „Mí Aielové je honí. Mí Aielové honí Shaidy a oni, Davram Bashere a většina rytířů, honí loupežníky, ať si říkají jakkoliv! Já jsem králem Illianu a nikomu nedovolím, aby v Illianu rušil mír!“
„I kdyby to, co říkáš, byla pravda,“ začal muž.
„Taky je!“ vyštěkl Rand. „Máte čas do poledne, abyste se rozhodli.“ Muž se nejistě zamračil. Jestli se mračna nerozejdou, mohl by mít s určováním poledne potíže. Rand mu nepomohl. „Rozhodněte se moudře!“ dodal. Otočil Tai’daišara a pobídl ho do cvalu k hřebeni, aniž by čekal na ostatní.
Váhavě propustil jedinou sílu a přinutil se neviset na ní jako někdo, kdo se zuby nehty drží své spásy, jak z něj vyprchával život a špína. Na okamžik viděl dvojitě, svět jako by se bláznivě naklonil. To nebyl nový problém, bál se, že to souvisí s nemocí, jež zabíjí muže, kteří dokážou usměrňovat, avšak závrať nikdy netrvala dlouho. Litoval jen toho, čeho se musel vzdát. Svět mu připadal jednotvárný. Ne, on se stal jednotvárným a jaksi méně zajímavým. Barvy vybledly, obloha byla níž ve srovnání s tím, co tu bylo předtím. Zoufale chtěl znovu uchopit pravý zdroj a vymačkat z něj jedinou sílu. Tak tomu bylo vždy, když ho jediná síla opustila.
Avšak saidín ještě pořádně nebyl pryč a místo něj už zabublal vztek, doběla rozžhavený a spalující, skoro tak žhavý, jako byla jediná síla. Seanchané nestačili, ještě banditi, schovávající se za jeho jméno? Nebezpečné rozptýlení, jež si nemohl dovolit ignorovat. Natahuje se Sammael z hrobu? Rozesel Shaidy, aby rostli jako trní, kamkoli Rand položí ruku? Proč? Ten člověk nemohl věřit, že zemře. A jestli byla pravdivá alespoň polovina příběhů, které Rand slyšel, tak další Shaidové byli v Murandy a Altaře a Světlo ví kde ještě! Mnoho Shaidů, které již zajali, mluvilo o Aes Sedai. Mohla do toho být nějak zapletená Bílá věž? Copak ho Bílá věž nikdy nenechá na pokoji? Nikdy? Nikdy.
Jak se snažil ovládnout, nevšiml si, že ho zatím dojeli Gregorin a ostatní. Když se dostali na hřeben mezi čekající šlechtice, Rand náhle přitáhl otěže, takže se Tai’daišar postavil na zadní a zahrabal kopyty, až mu od nich odletovalo bláto. Šlechtici couvali před jeho valachem, před ním.
„Dal jsem jim čas do poledne,“ oznámil jim. „Hlídejte je. Nechci, aby se rozdělili do padesáti menších tlup a vyklouzli. Budu ve stanu.“ Nebýt větru, který jim škubal za pláště, mohli být z kamene, vrostlí do země, jako by řekl, že chce, aby na les dohlíželi, osobně. V té chvíli mu bylo úplně jedno, jestli tam zůstanou stát, dokud nezmrznou nebo se nerozpustí.
Bez dalšího slova odklusal z hřebene, následován oběma černě oděnými asha’many a illiánskými korouhevníky. Oheň, led a smrt se blížily. Ale on byl z oceli. Z oceli.
14
Zpráva od M’Haela
Míli západně od hřebene se objevily tábory - lidé, koně, ohně na vaření, ve větru povlávající zástavy a pár roztroušených stanů, rozmístěných podle národností a rodů; každý tábor byl rozbahněným jezerem odděleným od ostatních pásy tuhého vřesu. Lidé na koních i pěší se dívali, jak je míjejí Randovy vlající praporce, a pokukovali po ostatních táborech, aby viděli, jak reagují diváci tam. Když byli přítomni Aielové, tihle lidé si postavili jeden obrovský tábor, jak je poháněla jedna z mála věcí, kterou měli skutečně společnou. Nebyli Aielové a báli se jich, jakkoliv to popírali. Pokud neuspěje, svět zahyne, avšak Rand si nedělal iluze, že by k němu chovali věrnost nebo dokonce věřili, že osud světa nelze utvořit tak, aby vyhověl jejich potřebám, jejich touze po zlatě, slávě nebo moci. Snad hrstka, pouhá hrstka tomu věřila, ale většinou za ním šli proto, že se ho báli víc, než se báli Aielů. Možná víc, než se báli Temného, v něhož někteří ani pořádně nevěřili, ne v hloubi duše, nevěřili v to, že se může dotknout světa pevněji, než to už dělal, a že to neudělá. Teď už to Rand přijímal. Čekalo ho příliš mnoho bitev, aby plýtval silami na tu, již nemohl vyhrát. Dokud za ním půjdou a budou ho poslouchat, bude mu to muset stačit.