Vyšlo slunce, světle zlatá koule, která nevydávala žádné teplo. Každý dech stále pálil v hrdle a vytvářel obláček páry. Vál ostrý vítr, ne silný, ale kousavý, a na západě se k severu, cestou k Andoru, valily mraky. Egwain pocítila lítost nad lidmi, kteří poznají obsah těch mračen. A úlevu, že míří jinam. Kdyby čekala další den, zešílela by. Nedokázala usnout, i když kvůli neklidu, ne kvůli bolení hlavy. Neklidu a strachu, které se jako studený vzduch protahovaly pod okrajem stanu. Ale nebyla unavená. Cítila se jako stlačená pružina, napnutá, plná energie, která zoufale touží po uvolnění. Světlo, ještě by se všechno mohlo pokazit.
Zástup byl působivý, v čele vlál praporec Bílé věže, bílý plamen Tar Valonu uprostřed sedmibarevné spirály, jedna barva za každé adžah. Byl potají ušit v Salidaru a od té doby spočíval na dně truhlice i s klíči v opatrovnictví sněmovny. Nemyslela si, že ho vytáhnou, akorát že dnes ráno potřebovaly pompu. Doprovod tvořil tisíc těžkooděnců v plátové a kroužkové zbroji, sbírka kopí, mečů, řemdihů a seker, jež byly na jih od Hraničních států málokdy k vidění. Velitelem byl jednooký Shienarec s pomalovaným klípcem přes oko, muž, s nímž se kdysi setkala, i když teď jí to připadalo jako před celým věkem. Uno Nomesta se mračil na stromy přes ocelovou mřížku hledí, jako by čekal, že za každým číhá nepřítel, a jeho muži působili stejně pozorným dojmem.
Téměř mimo dohled mezi stromy jel hlouček mužů s přilbami a kyrysy, avšak jinak beze zbroje. Jejich pláště povlávaly ve větru, jednou rukou drželi otěže a v druhé svírali krátké luky. Další byli ještě víc vepředu, a mimo dohled vlevo, vpravo a vzadu jel další tisíc, zvědové a stráž. Gareth Bryne od Andořanů nečekal žádnou zradu, ale už se párkrát zmýlil, jak tvrdil, a Muranďané byli zcela jiná otázka. A pak tu byla možnost najatých vrahů placených Elaidou a dokonce i temní druzi. Světlo samo vědělo, kdy se nějaký temný druh může rozhodnout zabíjet a proč. A vlastně i když Shaidové měli být daleko odsud, nikdo asi nikdy netušil, že tam jsou, dokud nezačali zabíjet. A o příliš malý oddíl by se mohli pokusit i bandité. Urozený pán Bryne nebyl muž, který by zbytečně riskoval, a Egwain tomu byla ráda. Dnes chtěla mít co nejvíc svědků.
Ona sama jela před praporcem se Sheriam, Siuan a Brynem. Ostatní vypadali zamyšlení. Urozený pán Bryne seděl v sedle klidně, a jak dýchal, tvořila se mu námraza na hledí, přesto Egwain viděla, že klidně sleduje krajinu. Pro případ, že by tu musel bojovat. Siuan jela tak ztuhle, že ji dávno před cílem bude bolet celé tělo, ale zírala k severu, jako by si myslela, že už vidí jezero, a občas si pro sebe kývla nebo zavrtěla hlavou. To dělala, pouze když byla neklidná. Sheriam o tom, co se dělo, nevěděla víc než většina přísedících, ale tvářila se ještě neklidněji než Siuan, neustále si poposedávala v sedle a škaredila se. A taky se jí zelené oči z nějakého důvodu blýskaly hněvem.
Kousek za praporcem jela v dvojstupu celá věžová sněmovna, samé vyšívané hedvábí a hustý samet, kožešiny a pláště s velkým plamenem na zádech. Ženy, které zřídkakdy nosily jinou ozdobu než prsten s Velkým hadem, dnes byly pokryté nejdražšími klenoty, jaké se v táboře našly. Na jejich strážce byl ještě velkolepější pohled prostě díky jejich barvoměnivým plášťům. Části těl jako by jim mizely, jak pláště povlávaly ve větru. Následovalo služebnictvo, dva tři sluhové na každou sestru, na nejlepších koních, jaké se pro ně našli. Sami by se mohli klidně vydávat za chudší šlechtice, kdyby nevedli soumary s nákladem. Všechny truhlice v táboře byly prohledány, aby mohli mít sloužící co nejlepší oděvy.
Možná proto, že byla jediná z přísedících, která neměla strážce, vzala s sebou Delana Halimu na divoké bílé klisně. Ty dvě jely těsně vedle sebe. Delana se občas k Halimě naklonila, aby s ní promluvila v soukromí, i když Halima byla asi příliš vzrušená, aby ji poslouchala. Halima měla být Delaninou tajemnicí, ale všichni to považovali za věc milosrdenství nebo možná přátelství, jakkoliv to mezi důstojnou plavovlasou sestrou a horkokrevnou vesničankou s havraními vlasy vypadalo nepravděpodobně. Egwain si všimla Haliminých rukou a ty vypadaly nedodělaně, jako ruce děcka, které se teprve učí psát. Dnes měla oděv stejně nádherný jako sestry, s drahokamy, jimiž se snadno vyrovnala Delaně, která jí je musela půjčit. Kdykoliv jí závan větru odhrnul plášť, předváděla pohoršlivě velkou část poprsí. Vždycky se jen zasmála a dala si načas, než si plášť zase přitáhla, odmítajíc přiznat, že jí je zima, jako by byla jednou ze sester.
Egwain byla pro jednou ráda, že dostala tolik šatů, takže sestry předčila. Zelené a modré hedvábné šaty měla bíle prostřihávané a vyšívané perlami. Perlami měla zdobené i hřbety rukavic. Romanda jí na poslední chvíli dodala plášť podšitý hermelínem a Lelaine náhrdelník a náušnice se smaragdy a bílými opály. Měsíční kameny, jež měla ve vlasech, pocházely od Janyi. Amyrlin dnes musela oslňovat. Dokonce i Siuan v modrém sametu s krémovou krajkou, širokým perlovým obojkem kolem hrdla a dalšími krajkami ve vlasech vypadala, jako by se chystala na bál.
Romanda a Lelaine vedly přísedící a jely kousek za vojákem s praporem, který se nervózně ohlížel přes rameno a občas pobídl koně blíž k jezdcům před sebou. Egwain se dařilo moc se neohlížet, přesto cítila jejich oči v zádech. Obě si myslely, že ji mají svázanou do kozelce, avšak obě se divily, čí provazy ji poutají. Ach, Světlo, tohle se nesmí zvrtnout. Ne teď.
Kromě nich se v zasněžené krajině skoro nic nepohybovalo. Na chladné modré obloze zakroužil dravec se širokými křídly, než odletěl k východu. Dvakrát Egwain v dálce zahlédla černoocasé lišky, stále v letním šatu, a jednou statného jelena s velkými parohy, jak mizí mezi stromy. Bele zpod kopyt vyskočil zajíc a rychle odběhl pryč, až kostnatá kobylka hodila hlavou, jak se lekla, a Siuan zaječela a popadla otěže, jako kdyby čekala, že se Bela splaší. Bela samozřejmě jenom káravě zafrkala a ploužila se dál. Egwainin vysoký prokvetlý valach zatančil, a to se k němu zajíc ani nepřiblížil.
Siuan si začala cosi mrmlat poté, co zajíc utekl, a chvíli trvalo, než Beliny otěže zase pustila. Jízda na koni ji vždycky rozčilovala - kdykoliv to bylo možné, vozila se na voze - ale takhle protivná bývala málokdy. Důvod nebylo třeba hledat dál než u urozeného pána Brynea, po němž vrhala vzteklé pohledy.
Pokud si on jejích pohledů všiml, nedal to najevo. On byl jediný, kdo na sobě neměl své nejlepší šaty, vypadal stejně jako vždy, prostě a trochu potlučeně. Omšelá skála, která vydrží každou bouři. Egwain byla z nějakého důvodu ráda, že odolal jejich snahám odít ho do něčeho lepšího. Skutečně potřebovaly udělat dojem, ale podle ní on dělal skvělý dojem, tak jak byl.