Přestal si ho všímat a prstem sledoval čáry na mapě. Mezi Arranskou Hlavou a městem Illian leželo sto leguí otevřené vody ústí Kabalské hlubiny, kde, jak říkali kapitáni v Illianu, ani nejdelší olovnice už míli od pobřeží nenarazí na dno. Vlny tam dokázaly předhonit loď, jak se hnaly k severu a deset, patnáct sáhů vysoké narážely na břeh. A za takového počasí to mohlo být ještě horší. Cesta kolem Hlubiny do města byla dvě stě leguí dlouhá, ale kdyby Seanchané vyrazili z Arranské Hlavy, na hranici by se i přes bouře dostali za dva týdny. Možná dřív. Lepší zřejmě bude bojovat na místě, které si zvolí on, ne oni. Prstem jel podél jižného pobřeží Altary, podél Venirského pohoří až k místu, kde se pohoří vytrácelo v pahorcích kolem Ebú Daru. Pět set tady, tisíc támhle. Lákavá šňůra korálků rozhozených podél pohoří. Prudký útok by je mohl zatlačit zpátky do Ebú Daru, dokonce by je tam mohl udržet, zatímco se budou snažit přijít na to, co má za lubem. Nebo...
„Bylo tam ještě něco,“ promluvil náhle Morr. „Mluvilo se o nějaké aessedaiovské zbrani. Zjistil jsem, kde ji použily, pár mil od města. Kus země tam byl celý vypálený, uprostřed úplně sežehlý, ten kruh měl dobře tři sta kroků v průměru a za ním byly ještě zničené sady. Písek se přetavil ve skleněné plotny. Tam byl saidín nejhorší.“
Torval jenom opovržlivě mávl rukou. „Když město padlo, mohly tam být Aes Sedai, ne? Nebo to možná udělali sami Seanchané. Jedna sestra s angrialem by mohla -“
Rand mu skočil do řeči. „Co jsi myslel tím, že tam byl saidín nejhorší?“ Dashiva se pohnul, divně se na Morra podíval a natáhl ruku, jako by chtěl mladíka chytit. Rand ho drsně odstrčil. „Co jsi tím myslel, Morre?“
Morr na něho civěl, rty stisknuté, a palcem hladil jílec meče. Vnitřní žár jako by chtěl prorazit navenek. Teď se mu na čele skutečně zaperlil pot. „Saidin byl... divný,“ zopakoval chraplavě. Slova přímo vyrážel. „Nejhorší to bylo tam - bylo to... cítit... ve vzduchu všude kolem mě - ale divný byl všude kolem Ebú Daru. Ještě dobře sto mil daleko. Musel jsem s ním bojovat. Ne jako obvykle, jinak. Jako kdyby ožil. Občas... Občas neudělal, co jsem chtěl. Občas... udělal něco jiného. Vážně. Nejsem šílený! Udělal to!“ Poryv větru s vytím zapleskal stěnami stanu a Morr se odmlčel. Narishmovy zvonečky zacinkaly, jak trhl hlavou, pak utichly.
„To není možné,“ zamumlal do ticha Dashiva, ale skoro ho nebylo slyšet. „To není možné.“
„Kdo ví, co je možné?“ opáčil Rand. „Já ne! Ty ano?“ Dashiva překvapeně zvedl hlavu, Rand se však již obrátil k Morrovi a zmírnil tón. „Neboj se.“ Nemluvil vyloženě mírně - to nedokázal - ale doufal, že to zní aspoň povzbudivě. Jeho dílo, jeho zodpovědnost. „Budeš se mnou až do Poslední bitvy. To ti slibuju.“
Mladý muž kývl a přejel si dlaní obličej, jako by ho překvapilo, že ho má zvlhlý. Podíval se na Torvala, který tu stál nehybně jako socha. Věděl Morr o tom víně? Vzhledem k ostatním možnostem to bylo milosrdenství. Malé a hořké milosrdenství.
Rand zvedl Taimův dopis, přeložil ho a strčil do kapsy kabátce. Jeden z padesáti již zešílel a ostatní to čekalo. Je Morr další na řadě? Dashivovi k tomu rozhodně moc nechybělo. Hopwilovy pohledy získaly nový význam, stejně jako Narishmův obvyklý klid. Šílenství neznamenalo vždy, že člověk křičí o pavoucích. Jednou se, opatrně, zeptal tam, kde věděl, že dostane pravdivou odpověď, jak očistit saidín. A jako odpověď dostal hádanku. Herid Fel tvrdil, že hádanka znamená „rozumné principy jak vyšší, tak přírodní filozofie", ale neviděl žádný způsob, jak ji aplikovat na jejich problém. Zabili Fela kvůli tomu, že mohl hádanku rozluštit? Rand získal náznak odpovědi, nebo si to aspoň myslel, nicméně jeho domněnka mohla být nebezpečně mylná. Náznaky a hádanky nebyly odpověďmi, přesto musel něco udělat. Jestli se té špíny nějak nezbaví, Tarmon Gai’don by mohl přijít na svět již zničený šílenci. Muselo se udělat, co bylo potřeba.
„To by bylo skvělé.“ Torval téměř šeptal. „Ale jak by mohl někdo kromě Stvořitele nebo...?“ Nejistě se odmlčel.
Rand si neuvědomil, že něco vyslovil nahlas. Narishmovy, Morrovy i Hopwilovy oči jako by patřily jedinému obličeji, jak v nich náhle zazářila naděje. Dashiva vypadal, jako by dostal ránu mezi oči. Rand doufal, že neřekl příliš. Některá tajemství bylo třeba uchovat. Včetně toho, co udělá příště.
Zakrátko se již Hopwil hnal ke svému koni, aby zajel na hřeben s rozkazy pro šlechtice, Morr a Dashiva šli najít Flinna a ostatní asha’many a Torval odcházel, aby odcestoval zpátky do Černé věže s rozkazy pro Taima. Narishma byl poslední, a Rand, myslící na Aes Sedai, Seanchany a zbraně, ho také poslal pryč s přesnými příkazy. Mladík jen pevně stiskl rty.
„S nikým nemluv,“ dokončil Rand mírně a pevně mu sevřel ruku. „A nezklam mě.“
„Já nezklamu,“ odtušil Narishma bez mrknutí oka, rychle zasalutoval a byl pryč.
Nebezpečné, zašeptal Randovi v hlavě hlas. Ach ano, velmi nebezpečné, možná příliš. Ale mohlo by to fungovat. Mohlo. V každém případě musíš Torvala zabít hned teď. Musíš.
Do poradního stanu vstoupil Weiramon a cestou odstrkoval Gregorina a Tolmerana a o totéž se pokoušel s Rosanou a Semaradridem, jak všichni dychtili povědět Randovi, že vzbouřenci v lese se nakonec rozhodli zachovat moudře. Když Randa našli, smál se, až se mu po tvářích koulely slzy. Luis Therin se vrátil. Nebo už sám opravdu zešílel. Ať tak nebo tak, byl to důvod k smíchu.
15
Silnější než psaný zákon
V chladné temnotě uprostřed noci se Egwain omámeně probrala z neklidného spánku a znepokojujících snů, které ji znepokojovaly o to víc, že si je nepamatovala. Sny pro ni vždy byly otevřená kniha, jasné, jako by byly zapsané v knize, ale tyhle byly kalné a děsivé. Poslední dobou jich bylo příliš. Když se probrala, chtěla utíkat, uniknout, ale nikdy si nevzpomněla před čím, jen byla vždy nejistá a zmatená, dokonce se třásla. Aspoň ji nebolela hlava. Aspoň si vzpomněla na sny, o nichž věděla, že musejí mít nějaký význam, třebaže netušila, jak je má vyložit. Rand nosící různé škrabošky, až náhle jedna z těch falešných tváří již nebyla maskou nýbrž jím. Perrin a nějaký cikán si sekerou a mečem zuřivě prosekávali cestu ostružiním, aniž by tušili, že přímo před nimi začíná propast. A ostružiní křičelo lidskými hlasy, které ti dva neslyšeli. Mat, vážící dvě Aes Sedai na obrovských vážkách, a na jeho rozhodnutí závisí... Netušila co. Něco velkého. Snad svět. V nedávné době byly sny o Matovi bezbarvé a plné bolesti, jako stíny vrhané nočními můrami, téměř jako by Mat sám nebyl skutečný. Kvůli tomu se o něj začala bát. Zůstal sám v Ebú Daru a ona si zoufala, že ho tam poslala, nemluvě o chudákovi starém Tomovi Merrilinovi. Byla si však jistá, že nejhorší jsou ty sny, které si nepamatuje.
Probudily ji tiché, hádající se hlasy. Měsíc byl v úplňku a vrhal dost světla, aby ve vchodu do stanu rozeznala dvě ženy.
„Tu chudinku bolí celý den hlava a v noci si skoro neodpočine,“ šeptala zuřivě Halima s rukama v bok. „Nechej to na ráno.“
„Já se s tebou nehodlám dohadovat.“ Siuanin hlas byl jako sama zima, a když si rukou v rukavici odhodila plášť přes rameno, jako by se připravovala k boji. Měla na sobě zimní oděv, pevné sukno, nepochybně přes tolik spodniček, kolik jich pod šaty dostala. „Teď uhni a rychle, nebo si nadělám návnadu z tvých vnitřností! A oblíkni si něco slušnějšího!“