Rand zlomil velkolepou pečeť. „Jdou do Caemlynu, ne do Černé věže, a žádnou hrozbu neznamenají. Mé rozkazy byly jasné. Nechat Aes Sedai na pokoji, pokud na vás přímo nezaútočí.“
„Ale jak si můžeš být jistý, že nejsou nebezpečné?“ naléhal Torval. „Možná mají namířeno do Caemlynu, jak říkáš, jenže jestli se mýlíš, tak to zjistíme, teprve až nás napadnou.“
„Torval by mohl mít pravdu,“ ozval se zamyšleně Dashiva. „Nemůžu říct, že bych důvěřoval ženám, co by mě strčily do bedny, a tyhle nesložily žádné přísahy. Nebo ano?“
„Řekl jsem, nechte je na pokoji!“ Rand udeřil pěstí do stolu, až Hopwil nadskočil. Dashiva se podrážděně zamračil, ale jenom na chviličku. Randa však jeho nálady nezajímaly. Náhodou - byl si jistý, že pouhou náhodou - mu ruka zabloudila k Dračímu žezlu. Paže se mu chvěla touhou zvednout ho a vrazit kopí Torvalovi do srdce. Luise Therina nakonec vůbec nepotřeboval. „Asha’mani jsou zbraň, která udeří, kam já řeknu, a nebudou tu splašeně poletovat jako slepice pokaždé, když se Taim vyděsí, že hrstka Aes Sedai večeří ve stejné hospodě. Jestli budu muset, zajdu tam a vysvětlím mu to.“
„Jsem si jistý, že to není nutné,“ pospíšil si Torval. Alespoň něco mu smazalo ten úsměšek ze rtů. S přivřenýma očima rozhodil rukama, skoro ostýchavě, téměř omluvně. A očividně vyděšeně. „M’Hael tě jen chtěl informovat. Tvé rozkazy se každý den čtou nahlas při ranních pokynech hned po krédu.“
„Tak to je dobře.“ Rand mluvil chladně a jen s velkou námahou se nemračil. Tento muž se bál právě toho svého drahocenného M’Haela, ne Draka Znovuzrozeného. A vylekaný Taim by se mohl rozzlobit, pokud by něco, co Torval řekne, přivolalo na jeho hlavu Randův hněv. „Protože já zabiju každého z vás, který se k těm ženám v Murandy přiblíží. Vy seknete, kam já ukážu.“
Torval se ztuhle uklonil a zamumlaclass="underline" „Jak říkáš, můj pane Draku.“ Vycenil zuby v pokusu o úsměv, avšak nos měl zarudlý a snažil se vyhýbat pohledu ostatním do očí tak, aby to vypadalo, že se ničemu nevyhýbá. Dashiva se znovu uchechtl a Hopwil se lehce usmíval.
Narishmu však Torvalovy rozpaky netěšily, ani tomu nevěnoval pozornost. Bez mrkání se díval na Randa, jako kdyby cítil hluboké proudy, jež ostatním unikaly. Většina žen a mužů ho považovala jen za pohledného mládence, ale jeho příliš velké oči občas zřejmě viděly víc než oči ostatních.
Rand sundal ruku z Dračího žezla a uhladil dopis. Ruce se mu netřásly, ne tak úplně. Torval se chabě usmál, kysele, ničeho si nevšiml. Narishma u stěny stanu přešlápl a uvolnil se.
Dorazilo občerstvení, přineslo ho majestátní procesí v čele s Boreane, za ní pak kráčela řada Illiánců, Cairhieňanů a Tairenů v příslušných livrejích. Jeden sluha přinášel stříbrný podnos se všemi druhy vína ve stříbrných džbánech a další dva nesli podnosy se stříbrnými poháry na horký punč a svařené víno a sklenice z jemného foukaného skla na další pití. Růžovolící chlapík ve žlutozelené nesl podnos, na němž se nalévalo, a snědá žena v černozlaté tam byla pouze proto, aby nalévala. Objevily se oříšky, kandované ovoce, sýr a olivy, a každá krmě vyžadovala jednoho sloužícího. Boreane všechno řídila, takže to vypadalo jako tanec, samá poklona a pukrle, jeden ustupoval druhému, jak nabízeli, co přinesli.
Rand si vzal svařené víno, opřel se o stůl a horký pohár postavil vedle sebe, aby si mohl přečíst dopis. Nebyla na něm adresa ani oslovení. Taim nesnášel, když měl Randovi přiřknout nějaký titul, i když se to snažil zakrýt.
Mám tu čest ohlásit, že v Černé věži je nyní dvacet devět asha’manů, devadesát sedm zasvěcených a tři sta dvacet dva vojáci. Naneštěstí jich pár zběhlo a jejich jména byla vyškrtnuta, ale ztráty při výcviku jsou stále přijatelné.
Nyní mám v terénu neustále až padesát verbovacích čet, díky čemuž se téměř každý den na seznam připojí tři až čtyři muži. Za pár měsíců se Černá věž vyrovná Bílé, jak jsem sliboval. Za rok se před námi bude Tar Valon třást.
Tento černůvkový keř jsem obral sám. Malý keř, trnitý, avšak na svou velikost přinesl překvapivě velkou úrodu.
Rand se zle zaškaredil a rychle na ten... černůvkový keř... zapomněl. Některé věci bylo třeba udělat. Celý svět platil za jeho existenci. Umře pro něj, ale celý svět platil.
Navíc tu byly další nepříjemné věci. Tři čtyři muži každý den? Taim byl optimista. Tímto tempem bude mít za pár měsíců víc mužů, než je Aes Sedai, to je pravda, ale i nejčerstvější sestry za sebou měly léta výcviku, jehož součástí byla výuka toho, jak jednat s muži, kteří dokážou usměrňovat. Nechtěl ani uvažovat o případném střetu mezi asha’many a Aes Sedai, které věděly, proti čemu stojí. Jediným výsledkem mohla být krev a lítost, ať už by se stalo cokoliv. Asha’mani však nebyli namířeni na Bílou věž, ať už si Taim myslel cokoliv. Nicméně bylo dobře, že si to lidé mysleli, pokud si díky tomu bude Tar Valon dávat pozor, kam šlape. Asha’mani potřebovali umět jenom zabíjet. Pokud toho zvládnou dost na správném místě a ve správném čase, pokud budou žít dost dlouho, aby to dokázali, tak právě kvůli tomuhle byli stvořeni.
„Kolik zběhů, Torvale?“ zeptal se potichu. Zvedl pohár s vínem a napil se, jako by odpověď nebyla důležitá. Víno by ho mělo zahřát, ale zázvor, hřebíček a muškátový květ mu chutnaly poněkud hořce. „Jaké jsou ztráty při výcviku?“
Torvala občerstvení vzpamatovalo, mnul si ruce a se zdviženým obočím obhlížel nabídku vín, přičemž se předváděl, že pozná nejlepší, že je tu pánem. Dashiva přijal první, co mu nabídli, stál tam a mračil se do sklenice, jako by to byly pomyje. Torval ukázal na jeden podnos a zamyšleně naklonil hlavu, slova měl ale připravená. „Zatím devatenáct zběhů. M’Hael rozkázal, aby je zabili, pokud na ně narazí, a jejich hlavy přivezli jako odstrašující příklad.“ Vzal si z podnosu kousek hrušky v cukru, dal si jej do úst a blaženě se usmál. „Teď právě na Zrádcovském stromě visí jako ovoce tři hlavy.“
„Dobrá,“ pronesl Rand nedbale. Mužům, kteří jednou utekli, se nedalo věřit, že neutečou zas, když budou životy jiných záviset na tom, aby zůstali. A taky jim nebylo možné dovolit jít si po svých. Kdyby utekli všichni vzbouřenci tam v kopcích, byli by méně nebezpeční než jeden jediný muž cvičený v Černé věži. Zrádcovský strom? Taim uměl skvěle pojmenovávat věci. Ale muži potřebovali ozdoby, symboly a jména, černé kabáty a špendlíky, aby je pomáhaly udržet pohromadě. Dokud nepřijde čas zemřít. „Až příště navštívím Černou věž, chci vidět hlavy všech zběhů.“
Druhý kousek cukrové hrušky, v polovině cesty k ústům, vypadl Torvalovi z prstů a ušpinil mu skvostný kabátec. „Taková práce by mohla narušit verbování,“ namítl pomalu. „Zběhové se schovávají.“
Rand se mu díval do očí, dokud druhý muž neuhnul pohledem. „Jaké jsou ztráty při výcviku?“ otázal se. Asha’man s ostrým nosem zaváhal. „Tak jaké?“
Narishma se předklonil a napjatě se na Torvala zahleděl. Hopwil také. Sloužící pokračovali v tichém tanci a nabízeli podnosy mužům, kteří je již nevnímali. Boreane využila toho, že je Narishma zaujat jinde, a nalila mu do poháru víc horké vody než svařeného vína.
Torval pokrčil rameny, ale bylo to příliš ledabylé. „Dohromady padesát jedna. Třináct jich vyhořelo a dvacet osm na místě zemřelo. Zbytek... M’Hael jim přidá něco do vína a oni se už neprobudí.“ Náhle mluvil potměšile. „Může to přijít kdykoliv a náhle. Jeden muž začal druhý den křičet, že mu pod kůží lezou pavouci.“ Záludně se usmál na Narishmu a Hopwila a téměř i na Randa, ale hovořil k prvním dvěma. „Chápete? Nemusíte se bát, že zešílíte. Neublížíte sobě ani své duši. Usnete... navždy. Je to laskavější než zkrocení, i kdybychom věděli, jak na to. Laskavější než nechat vás šílené a odříznuté, že?“ Narishma jeho pohled opětoval, napjatý jako struna, a na pohár v ruce docela zapomněl. Hopwil se znovu mračil na něco, co viděl jen on.