„Na projížďku je překrásné ráno,“ řekla Sheriam po čase. „Nic nevyčistí hlavu tak jako jízda ve sněhu.“ Mluvila nahlas a s úsměvem se podívala na stále mručící Siuan.
Siuan neřekla nic - před tolika lidmi to mohla těžko udělat - ale po Sheriam loupla pohledem slibujícím ostrá slova na později. Žena s vlasy jako plamen se náhle otočila a cukla sebou. Větrnice, její grošovaná bělka, chvíli tancovala, než ji Sheriam uklidnila. Ženě, jež ji jmenovala správkyní novicek, žádnou vděčnost neprokazovala a jako většina sester vjejim postavení dávala Siuan vinu za to, co se stalo. To byla jediná vada, kterou u ní Egwain našla od chvíle, kdy přísahala. No, namítala, že jako kronikářka by neměla dostávat rozkazy od Siuan, tak jako ostatní, jež složily přísahu, ale Egwain okamžitě došlo, kam tím míří. Tohle nebylo poprvé, co se snažila zarazit osten. Siuan trvala na tom, že to se Sheriam vyřídí sama, a její pýcha byla příliš křehká, aby Egwain její žádost odmítla, pokud by se jí věci nevymkly z ruky.
Egwain by byla ráda, kdyby mohli nějak zrychlit. Siuan zase začala mrčet a Sheriam očividně uvažovala o něčem dalším, co by řekla a nevysloužila si tím rovnou napomenutí. Všechno to mručení a uhýbání pohledem se Egwain začínalo zadírat pod kůži. Po chvíli už ji rozčilovala i Bryneova vyrovnanost. Náhle uvažovala o věcech, které by jeho klidem otřásly. Naneštěstí - nebo možná naštěstí - nevěřila, že by to něco dokázalo. Ale jestli to bude muset ještě chvíli sledovat, tak praskne čirou netrpělivostí.
Slunce stoupalo již k poledni a cesta ubíhala bolestně pomalu. Konečně se jeden z jezdců otočil a zvedl ruku. Bryne se Egwain chvatně omluvil a odcválal. Jeho podsaditý ryzák se spíš namáhavě šoural než cválal, ale jezdce dohonil, vyměnil s ním pár slov a poslal přední voj mezi stromy a pak počkal na Egwain a ostatní.
Když se k nim zase připojil, dojely je Romanda a Lelaine. Obě přísedící Egwain málem nevzaly na vědomí a už na Brynea upřely chladný, vyrovnaný pohled, který otřásl tolika muži, již museli čelit Aes Sedai. Jen občas se zadumaně podívaly po sobě. Zřejmě si neuvědomovaly, co dělají. Egwain doufala, že jsou aspoň z poloviny tak nervózní jako ona. To by ji uspokojilo.
Chladné a vyrovnané pohledy se přes Brynea přelévaly jako voda přes skálu. Oběma přísedícím se lehce uklonil, promluvil však k Egwain. „Už dorazili, matko.“ To se dalo čekat. „Přivedli si skoro tolik vojáků co my, jenže všichni jsou na severní straně jezera. Vyslal jsem zvědy, aby se ujistili, že se ho nikdo nepokusí obejít, ale abych pravdu řekl, ani to nečekám.“
„Doufejme, že máš pravdu,“ sjela ho Romanda ostře a Lelaine dodala ještě chladněji: „Tvůj úsudek není poslední dobou takový, jaký by měl být, urozený pane Bryne.“ Mrazivým, řezavým tónem.
„Jak říkáš, Aes Sedai.“ Znovu se nepatrně uklonil, aniž by odtrhl oči od Egwain. Jako Siuan, i on byl ve spojení s ní, alespoň co se sněmovny týkalo. I když ony nevěděly jak těsně. „Ještě jedna věc, matko,“ pokračoval. „Talmanes je u jezera taky. Na východní straně je asi stovka vojáků Bandy. Ne dost, aby dělali potíže, i kdyby chtěli, a já myslím, že je dělat nebudou.“
Egwain jen kývla. Ne dost, aby dělali potíže? Talmanes sám by mohl stačit! Ucítila žluč. Teď-se-to-nesmí-zvrtnout!
„Talmanes!“ vykřikla Lelaine a vyrovnanost ji přešla. Musela být stejně nervózní jako Egwain. „Jak to zjistil? Jestli jsi do svých plánů zahrnul i Dračí spřísahance, urozený pane Bryne, tak opravdu zjistíš, co znamená zajít příliš daleko!“
A Romanda přes ni ječela: „Tohle je nechutné! Říkáš, že to, že tu jsou, jsi zjistil teprve před chvílí? Jestli ano, tak je tvoje pověst nafouknutá jako puchýř!“ Aessedaiovský klid dneska zřejmě tvořil jen tenkou vrstvu.
Pokračovaly ve stejném duchu, ale Bryne jel dál a jen občas zamumlaclass="underline" „Jak říkáš, Aes Sedai,“ když musel něco říci. Při slyšení u Egwain dnes ráno to bylo horší a reagoval stejně. Nakonec Siuan zafrkala, a hned zrudla, když se na ni přísedící překvapeně koukly. Egwain málem potřásla hlavou. Siuan byla rozhodně zamilovaná. A rozhodně potřebovala pár slov! Z nějakého důvodu se Bryne usmál, ale to mohlo být jen proto, že mu přísedící konečně přestaly věnovat pozornost.
Stromy ustoupily otevřenému prostranství, většímu než ostatní, a na frivolní myšlenky nezbyl čas.
Kromě širokého pásu vysokého hnědého rákosí a puškvorce, vyčnívajícího ze sněhu, zde nic na jezero neupomínalo. Mohla to být velká louka, rovná, zhruba oválného tvaru. Na zamrzlém jezeře stál velký modrý stan a kolem něj se hemžil menší dav, sloužící opodál potom drželi desítky koní. Vítr pohyboval houštinou praporců a plamenů a přinášel tlumený křik, což mohly být jedině rozkazy. Další sloužící vyrazili. Zřejmě tu nebyli dost dlouho, aby dokončili spěšné přípravy.
V lese za jezerem se v bezzubém slunci třpytil kov. Hodně kovu. Na východě, téměř u stanu, se stovka mužů z Bandy ani nenamáhala schovávat, prostě stáli vedle svých koní kousek od místa, kde začínal růst puškvorec. Když se objevil prapor Tar Valonu, ukazovali si na něj. Lidé kolem stanu se zastavili a dívali se.
Egwain bez zastávky vjela na zasněžený led. Představila si sama sebe jako poupě otevírající se slunci, byl to starý cvik novicek. Saidar sice neuchopila, ale klid, který s cvikem přicházel, potřebovala.
Siuan a Sheriam ji následovaly, potom jely přísedící se svými strážci a služebnictvo. Urozený pán Bryne a korouhevník byli jediní dva vojáci, kteří se k nim připojili. Křik za zády jí prozradil, že Uno poslal své ozbrojence na břeh. Další lehkooděnci se stavěli po obou stranách a jiní dávali pozor na zradu. Jedním z důvodů, proč bylo vybráno jezero, byl ten, že led byl dost silný, aby udržel značný počet koní, ale ne stovky, natož tisíce. To snižovalo šance na podtrhy. Stan byl samozřejmě mimo dostřel, ne však mimo dosah jediné síly, zvlášť když byl všem na očích. Až na to, že i největší bídák na světě věděl, že před sestrou je v bezpečí, pokud ji přímo neohrožuje. Egwain prudce vydechla a opět se začala uklidňovat.
Při správném přijetí amyrlin by měli přiběhnout sluhové s teplými nápoji a ručníky omotanými kolem rozpálených cihel a urození pánové a paní by sami přebírali otěže a na počest Abrama nabízeli polibek. Každého výše postaveného návštěvníka by uvítali sluhové, jenže ve stanu se nikdo nepohnul. Bryne sám sesedl a šel převzít Daišarovy otěže, a tentýž hubený mladík, jenž přišel s novým uhlím, běžel Egwain podržet třmen. Stále mu kapalo z nosu, ale v rudém sametovém kabátě, co mu byl trochu velký, a jasně modrém plášti zastínil každého ze šlechticů, kteří na ně hleděli ze stanu. Ti na sobě většinou měli pevné sukno, sem tam nějakou výšivku a velmi málo hedvábí či krajky. Když začalo sněžit a oni už byli na cestě, nejspíš také museli hledat, aby našli vhodné oblečení. I když prostou pravdou bylo, že ten mladík by zastínil i cikána.
Ve stanu byly na podlaze položeny koberce a v ohřívadlech hořel oheň, třebaže vítr odnášel teplo i kouř. Pro delegace tu naproti sobě stály dvě řady židlí. Žádná nebyla o nic víc či míň zdobená či zlacená. Hubený mladík a několik dalších pobíhali sem a tam, přičemž se na ně šlechtici mračili, a bez dovolení vynášeli židle určené pro Aes Sedai do sněhu, načež letěli pomoci s vykládáním soumarů. Stále nikdo nepromluvil.
Brzy zde stálo dost sedadel, aby to stačilo celé sněmovně i Egwain. Byly to jen prosté lavice, i když vyleštěné do vysokého lesku, ale každá stála na bedně pokryté látkou v barvě adžah příslušné přísedící. Vepředu stála jedna bedna pro sedadlo Egwain, pokrytá pruhovanou látkou v sedmi barvách. V noci se hodně pracovalo, počínaje hledáním vosku na leštění a slušné látky ve správných barvách.