Než se Egwain stačila rozhodnout, vrazila do stanu Romanda a zůstala stát v otevřeném vchodu. Po sněhu venku se táhly dlouhé stíny. Rychle se stmívalo. Romanda měla tvář stejně temnou jako stíny. Upřela na Siuan přísný zrak a štěkla jediné slovo. „Ven!“
Egwain nepatrně kývla, ale Siuan už byla na nohou. Klopýtla a potom doslova vyběhla ze stanu. Sestra v Siuanině postavení by měla poslechnout jakoukoliv sestru Romandiny síly v jediné síle, nejen přísedící.
Romanda spustila chlopeň a popadla pravý zdroj. Obklopila ji záře saidaru a spletla ve stanu ochranu proti odposlouchávání, aniž by aspoň předstírala, že se Egwain ptá na dovolení. „Jsi hlupačka!“ zachrčela. „Jak dlouho sis myslela, že to utajíš? Vojáci mluví, dítě. Muži vždycky mluví! Bryne bude mít štěstí, jestli sněmovna nenarazí jeho hlavu na kůl.“
Egwain pomalu vstala a uhladila si sukni. Tohle čekala, ale musela jednat opatrně. Hra ještě zdaleka nebyla dohraná a všechno se pořád ještě mohlo obrátit proti ní. Musela předstírat nevinu, dokud si nebude moci dovolit skončit s předstíráním. „Nemusím ti snad připomínat, že hrubost vůči amyrlin je zločin, dcero,“ řekla tedy. Předstírala už dlouho a byla blízko.
„Amyrlin.“ Romanda došla na dosah ruky k Egwain a podle toho, jak se mračila, zřejmě chtěla udělat víc. „Jsi nemluvně! Tvůj zadek si pořád ještě pamatuje poslední setkání s proutkem, když jsi byla novicka! Po tomhle budeš mít štěstí, jestli tě sněmovna nestrčí do rohu s několika hračkami. Jestli se tomu chceš vyhnout, tak si mě poslechneš a uděláš, co ti řeknu. Teď si sedni!“
Egwain v duchu zuřila, ale posadila se. Bylo ještě příliš brzo.
Romanda spokojeně kývla a dala si ruce v bok. Civěla na Egwain jako přísná teta poučující zlobivou neteř. Velmi přísná teta. Nebo popravčí s bolavým zubem. „Ta schůzka s Pelivarem a Arathelle musí proběhnout, když už byla domluvena. Očekávají amyrlin a taky ji uvidí. Zúčastníš se toho se vší pompou a důstojností, jaké si tvůj titul zaslouží. A povíš jim, že za tebe budu mluvit já, a pak už budeš držet zobák! Dostat je z cesty bude chtít pevnou ruku a někoho, kdo ví, co dělá. Lelaine tu nepochybně bude každou chvíli a bude se snažit protlačit do popředí, ale ty nesmíš zapomenout, do jakých potíží se dostala. Celý den jsem hovořila s ostatními přísedícími a je vysoce pravděpodobné, že zodpovědnost za neúspěchy Merilille a Merany ponese Lelaine, až se sněmovna příště sejde. Takže jestli doufáš, že získáš zkušenosti, které budeš potřebovat, abys dorostla do té své štóly, tak budeš poslouchat mě! Rozumíš?“
„Rozumím,“ řekla Egwain, jak doufala, pokorně. Kdyby za sebe nechala mluvit Romandu, nezůstaly by žádné pochybnosti. Sněmovna a celý svět by se dozvěděly, kdo drží Egwain z al’Vereů za krk.
Romandiny oči se jí zavrtávaly do hlavy, pak žena stroze kývla. „Doufám, že ano. Hodlám odstranit Elaidu z amyrlinina stolce a nedovolím, aby mi to zkazilo nějaké dítě, co si myslí, že ví dost, aby samo přešlo přes ulici.“ S frknutím si odhrnula plášť a vyletěla ze stanu. Ochrana vzápětí zmizela.
Egwain se posadila a zle se zamračila na vchod do stanu. Dítě? Světlo ji spal, ona je amyrlin! Ať už se jim to líbí nebo ne, ony ji pozvedly a ony s tím budou muset žít! Nakonec. Popadla kalamář a hodila ho na stěnu stanu.
Lelaine se sehnula a jen tak tak se vyhnula inkoustu. „Vzteklá, vzteklá,“ plísnila ji.
Nepožádala o dovolení, stejně jako Romanda, popadla pravý zdroj a spletla ochranu, takže nikdo neuslyší, co řekne. Romanda byla vzteky bez sebe, Lelaine pak vypadala spokojená sama se sebou, mnula si ruce v rukavicích a usmívala se.
„Asi ti nemusím říkat, že tvé malé tajemství je venku. Smůla pro urozeného pána Brynea, ale myslím, že je příliš cenný, aby byl zabit. Což je pro něj dobré. Tak se podíváme. Romanda ti asi řekla, že dojde k setkání s Pelivarem a Arathelle, ale mluvit máš nechat ji. Mám pravdu?“ Egwain se ošila, ale Lelaine jenom mávla rukou. „Nemusíš odpovídat. Znám Romandu. Naneštěstí pro ni jsem se o tom doslechla dřív než ona a místo toho, abych s tím ještě zatepla běžela za tebou, jsem svolala ostatní přísedící. Chceš vědět, co si myslí ony?“
Egwain zaťala v klíně pěsti a doufala, že to není vidět. „Asi mi to řekneš.“
„Nejsi v postavení, abys se mnou mluvila tímhle tónem,“ upozornila ji Lelaine ostře, ale vzápětí se už zase usmívala. „Sněmovna je s tebou nespokojená. Velmi nespokojená. Ať už ti Romanda vyhrožovala čímkoliv - a je snadné si to představit - dokážu to taky. Romanda, na druhou stranu, si svým zastrašováním mnoho sester znepřátelila. Takže pokud nechceš mít ještě míň autority, než máš teď, Romanda bude zítra pěkně překvapená, až za svou mluvčí jmenuješ mě. Je těžké uvěřit, že Arathelle a Pelivar byli natolik hloupí, aby něco takového podnikli, ale až s nimi skončím, utečou s ocasem hezky staženým mezi nohama.“
„Jak mám vědět, že ty hrozby stejně nesplníš?“ Egwain doufala, že hněv v jejím hlase zní spíš jako rozmrzelost. Světlo, ale že ji to už unavovalo!
„Protože říkám, že ne,“ štěkla Lelaine. „Copak už nevíš, že doopravdy neřídíš nic? Sněmovnu máme rozdělenou s Romandou. Tak za sto let bys mohla do té štóly dorůst, ale prozatím tiše seď, založ si ruce a nech někoho, kdo ví, co dělá, svrhnout Elaidu.“
Když Lelaine odešla, Egwain tam jen seděla a zírala. Tentokrát se nevztekala. Mohla bys do té štóly dorůst. Skoro stejná slova použila Romanda. Někdo, kdo ví, co dělá. Klame sama sebe? Dítě, které zničí to, co by zkušená žena snadno zvládla?
Siuan vklouzla do stanu a tvářila se ustaraně. „Gareth Bryne mi právě přišel sdělit, že to sněmovna ví,“ pravila suše. „Pod rouškou toho, že se ptal na své košile. On a ty jeho zatracený košile! Setkání je dohodnuto na zítra ráno u jezera asi pět hodin jízdy na sever. Pelivar a Arathelle už jsou na cestě. Aemlyn taky. To je třetí silný rod.“
„To je víc, než se Lelaine nebo Romanda namáhaly mi říct,“ vrčela Egwain suše. Ne. Když se sto let nechá vodit za ručičku a postrkovat za krk, nebo padesát, nebo i pět, nebude se už hodit k ničemu jinému. Jestli má dorůst, tak musí dorůst hned.
„Ach, krev a zatracenej popel,“ sténala Siuan. „Už to nevydržím! Co ti řekly? Jak to probíhalo?“
„Asi tak, jak jsme čekaly.“ Egwain se usmála. „Siuan, nemohlo to být lepší, ani kdybych jim řekla, aby mě předaly sněmovně.“
Poslední světlo sláblo, když Sheriam mířila ke svému maličkému stanu, ještě menšímu, než byl ten Egwainin. Kdyby nebyla kronikářka, musela by se o něho dělit. Vstoupila a měla jen čas si uvědomit, že není sama, když ji někdo odstínil a hodil na kavalec. Ohromeně se pokoušela vykřiknout, ale kdosi jí do úst nacpal roh její vlastní pokrývky. Šaty a spodnička z ní sjely jako prasklý puchýř.
Kdosi ji pohladil po hlavě. „Měla jsi mě informovat, Sheriam. Ta holka má něco za lubem a já chci vědět, co to je.“
Tazatelku bylo třeba chvíli ujišťovat, že už jí pověděla všechno, co ví, že si pro sebe nenechala jediné slovíčko, ani šeptnutí. Když byla konečně zase sama, ležela schoulená, fňukala nad svými podlitinami a hořce si přála, aby nikdy v životě nepromluvila s jedinou sestrou ve sněmovně.
17
Na ledu
Příštího rána vyjel z tábora Aes Sedai k severu zástup, ještě zdaleka nesvítalo. Kromě vrzání sedel a křupání kopyt na sněhu se nic jiného neozývalo. Občas koně zafrkali nebo zazvonil kov, ale zvuky byly rychle utlumeny. Měsíc již zašel a na obloze se třpytily hvězdy, ale sněhová pokrývka temnotu prosvětlovala. Když se na východě objevily první sluneční paprsky, byli jezdci na cestě už dobře hodinu. Což ještě neznamenalo, že se dostali daleko. Místy, na otevřeném prostranství, nechala Egwain Daišara jít lehkým klusem, jenom mu od kopyt odletoval bílý sníh jako kapky vody, ale většinou šli koně krokem, a to nijak rychlým, poněvadž procházeli poměrně řídkým lesem, kde sníh pod hustými větvemi vytvářel hluboké závěje. Duby, borovice, tupely, kaliny a stromy, které nepoznala, vypadaly ještě ucouraněji než v horku a za denního světla. Dnes byl Abramův svátek, ale nebudou žádné penízky zapečené v perníčcích. Světlo dej, aby pár lidí přece jenom našlo nějaké překvapení.