„Laskavější,“ pronesl Rand tiše a postavil pohár na stůl. Něco ve víně. Má duše je zčernalá krví a zatracená. Nebyla to obtížná představa, pouze prosté konstatování faktu. „Po takové milosti by mohl ledaskdo toužit, Torvale.“
To Torvalovi smazalo jeho krutý úsměv z tváře, jenom tam stál a ztěžka dýchal. Bylo snadné to spočítat: jeden muž z deseti byl zničen, jeden z padesáti zešílel a další určitě přijdou. Bylo ještě brzy a do dne, kdy muž zemřel, netušil, zda osud porazil. Až na to, že osud nakonec vždycky porazí jej, ať tak nebo tak. Bez ohledu na ostatní, totéž hrozilo i Torvalovi.
Náhle si Rand uvědomil Boreane. Chvíli mu trvalo, než poznal její výraz, a pak musel potlačit chladná slova. Ona se opovažovala cítit lítost! Copak si myslela, že Tarmon Gai’don lze vyhrát bez krve? Dračí proroctví žádala přímo déšť krve!
„Nechte nás,“ řekl jí, a ona tiše sehnala sluhy, ale i když je vyháněla ven, tvářila se soucitně.
Rand se rozhlédl, hledaje způsob, jak by změnil náladu ve stanu, ale žádný nenašel. Lítost oslabovala stejně jistě jako strach a oni museli být silní. Aby čelili tomu, čemu museli čelit, museli být všichni jako z oceli. Jeho výtvor, jeho zodpovědnost.
Narishma, zcela ztracený v myšlenkách, hleděl do páry stoupající z jeho vína a Hopwil se stále snažil prohlédnout skrz stěnu stanu. Torval po Randovi vrhal kosé pohledy a snažil se znovu nasadit opovržlivý výraz. Jenom Dashiva vypadal nezaujatě, paže měl zkřížené a prohlížel si Torvala, jako by to byl kůň nabízený k prodeji.
Do nepříjemně se natahujícího ticha vrazil mohutný ošlehaný mladý muž v černém, s mečem a drakem na límci. Fedwin Morr byl v Hopwilově věku, což znamenalo, že na většině míst by nebyl dost starý ani na to, aby se oženil, a nosil napětí jako košili. Chodil po špičkách a v očích měl výraz kočky na lovu, která ví, že je taky kořistí. Kdysi, ne tak dávno, býval jiný. „Seanchané brzy vyrazí z Ebú Daru,“ hlásil, jakmile zasalutoval. „Příště chtějí zamířit do Illianu.“ Hopwil sebou cukl a zasupěl, vytržen ze svých chmur. Dashivovou odpovědí byl opět smích, tentokrát neveselý.
Rand kývl a zvedl Dračí žezlo. Koneckonců ho nosil jako připomínku. Seanchané tancovali na vlastní muziku, ale nebyla to píseň, kterou by chtěl.
Rand přijal hlášení mlčky, Torval však ne. Znovu našel své opovržení a pohrdlivě zvedl obočí. „To ti všechno pověděli?“ zeptal se jízlivě. „Nebo ses naučil číst myšlenky? Něco ti povím, chlapče. Já bojoval proti Amadičanům i Domancům, a žádné vojsko nedobude město jen proto, aby se pak sbalilo a táhlo tisíc mil daleko! Víc než tisíc mil! Nebo si snad myslíš, že umějí cestovat?“
Morr mu čelil klidně. A pokud ho to snad nějak zneklidnilo, jedinou známkou bylo, že palcem pohladil jílec meče. „S některými jsem mluvil. Většinou to byli Taraboňané, a další připlouvají každý den.“ Prošel kolem Torvala ke stolu a na Taraboňana se jenom klidně podíval. „Každý zrychlí krok, kdykoliv někdo, kdo šišlá, otevře pusu.“ Starší muž tu svou otevřel, rozzlobeně, ale mladší honem pokračoval, mluvě k Randovi. „Posílají vojáky do celých Venirských hor. Pět set, občas jich je tisíc naráz. Už jsou až u Arranské Hlavy. A kupují nebo zabavují všechny vozy a káry na dvacet leguí od Ebú Daru a tažná zvířata k nim.“
„Káry!“ vzkřikl Torval. „Vozy! Myslíš, že chtějí uspořádat jarmark? A co za hlupáka by poslal vojsko skrz hory, když tu má slušné silnice?“ Všiml si, že ho Rand pozoruje, a zamračeně se odmlčel, náhle vyvedený z míry.
„Řekl jsem ti, ať se držíš při zemi, Morre.“ Rand do hlasu vpustil hněv. Když seskočil ze stolu, mladý asha’man musel couvnout. „Ne, aby ses šel vyptat Seanchanů na jejich plány. Měl ses koukat a být nenápadný.“
„Byl jsem opatrný. Nenosil jsem špendlíky.“ V očích měl stále stejný výraz, výraz lovce i loveného. Něco v něm vřelo. Kdyby to Rand nevěděl určitě, byl by si myslel, že Morr drží jedinou sílu a snaží se přežít saidín, i když mu dodával desetkrát víc života. Málem se potil. „Jestli někdo z těch, se kterými jsem mluvil, věděl, kam mají namířeno, tak to neřekl, a já se neptal, avšak nad pivem byli ochotní fňukat, že pořád pochodují a nikdy nezůstanou na místě. V Ebú Daru všichni nasávali pivo, jak nejrychleji to zvládali, poněvadž říkali, že musejí již velice brzy zase vyrazit. A shánějí vozy, jak jsem říkal.“ To všechno z něj vyletělo naráz, až nakonec zaťal zuby, jako by chtěl zadržet slova, která se mu drala na jazyk.
Rand se náhle usmál a sevřel mu rameno. „Vedl sis dobře. Ty vozy by byly stačily, ale vedl sis dobře. Vozy jsou důležité,“ dodal a obrátil se k Torvalovi. „Když se vojsko krmí v krajině, tak jí, co najde. Nebo nejí, pokud nic nenajde.“ Když Torval uslyšel o Seanchanech v Ebú Daru, nehnul brvou. Pokud se ta zpráva dostala do Černé věže, proč se o tom Taim nezmínil? Rand doufal, že jeho úsměv nevypadá jako úšklebek. „Je těžší zařídit zásobovací trény, ale když je máš, víš, že je dost krmení pro zvířata a fazolí pro muže. Seanchané mají všechno zorganizované.“
Chvíli se probíral mapami, než našel tu, co hledal. Rozložil ji, na jedné straně zatížil mečem a na druhé Dračím žezlem. Měl před sebou pobřeží mezi Illianem a Ebú Darem, lemované většinou kopci a horami, poseté rybářskými vískami a městečky. Seanchané si potrpěli na organizaci. Ebú Dar byl jejich stěží týden, ale kupečtí špehové psali o probíhajících opravách škod vzniklých během dobývání města, o čistých ošetřovnách zřízených pro nemocné, o jídle a práci pro chudé a ty, jež z domovů ve vnitrozemí vyštvaly nepokoje. V ulicích a okolí města hlídkovali vojáci, takže se nikdo nemusel bát loupežníků a banditů, ve dne ani v noci, a třebaže kupci byli vítaní, pašování bylo téměř udušeno. Poctiví illiánští kupci byli kvůli pašování překvapivě zachmuření. Co organizují Seanchané teď?
Zatímco Rand hloubal nad mapou, ostatní přistoupili ke stolu. Podél pobřeží vedly silnice, ale nijak dobré a označené spíš jako vozové cesty. Široké obchodní silnice byly dál ve vnitrozemí, vyhýbaly se nejhoršímu terénu a tomu nejhoršímu, co mohlo Bouřlivé moře nabídnout. „Nájezdy z těch hor by mohly znesnadnit cestování po vnitrozemských silnicích,“ řekl nakonec Rand. „Tím, že ovládnou hory, zabezpečí silnice, jako by to byly ulice ve městě. Máš pravdu, Morre. Míří do Illianu.“
Torval, opírající se o pěsti, se na Morra zlobně mračil, protože měl pravdu, když on se zmýlil. V Torvalových očích to nejspíš byl vážný zločin. „Přesto potrvá pár měsíců, než nám začnou dělat potíže tady,“ zavrčel mrzutě. „Stovka asha’manů, padesát, v Illianu dokáže zničit každé vojsko na světě dřív, než jediný muž dokáže překročit most.“
„Pochybuju, že vojsko s damane zničíš tak snadno jako Aiely, které překvapíš, když se soustředí na útok,“ pronesl Rand potichu a Torval ztuhl. „Kromě toho musím chránit celý Illian, ne jenom město.“