„Promluvíme si znovu, až si pohovoříš s koláři a podkováři,“ sdělila jí Egwain. „Když nám budou koně kapat v postraňcích a vozy se nám budou rozpadávat za jízdy, daleko se nedostaneme.“
„Jak říkáš, matko,“ opáčila druhá žena ne zrovna pokorně, ale přijala nevyhnutelné.
Cesta nebyla o nic lepší než v noci a občas uklouzly. Zavěšené do sebe postupovaly pomalu. Sheriam jí byla lepší oporou, než Egwain vyžadovala, ale dělala to potajmu. Amyrlin by neměla spadnout na zadek, aby ji při tom vidělo padesát sester a stovka sloužících, ale také nebylo vhodné podpírat ji jako mrzáka.
Většina přísedících, jež přísahaly věrnost Egwain, včetně Sheriam, to udělaly čistě ze strachu a pudu sebezáchovy. Kdyby sněmovna zjistila, že poslaly sestry do Tar Valonu, aby tam přetahovaly Aes Sedai na jejich stranu, a hůř, že to utajily před sněmovnou ze strachu z temných družek mezi přísedícími, určitě by strávily zbytek života ve vyhnanství a pokáním. A tak ženy, které si myslely, že by mohly s Egwain mávat jako s loutkou, poté co se rozplynula většina vlivu, který měly na sněmovnu, místo toho přísahaly, že budou poslouchat ji. To bylo vzácné i v tajných historiích. Od sester se čekalo, že budou poslouchat amyrlin, ale přísahat jí věrnost bylo něco jiného. Většinu to stále ještě vyvádělo z míry, i když poslouchaly. Jen málokterá se chovala tak hrozně jako Carlinya, ale Egwain slyšela, jak Beonin cvakají zuby, když poprvé od chvíle, kdy jí přísahala, viděla Egwain s přísedícími. Morvrin se tvářila užasle, kdykoliv se na Egwain podívala, jako by tomu stále nemohla uvěřit, a Nisao se nepřestávala mračit. Anaiya mlaskala nad tím utajováním a Myrelle sebou cukala, i když ta k tomu měla víc důvodů než jen tu přísahu. Ale Sheriam se prostě vžila do role Egwaininy kronikářky, nejenže tuto funkci vykonávala jen podle jména.
„Smím navrhnout, že bych využila této příležitosti a zjistila, co zdejší krajina nabízí za jídlo a krmivo, matko? Docházejí nám zásoby.“ Nervózně se mračila. „Zvlášť čaj a sůl, i když to tady těžko najdeme.“
„Udělej tedy, co půjde,“ řekla jí Egwain uklidňujícím hlasem. Zvláštní, když si pomyslela, že v ní Sheriam kdysi vzbuzovala bázeň, a nemálo se bála, že ji rozčílí. Jakkoliv to vypadalo podivně, když už teď nebyla správkyní novicek a nesnažila se Egwain postrkovat, aby udělala vše, co si přeje, vypadala Sheriam šťastnější. „Mám v tebe plnou důvěru, Sheriam.“ Ta se nad tou poklonou zcela jasně rozzářila.
Slunce se ještě nedostalo nad stany a vozy, ale v táboře to již kypělo činností. Jistým způsobem. Kuchaři připravili snídani a teď poklízeli za pomoci hordy novicek. Podle toho, s jakou vervou se do toho pustily, bylo zřejmé, že mladé ženy drhnutí kotlů sněhem zahřívalo, ale kuchaři se teď pohybovali těžce, narovnávali hřbety, vzdychali a nešťastně civěli do sněhu. Třesoucí se sluhové, kteří na sobě většinou měli veškeré šatstvo, jež vlastnili, začali automaticky bourat stany a nakládat vozy hned poté, co do sebe naházeli jídlo, a nyní se snažili stany zase postavit a vyložit truhly. Zvířata, která prve zapřáhli, teď odváděli unavení koňáci, kráčející se sklopenými hlavami. Egwain zaslechla několik nadávek od mužů, jimž uniklo, že jsou v doslechu sestry, ale víc jich zřejmě bylo příliš vyčerpaných, aby si stěžovali.
Většina Aes Sedai, jež měly postavené stany, zmizela uvnitř, ale hodně jich ještě pobízelo dělníky a další spěchaly po vyšlapaných cestičkách. Na rozdíl od ostatních na nich nebyla únava patrná, což platilo i o strážcích, jimž se nějak dařilo vypadat, jako by se na tento krásný jarní den dosyta vyspali. Egwain tušila, že takhle sestry získávají sílu od svých strážců, kromě toho, co dokázaly s poutem. Když si strážce nepřipustil, že je mu zima a je unavený a hladový, musela to sestra prostě snášet taky.
Na jedné křižovatce se před nimi objevila Morvrin držící za ruku Takimu. Snad se podpíraly, i když Morvrin byla dost kulatá, aby vedle ní menší žena vypadala ještě drobnější, než ve skutečnosti byla. Snad se snažila Takimě zabránit v útěku. Když se Morvrin do něčeho pustila, byla neoblomná. Egwain se zamračila. Dalo se čekat, že Morvrin půjde najít nějakou přísedící za své adžah, hnědé, ale Egwain by spíš napadla Janya nebo Escaralde. Ty dvě zmizely z dohledu za vozem s plachtou na sanicích. Morvrin se skláněla a něco své společnici vykládala. Nedalo se poznat, zda jí Takima věnuje pozornost.
„Stalo se něco, matko?“
Egwain nasadila úsměv. „Jen jako obvykle, Sheriam. Jen jako obvykle.“
U amyrlininy pracovny se Sheriam odporoučela, aby zařídila, čím ji Egwain pověřila, a Egwain vstoupila a zjistila, že je vše připraveno. Opak by ji byl překvapil. Selame na psací stůl právě kladla podnos s čajem. Byla hubená jako tyčka a na živůtku a rukávech měla výšivku z jasně barevných korálků. Nosila se pěkně nadutě a na první pohled nevypadala jako služka, ale zařídila, co bylo potřeba. Dvě ohřívadla plná žhavých uhlíků stan trochu vyhřála, i když většina tepla unikala dírou pro odvod kouře. Sušené bylinky, nasypané na uhlíky, dodávaly příjemnou vůni kouři, který neunikl, a knoty lucerny a lojovic byly přistřižené a zapálené. Nikdo nehodlal otevírat vchod natolik, aby sem mohlo světlo zvenčí.
Siuan už tu byla také, se štosem papírů v rukou, uštvaným výrazem ve tváři a šmouhou od inkoustu na nose. Úloha sekretářky jim poskytovala další důvod, proč by spolu měly hovořit, a Sheriam vůbec nevadilo se této práce vzdát. Siuan sama však často remcala. Na ženu, která od té doby, co do ní vstoupila jako novicka, jen zřídka opouštěla Věž, měla pozoruhodnou nechuť k tomu, pobývat uvnitř. V téhle chvíli byla obrazem ženy, která je trpělivá a chce, aby to všichni věděli.
Přes všechno nafoukané vystupování se Selame usmívala a klaněla tolik, že prostý úkol pomoci Egwain z pláště a rukavic se změnil ve složitý malý obřad. Pořád žvanila, jak by si měla matka dát nohy nahoru, snad by jí měla donést župan a možná by měla zůstat pro případ, že by matka chtěla ještě něco jiného, až ji Egwain nakonec doslova vyhnala. Čaj chutnal po mátě. V tomto počasí! Selame byla otravná a stěží se dala považovat za věrnou, ale rozhodně se snažila!
Na lenošení a popíjení čaje nebyl čas. Egwain si urovnala štólu a zaujala místo za psacím stolem, přičemž nepřítomně trhla za nohu od židle, aby se pod ní nesložila, jak se to často stávalo. Siuan se usadila na rozvrzané stoličce naproti ní a čaj chladl. Nemluvily o plánech, o Garethu Bryneovi ani o nadějích. To, co se dalo udělat zde, už udělaly. Hlášení a problémy se nahromadily během cesty a únava jim bránila je řešit, a když se teď zastavili, bylo třeba je projít. Vojsko před nimi na tom nic nezměnilo.
Občas si Egwain říkala, jak je možné, že se dá najít tolik papíru, když všechno ostatní vypadalo tak složité. Na hlášeních, které jí Siuan podávala, byly seznamy věcí, jichž byl nedostatek, a téměř nic jiného. Ne jen nedostatek toho, o čem se zmínila Sheriam, ale chybělo také uhlí, hřebíky a železo pro podkováře, kůže a naolejované provazy pro sedláře, olej do lamp a svíce a stovka dalších věcí, dokonce i mýdlo. A to, co nedocházelo, dosluhovalo, od střevíců po stany. Seznam byl psán Siuaniným rozmáchlým rukopisem, který byl tím agresivnější, čím potřebnější ta která věc byla. Když psala, kolik jim ještě zbývá peněz, málem v bezmocném vzteku protrhla papír. A nedalo se s tím vůbec nic dělat.
Mezi Siuaninými papíry bylo několik připomínek od přísedících s radami, jak vyřešit problémy s penězi. Nebo spíš v nich sdělovaly Egwain, co hodlají přednést sněmovně. Žádný plán však nepřinášel větší výhody, spíš pravý opak. Moria Karentanis navrhovala přestat vyplácet žold vojákům, avšak sněmovna si, podle Egwain, již uvědomila, že to by znamenalo, že se vojsko rozplyne jako rosa na slunci. Malind Nachenin přišla s prosbou k okolním šlechticům, která působila spíš jako požadavek a docela dobře proti nim mohla obrátit celý kraj, stejně jako nápad Sality Toranes vypsat pro městečka a vesnice, jimiž procházeli, daně.