„Jsem moc ráda, že Delana může Halimu v noci postrádat,“ prohlásila Egwain rázně. „Potřebuju ji. Leda si myslíš, že příště mi Nisao to bolení hlavy vyléčí líp.“ Haliminy prsty jako by vytahovaly bolest. Bez ní by vůbec nedokázala usnout. Nisaina námaha neměla žádný účinek, a to byla jediná žlutá, za níž se Egwain se svým problémem odvážila zajít. Co se zbytku týkalo... Promluvila ještě rázněji. „Překvapuje mě, že pořád nasloucháš těm klepům, dcero. Když se muži na ženu rádi dívají, neznamená to ještě, že ona to vítá, jak bys měla dobře vědět sama. Viděla jsem nejednoho, jak po tobě pokukuje a zubí se přitom.“ Mluvit tímhle tónem bylo snazší než dřív.
Siuan po ní polekaně loupla okem a po krátké chvíli omluvně zamumlala. Mohla to myslet vážně. Egwain to stejně přijala. Urozený pán Bryne měl na Siuaninu vzteklou povahu poměrně špatný vliv, a když v tom byla ještě Halima, byla Egwain nakonec ráda, že nemusí zaujmout ještě přísnější postoj. Siuan sama jí řekla, že nemá snášet hlouposti, a v žádném případě si nemohla dovolit snášet je od Siuan.
Mlčky, ruku v ruce, pokračovaly v cestě a zima jim pronikala pod kůži. Sníh byl prokletím a lekcí. Stále slyšela Siuan, jak žvaní o tom, čemu říkala zákon nechtěných následků, který byl podle ní silnější než jakýkoliv psaný zákon. Ať už to, co uděláš, má účinek, jaký jsi zamýšlela, bude mít kromě něj nejméně tři nečekané následky a jeden z nich je obvykle nepříjemný.
První deštíky byly překvapením i přes to, že Egwain již sněmovně sdělila, že Větrná mísa byla nalezena a použita. Víc se jim o tom, co jí Elain pověděla v Tel’aran’rhiodu, neodvažovala prozradit. Příliš mnoho věcí, které se udály v Ebú Daru, by jí podrazilo nohy, a její postavení bylo již tak dost vachrlaté. První přepršky vyvolaly výbuch radosti. V poledne se celá kolona zastavila a v mrholení byla uspořádána oslava. Sestry pronášely děkovné modlitby a sloužící a vojáci tancovali. Vlastně některé Aes Sedai křepčily též.
O pár dní později se z lehkého deštíku staly lijavce a pak zuřící bouře. Teplota klesala a z bouří se staly vánice. Teď vzdálenost, již dříve urazili za den, a Egwain přitom skřípala zuby kvůli tomu, jak pomalu postupují, překonali za pět, když byla obloha jen pod mrakem, a když padal sníh, tak zůstávali na místě. Bylo snadné přijít na tři nechtěné následky, i víc, a sníh z nich mohl docela dobře být nejméně nepříjemný.
Když dorazily až k malému záplatovanému stanu, nazývanému amyrlinina pracovna, pohnul se u vysokých vozů stín a Egwain se zadrhl dech v hrdle. Ze stínu se stala žena, a když si shrnula kapuci, ukázalo se, že je to Leana. Vzápětí se zase stáhla do tmy.
„Bude hlídat a dá nám vědět, kdyby se někdo přiblížil,“ vysvětlovala Siuan.
„To je dobře,“ zamručela Egwain. Taky jí to mohla říct předem. Prve se lekla, že je to Romanda nebo Lelaine!
V amyrlinině pracovně byla tma, ale urozený pán Bryne trpělivě čekal uvnitř, zabalený do pláště, jenom stín mezi stíny. Egwain uchopila pravý zdroj a usměrnila, ne světlo do lampy visící na tyči uprostřed, ani do některé ze svíček, ale do malé koule bledého světla, kterou zavěsila do vzduchu nad skládací stolek, jejž používala jako psací stůl. Byla to velice malá kulička a světlo vskutku bledé. Zvenčí si ho nejspíš nikdo nevšimne a mohla ho rychle zhasnout. Odhalení si nemohla dovolit.
Některé amyrlin vládly silou, jiným se podařilo nastolit rovnováhu sil se sněmovnou, a také byly amyrlin, které měly stejně málo moci jako ona, při vzácných příležitostech ještě méně, což patřilo mezi dobře utajené historie Bílé věže. Několik jich svou moc promarnilo, spadly z moci a vlivu, ale za tři tisíce let se jenom skutečně několika velmi málo podařilo propracovat opačným směrem. Egwain si tuze přála vědět, jak to Myriam Copan a ostatní z té hrstky dokázaly. Pokud někdy někoho napadlo tohle zapsat, příslušné stránky se ztratily již dávno.
Bryne se uctivě uklonil a její opatrnost ho zřejmě nijak nepřekvapila. Věděl, co riskuje, když se s ním tajně schází. Ona tomuto hřmotnému, silně prošedivělému muži s nezajímavou, ošlehanou tváří hodně důvěřovala, a nejenom proto, že musela. Měl na sobě plášť z rudého sukna podšitý kuninou a s vyšitým plamenem Tar Valonu, dar od sněmovny. Přesto dal v minulých týdnech jasně najevo, že ať už si sněmovna myslí cokoliv - a nebyl natolik slepý, aby mu tohle uniklo! - on patří amyrlin a následuje amyrlin. Ach, nikdy to neřekl přímo, jen opatrnými náznaky, jež však nezanechávaly pochyb. Čekat víc by ale znamenalo čekat příliš. V táboře bylo téměř tolik spodních proudů, kolik tu bylo Aes Sedai, a některé byly natolik silné, že ho mohly potopit. Několik jich bylo dost silných, aby do nich zabředla ještě hlouběji, než byla, pokud by se sněmovna o téhle schůzce doslechla. Věřila mu víc než komukoliv kromě Siuan a Leany či Elain a Nyneivy, a možná víc než kterékoliv jiné sestře, jež jí potají odpřisáhla věrnost, a přála si, aby měla odvahu věřit mu víc. Koule bílého světla vrhala slabé, ubohé stíny.
„Máš zprávy, urozený pane Bryne?“ optala se potlačujíc naději. Napadla ji desítka možných zpráv, které by ho mohly přivést v noci, a každá měla vlastní nástrahy a pasti. Rozhodl se snad Rand přidat si k illiánské další koruny, nebo Seanchané dobyli další město, či se Banda Rudé ruky náhle pohnula dál, místo aby sledovala Aes Sedai, nebo...
„Před námi na severu stojí vojsko, matko,“ odpověděl klidně. Ošlehanou rukou spočinul na jílci meče. Vojsko na severu, další sníh, všechno vyšlo nastejno. „Hlavně Andořané, ale je tam i hodně Muranďanů. Zvědové mi tu zprávu přinesli teprve před hodinou. Vede je Pelivar a je s ním Arathelle, hlavy dvou nejsilnějších andorských rodů, a přivedli si nejmíň dvacítku dalších. Asi spěchají na jih. Jestli budeš pokračovat jako doposud, což rozhodně neradím, srazíme se s nimi ve dvou dnech, nejvýš třech.“
Egwain si podržela nehybnou tvář a potlačila úlevu. To, v co doufala, nač čekala. To, čeho se začala bát, že nikdy nepřijde. Po dechu kupodivu zalapala Siuan a příliš pozdě si plácla ruku v rukavici na ústa. Bryne zvedl obočí, ale ona se rychle vzpamatovala a nasadila aessedaiovskou vážnost tak silnou, až člověk málem zapomněl na její mladistvý vzhled.
„Tobě nevadí bojovat s krajany Andořany?“ chtěla vědět. „Tak mluv, člověče. Tady nejsem tvoje pradlena.“ No, v té vážnosti byla malá prasklinka.
„Jak přikazuješ, Siuan Sedai.“ V Bryneově tónu nebyl ani náznak posměchu, přesto začala Siuan tisknout rty a zdánlivý chlad rychle vyprchával. Bryne se jí uklonil, lehce, ale bylo to přijatelné. „Samozřejmě budu bojovat, s kýmkoliv si matka bude přát.“ Ani v této chvíli nebyl vstřícnější. V přítomnosti Aes Sedai se každý rychle naučil mít se na pozoru. Ať muži, či ženy. Egwain si říkala, že se pro ni opatrnost stala druhou přirozeností.
„A když nebudeme pokračovat v cestě?“ zeptala se. Tolik plánování, jenom ona, Siuan a občas Leana, ale stále musela našlapovat opatrně, stejně opatrně jako na zledovatělých pěšinách venku. „Když zůstaneme tady?“
Neváhal. „Jestli znáš způsob, jak je obejít bez boje, tím líp, ale zítra dorazí na pozici, kde se budou moct skvěle bránit, na jednom křídle budou mít řeku Armahn, na druhém velké rašeliniště a před sebou malé potůčky, které rozbijí přímý útok. Pelivar se tam usadí a bude čekat. Zná svou práci. Pokud dojde k vyjednávání, Arathelle se toho zúčastní, avšak píky a meče nechá na něm. Nemůžeme se tam dostat dřív, a když je on na severu, tamější terén by nám stejně nebyl k ničemu. Jestli chceš bojovat, tak ti radím vrátit se na ten hřeben, který jsme překročili předevčírem. Jestli vyrazíme hned za úsvitu, můžeme se tam v pořádku dostat, a Pelivar by si musel pořádně rozmyslet, jestli na nás bude chtít zaútočit, i kdyby měl třikrát víc lidí.“