Egwain zavrtěla téměř zmrzlými prsty v punčochách a podrážděně vydechla. Byl rozdíl mezi tím, nenechat na sebe zimu působit a necítit ji. Pečlivě volila slova a nenechávala se rozptylovat chladem, když se zeptala: „Budou vyjednávat, když dostanou příležitost?“
„Pravděpodobně ano, matko. Na Muranďanech příliš nezáleží. Ti tam jsou jen kvůli výhodám, které z té situace dokážou vyzískat, stejně jako jejich krajané pod mým velením. Důležití jsou Pelivar a Arathelle. Kdybych si musel vsadit, řekl bych, že ti jenom chtějí zabránit vstoupit do Andoru.“ Ponuře potřásl hlavou. „Ale budou bojovat, když budou muset, možná i kdyby to mělo znamenat čelit kromě obyčejných vojáků i Aes Sedai. Čekám, že slyšeli tentýž příběh co my o té bitvě někde na východě.“
„Rybí střeva!“ zavrčela Siuan. Tolik k tomu, jak byla klidná. „Nedopečené povídačky a klepy nejsou důkazem, že k nějaké bitvě vůbec došlo, ty hňupe, a jestli ano, sestry by se do ní určitě nezamíchaly!“ Ten muž pro ni skutečně znamenal důvod k hřešení.
Bryne se kupodivu usmál. To dělával často, když Siuan vybuchla. Kdekoliv jinde a u kohokoliv jiného by Egwain ten úsměv považovala za laskavý. „Lepší pro nás by bylo, kdyby tomu věřili,“ sdělil Siuan mírně. Tvář jí potemněla tak, až by si člověk mohl myslet, že nad ní ohrnuje nos.
Proč si tato normálně rozumná žena nechávala zalézt Brynea tak pod kůži? Ať už byl důvod jakýkoliv, dneska v noci na to Egwain neměla kdy. „Siuan, vidím, že někdo zapomněl odnést svařené víno. V tomhle počasí určitě nemohlo zkysnout. Ohřej nám ho, prosím.“ Nelíbilo se jí stírat druhou ženu před Brynem, ale bylo třeba jí přitáhnout otěže, a tohle vypadalo jako nejmírnější způsob. Vážně neměli nechávat ten stříbrný pohár na stole.
Siuan sebou sice necukla, ale z toho, jak se zatvářila, by člověk nikdy nevěřil, že mu pere spodky. Bez řečí trochu usměrnila, aby víno ve džbánu ohřála, rychle nalila víno do dvou čistých číší z tepaného stříbra a první podala Egwain. Druhou si nechala, civěla na urozeného pána Brynea, srkala víno a nechala ho, ať si nalije sám.
Egwain si o číši ohřívala prsty a pocítila záchvěv podráždění. Snad to patřilo k velmi opožděné reakci Siuan na smrt jejího strážce. Stále se každou chvíli rozbrečela, aniž pro to měla nějaký viditelný důvod, a potom se to snažila skrývat. Egwain toto pomyšlení zahnala. Dneska v noci byl tento problém jako mraveniště mezi horami.
„Chci se vyhnout bitvě, jestli to půjde, urozený pane Bryne. Vojsko je určeno pro Tar Valon, ne aby bojovalo ve válce tady. Pošli posly a zařiď co nejdřív setkání amyrlin s urozeným pánem Pelivarem a urozenou paní Arathelle a každým, o kom si myslíš, že by měl být u toho. Ne tady. Náš odrbaný tábor by na ně moc velký dojem neudělal. Hlavně ať je to co nejdřív. Kdyby to bylo možné, hodilo by se mi to zítra.“
„To je dřív, než zvládnu, matko,“ namítl mírně. „Když vyšlu posly, hned jak se vrátím do tábora, s odpovědí se nejspíš nevrátí dřív než zítra večer.“
„Tak to by ses měl rychle vrátit.“ Světlo, byla jí taková zima. A stahoval se jí žaludek. Ale hlas udržela klidný. „A chci, abys tu schůzku a také existenci jejich vojska udržel co nejdéle v tajnosti před sněmovnou.“
Tentokrát ho žádala, aby podstoupil stejně velké riziko jako ona. Gareth Bryne byl jedním z nejlepších současných generálů, avšak sněmovnu rozčilovalo, když vojsku nevelel tak, jak se jí to hodilo. Zpočátku byly přísedící vděčné za jeho jméno, protože pomáhalo přilákat k jejich věci vojáky. Teď měly ve vojsku víc než třicet tisíc ozbrojenců a další přicházeli od chvíle, kdy začal padat sníh, takže si nejspíš myslely, že už urozeného pána Garetha Brynea nepotřebují. A samozřejmě tady byly takové, které si myslely, že ho nepotřebovaly nikdy. Za tohle by ho jen neposlaly pryč. Kdyby se sněmovna rozhodla jednat, mohl by docela dobře skončit na popravčím špalku za zradu.
Ani nemrkl a vůbec na nic se neptal. Zřejmě věděl, že by mu neodpověděla. Nebo si možná myslel, že odpovědi zná. „Mezi mým a vaším táborem nejsou zrovna velké styky, jenomže už to ví příliš mnoho lidí, aby to zůstalo tajemstvím dlouho. Udělám však, co půjde.“
Tak prostě. První krok na cestě, která skončí tím, že usedne na amyrlinin stolec v Tar Valonu nebo uvízne v sevření sněmovny a bude moci rozhodovat jen o tom, jestli poslechne Romandu nebo Lelaine. Takový klíčový okamžik by měly provázet fanfáry nebo aspoň hromobití. V příbězích to tak bývalo vždycky.
Egwain nechala kouli světla zmizet, ale jakmile se Bryne otočil k odchodu, uchopila ho za loket. Bylo to jako sevřít silnou větev. „Chtěla jsem tě o něco požádat, urozený pane Bryne. Určitě nechceš muže ztrhat tím, že napochoduješ přímo k obléhání Tar Valonu. Jak dlouho budou muset odpočívat, než začneš?“
Poprvé neodpověděl hned a ona by mu byla moc ráda viděla do obličeje. Měla dojem, že se zamračil. „I když z toho vynechám lidi v žoldu Věže,“ začal nakonec pomalu, „zprávy o vojsku létají rychle jako sokol. Elaida to zjistí v den, kdy dorazíme, a nedá nám ani chvilku oddechu. Víš, že posiluje věžovou gardu? Zřejmě má už padesát tisíc mužů. Ale měsíc, pokud to půjde, na odpočinek a osvěžení. Deset dní bude stačit, ale měsíc by byl lepší.“
Kývla a pustila ho. Ta nedbale položená otázka o věžové gardě zabolela. Věděla, že jí sněmovna a adžah říkají jenom to, co chtějí, aby věděla, a nic víc. „Asi máš pravdu,“ řekla vyrovnaně. „Jakmile dorazíme k Tar Valonu, na odpočinek nebude čas. Vyšli nejrychlejší jezdce. Nebudou mít žádné potíže, že ne? Pelivar a Arathelle je vyslechnou?“ Tu úzkost nepředstírala. Kdyby museli bojovat hned, mohlo by to narušit nejeden její plán.
Bryneův hlas se ani na okamžik nezměnil, ale nějak ji uklidňoval. „Pokud bude dost světla, aby viděli bílé peří, poznají příměří a budou poslouchat. Měl bych jít, matko. Je to daleko i na muže s náhradními koňmi.“
Jakmile za ním spadla stanová chlopeň, Egwain si dlouze vydechla. Byla napjatá a čekala, že ji každým okamžikem začne bolet hlava. S Brynem se obvykle cítila uvolněná, nasávala jeho jistotu. Dnes v noci s ním musela manipulovat a myslela si, že on to ví. Na muže byl pozoruhodně všímavý. Avšak v sázce bylo příliš mnoho, aby mu věřila víc, dokud otevřeně neprohlásí, na čí straně stojí. Možná by mohl složit přísahu jako Myrelle a ostatní. Bryne šel za amyrlin a vojsko šlo za Brynem. Kdyby si začal myslet, že hodlá zbytečně zahodit životy jeho mužů, stačilo pár slov a předal by ji sněmovně připravenou jako prase na pekáči. Zhluboka se napila a cítila, jak jí v žilách koluje teplo ze svařeného vína.
„Bylo by pro nás lepší, kdyby tomu věřily,“ zamumlala. „Kéž by to bylo něco, čemu by mohly věřit. Když už neudělám nic jiného, Siuan, tak doufám, že nás aspoň osvobodím od tří přísah.“
„Ne!“ štěkla Siuan a znělo to pohoršeně. „Už pokoušet se o něco takového by mohlo znamenat pohromu, a kdybys uspěla... Světlo nám pomáhej, kdybys uspěla, zničila bys Bílou věž.“
„O čem to mluvíš? Snažím se přísahami řídit, protože je máme na krku - prozatím - ale přísahy nám proti Seanchanům nepomůžou. Když sestry musí být v nebezpečí života, než můžou začít bojovat, tak je pouze otázkou času, než budeme všechny mrtvé nebo s obojky.“ Na okamžik znovu ucítila kolem hrdla a’dam, který ji změnil ve psa na vodítku. Skvěle vycvičeného a poslušného psa. Byla ráda, že je tma, takže není vidět, jak se třese. Siuaninu tvář halily stíny, bylo jen vidět, jak pohybuje ústy.